ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1008.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1008/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2003 o dovolání podaném obviněným J. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 63/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 142/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 1 T 142/2000, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství s obviněným O. H. (§9 odst. 2 tr. zák.), když „společně dne 11. 4. 2000 kolem 16.30 hodin v prostorách služebny Městské policie v H., okres K. jako strážníci Městské policie H. při výkonu služby dle plánu služeb převzali bez vystavení potvrzení s dokladováním obsahu od Z. D., jako nález pánskou koženou peněženku s finanční částkou nejméně 14.000,- Kč a s osobními doklady na jméno D. S. za účelem zajištění předání nalezených věcí jejich majiteli, v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 553/1991 Sb ., o obecní policii ukládající strážníkům Městské policie povinnost přispívat k ochraně majetku občanů, převzatou částku ve výši nejméně 14.000,- Kč si ponechali ke škodě poškozeného D. S. pro svoji potřebu.“ Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému D. S. částku 14.000,- Kč na náhradu škody.
O odvoláních obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 63/2003, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 5. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 1 T 142/2000 napadl obviněný J. N. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřovalo proti výroku o vině a výroku o trestu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu týkajícími se právní kvalifikace skutku popsaného a uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně. V uvedeném směru pak poukázal na to, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. je zapotřebí úmyslné jednání veřejného činitele směřující ke způsobení škody jinému nesplněním povinností vyplývajících z jeho pravomoci. Podle názoru dovolatele nelze z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění dovodit, že by dovolatel i spoluobviněný O. H. jednali ve výše uvedeném úmyslu. Dovolatel současně poukázal na to, že soud prvního stupně vadně považoval za nesplnění povinností vyplývajících z pravomoci veřejného činitele ve smyslu §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. jednání pachatelů v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb., ačkoliv toto ustanovení nevymezovalo pro strážníky žádnou pravomoc a tomu odpovídající povinnost. V této souvislosti dovolatel namítl, že pravomoci a povinnosti strážníků obecní policie upravuje teprve ustanovení §6 a násl. citovaného zákona. Podle dovolatele jsou napadená rozhodnutí vadná i v závěru o spolupachatelství obou obviněných (§9 odst. 2 tr. zák.), a to jak v případě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Z výroku rozsudku totiž není podle dovolatele zřejmé, zda úmysl obou obviněných směřoval ke spáchání trestných činů společným jednáním včetně společného cíle. Význam této vady je pak zřejmý především u trestného činu zpronevěry, kdy bylo třeba zjistit a ve výroku rozsudku uvést, že k přisvojení cizí svěřené věci došlo „po předchozí dohodě obžalovaných“.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se dovolatel v celém rozsahu obžaloby zprošťuje. Pro případ, že by dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí navrhovaným způsobem nerozhodl, navrhl dovolatel, aby ji přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby zvážil postup podle §265l odst. 3 tr. ř., neboť soud prvního stupně ve věci již vícekrát zcela stejným způsobem rozhodoval. Současně s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení skutku soudy obou stupňů je v posuzovaném případě zjevně neopodstatněné, neboť zjištěné skutkové okolnosti právní kvalifikaci skutku jako trestných činů podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §248 odst. 1 tr. zák. umožňovaly a předmětnému právnímu posouzení odpovídá i popis skutku v rozsudečném výroku. Státní zástupkyně dále poukázala na to, že dovolatelovo postavení jako tzv. speciálního subjektu – veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák. je v rozsudku správně vymezeno, přičemž konkrétní povinnost přispívat k ochraně majetku občanů byla strážníkům Městské policie uložena podle §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tzn. nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci lze mít za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn relevantně. Při posuzovaní opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, jež byl stručně formulován (popsán) ve výrokové části rozsudku obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkových podstat trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Jestliže dovolatel namítl, že ke spolupachatelství obviněných (§9 odst. 2 tr. zák.) bylo zapotřebí, aby jednali „po předchozí dohodě“, což mělo být vyjádřeno i v popisu skutku, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle spočívajícího v porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodnou spolupachatelů, kterou zákon nevyžaduje. Podstatné je, aby si spolupachatel byl přinejmenším vědom možnosti, že jednání jeho i dalšího spolupachatele (spolupachatelů) směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn. S takto naznačenou otázkou spolupachatelství se soud prvního stupně ve svém rozsudku vypořádal (str. 7/8 rozsudku) a současně též vyložil, na jakém skutkovém základě dospěl k závěru o úmyslném zavinění (§4 tr. zák.) obou spolupachatelů. Popis skutku ve výrokové části rozsudku není přitom s těmito závěry v rozporu. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám dovolatele ani v tom směru, že ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii, v tehdy platném znění, nevymezovalo strážníkům žádnou pravomoc a tomu odpovídající povinnost. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že obecní policie při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku a plnění dalších úkolů podle uvedeného zákona přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku. Zákon zde zřetelně formuluje povinnost (a tudíž i pravomoc) strážníků obecní policie (jako veřejných činitelů podle §89 odst. 9 tr. zák.) směřující k ochraně majetku občanů, kterou dovolatel inkriminovaným jednáním porušil. Nejvyšší soud proto nedovodil, že by rozhodnutí soudu bylo založeno též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odvolacímu soudu pak nelze vytknout, že se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše konstatované důvody proto Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. N. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel (a nikoliv za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně), nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť ve skutečnosti šlo pouze o podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., kterému Nejvyšší soud nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler