ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1019.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 1019/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2003 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných J. N., M. D., a J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 11 To 37/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 10/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 2 T 10/2001, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití článku I. a článku III. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 8. 5. 1975 zastaveno trestní stíhání obviněných J. N., M. D., a J. K., pro trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že společně dne 3. 1. 1969 kolem 6.30 hodin v katastru obce S. K. při pronásledování narušitelů státní hranice mezi bývalou ČSSR a BRD, G. H.-H. W., a G. W., státních příslušníků bývalé NDR, jako členové hlídky Pohraniční stráže překročili státní hranici mezi hraničními kameny 15/7 a 15/8 a dále hraniční potok L., narušitele za použití střelby ze samopalů vzor 58 poté dostihli na území BRD ve vzdálenosti asi 600 metrů od státní hranice v blízkosti obce E. a následně opět za použití střelby ze samopalů vzor 58, fyzického násilí a služebního psa odvlekli tyto cizí státní příslušníky zpět na území bývalé ČSSR, a tito pak byli předáni k dalšímu postihu příslušným orgánům bývalé NDR.
Krajský soud v Plzni rozhodl shora popsaným způsobem na základě svého závěru o nutnosti kvalifikovat zjištěný skutek jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Ačkoli tento svůj právní závěr nevyjádřil soud I. stupně ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných, je zcela zřejmý z odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 11 To 37/02, tak, že napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněných pro výše uvedený skutek zastavil, neboť trestní stíhání obviněných bylo promlčeno.
Ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání v neprospěch obviněných J. N., M. D., a J. K. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tedy proto, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že především použitím střelné zbraně - samopalů vz. 58 k zadržení poškozených na území cizího státu, došlo ze strany obviněných k vážnému porušení základních principů mezinárodního práva, jehož důsledkem bylo vyvolání negativní odezvy cizího státu a zhoršení zahraničně politických vztahů s tehdejší BRD. Vyslovila přesvědčení, že negativní odezva cizího státu či poškození prestiže státu je jiným druhem újmy – jiným zvlášť závažným následkem, jež vyžaduje kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 2 tr. zák. Vadné právní posouzení spatřovala nejvyšší státní zástupkyně také v tom, že jednání obviněných mělo být posouzeno rovněž jako trestný čin porušování povinností strážní služby ve smyslu ustanovení §285 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., neboť se jej dopustili jako příslušníci Pohraniční služby a jejich jednání lze označit za zvlášť hrubé porušení povinnosti.
Vzhledem k těmto důvodům v petitu svého dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i usnesení Krajského soudu v Plzni včetně rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podal prostřednictvím svého obhájce dne 16. 12. 2002 písemné vyjádření obviněný J. N. Uvedl, že dovolání setrvává na původních stanoviscích obžaloby, když zdůrazňuje, že zákrok obviněných měl negativní odezvu v mezinárodních vztazích. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, protože není důvodné, a souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení o zastavení trestního stíhání.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z těchto zákonných důvodů je tedy dovolání určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Pokud jde o námitky, které by se měly vztahovat k deklarovanému dovolacímu důvodu, spočívají v podstatě v požadavku dovolatelky kvalifikovat žalovaný skutek nejen podle základní skutkové podstaty trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., nýbrž i podle odstavce 2 tohoto ustanovení s tím, že v daném případě došlo ze strany obviněných ke způsobení „jiného zvlášť závažného následku“, a dále pak mělo být žalované jednání právně posouzeno i jako trestný čin porušování povinností strážní služby podle §285 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Potud lze považovat dovolací námitky za relevantní důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy, vázán skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, posuzoval na podkladě podaného dovolání správnost a zákonnost právní kvalifikace skutku popsaného ve výroku napadeného usnesení. Především bylo nutné se zabývat otázkou, zda takto zjištěný skutek naplňuje všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1 tr. zák., event. jiného trestného činu. Citovaného trestného činu se podle zákonného znění dopustí pachatel, který jiného zbaví osobní svobody. Podle výkladu soudní praxe znamená zbavení osobní svobody trvalé nebo alespoň dlouhotrvající omezení osobní svobody, které má povahu uvěznění a osvobození je při něm velmi ztíženo resp. je velmi obtížné. Stejně jako u trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., který je spáchán méně intenzivními zásahy do osobní svobody, je i u tohoto trestného činu nutné, aby ke zbavení osobní svobody došlo neoprávněně. Z citovaného znění skutkové podstaty vyplývá, že zákonem není vyžadován event. předpokládán způsob zbavení osobní svobody, tj. může k němu dojít bez použití násilí, využitím lsti, bezbrannosti či uvedením v omyl. Z hlediska použití právní kvalifikace tohoto trestného činu je však významné především to, že se musí jednat o nejméně déletrvající omezení osobní svobody, která tvoří objekt tohoto trestného činu. Předpokládá se tedy delší dobu trvající event. trvalé bránění volného pohybu člověka.
V posuzované trestní věci ze skutkových zjištění vyplývá, že všichni tři obvinění jako členové hlídky pohraniční stráže dne 3. 1. 1969 kolem 6.30 hodin v prostoru asi 600 m za státní hranicí bývalé ČSSR, tedy na území BRD, zadrželi poškozené G. H.-H. W. a G. W., státní příslušníky bývalé NDR, za použití střelby ze samopalů, fyzického násilí a služebního psa, tyto odvlekli zpět na území republiky, přičemž ještě téhož dne byli poškození jako státní příslušníci tehdejší NDR předáni německým orgánům k dalšímu vyšetřování. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obvinění bezprostředně poté, co dopravili poškozené jako „narušitele státní hranice“ na území republiky, předali je k dalšímu postupu příslušným pracovníkům 5. pohraniční brigády, jejímiž byli členy. Jednání obviněných spočívající v omezení svobody poškozených tedy nelze považovat za dlouhotrvající či trvalé, když v žádném případě následné odsouzení obou poškozených příslušným soudem bývalé NDR k trestu odnětí svobody nebylo pokryto zaviněním ze strany obviněných, jak již bylo vysvětleno v rozhodnutí nalézacího soudu. Nejvyšší soud považuje za nutné pouze dodat, že jedním z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu je příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Pachatel může být trestný mimo jiné pouze v případě, že svým určitým jednáním skutečně způsobil konkrétní následek. Trestní odpovědnost pachatele za následek nastupuje pouze v případech, kdy následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním. Pro právní posouzení předmětného jednání však je podstatná skutečnost, že obvinění neoprávněně (na svrchovaném území cizího státu) zadrželi osoby, které předtím nedovoleným způsobem překročili čs. státní hranici a které následně předali příslušným orgánům k dalšímu řízení. Svým jednáním tak obvinění omezili svobodu pohybu poškozených v časovém úseku nejvýše hodiny.
Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že posuzovaným jednáním obvinění nemohli naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., neboť zadržení poškozených a jejich následné předvedení na pohraniční brigádu nemělo charakter dlouhotrvajícího omezení osobní svobody poškozených při přerušení kauzálního průběhu ve vztahu k faktickému uvěznění obou poškozených orgány justice tehdejší NDR. Bylo by v rozporu se zásadami výkladu příčinné souvislosti rozšiřovat úmysl obviněných, který zřetelně vedl k zadržení podezřelých osob až k následku, který v dané věci spočíval v trestně právní sankci nedovoleného překročení státní hranice poškozenými podle tehdy platných zákonných norem trestní jurisdikce NDR. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud neztotožnil s právním názorem Vrchního soudu v Praze, vyjádřeným v napadeném usnesení, a který kvalifikoval žalované jednání obviněných jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.
V dalším se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda obvinění žalovaným skutkem nenaplnili skutkovou podstatu jiného trestného činu a zjistil, že toto jednání bylo nutné posoudit jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami a se zbraní.
Ze skutkových zjištění popsaných v úvodu tohoto rozhodnutí nepochybně vyplývá, že všichni obvinění společným jednáním za použití střelby ze samopalů, služebního psa a vůči k jednomu z poškozených (G. W.) i přímým fyzickým násilím, proti vůli poškozených donutili oba k návratu na území bývalé ČSSR, odkud byli předáni příslušným orgánům bývalé NDR. V dosavadním průběhu trestního řízení bylo tedy nepochybně prokázáno, že všichni tři obvinění pohrůžkou násilí, resp. násilím, za použití zbraně každý nejméně se dvěma osobami nutili jiného, aby něco konal. Splnění zákonného předpokladu neoprávněnosti jednání obviněných je již vysvětleno na str. 5 napadeného usnesení odvolacího soudu a vyplývá z porušení předpisu FMV, Hlavní správy Pohraniční stráže OSH-I-1, konkrétně článku 14 odst. 1 a článku 196 odst. 1. Tímto jednáním pak všichni obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. V posuzovaném případě byly splněny i materiální podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to jednak vzhledem k druhu a charakteru použité zbraně (samopal vzor 58), ke způsobu jejího použití, kdy obvinění opakovaně při střelbě mířili proti osobám poškozených v nepřehledném terénu, tudíž mohlo dojít i k vážné újmě na zdraví, event. i smrtelnému následku. Pro zvýšení důrazu svého úmyslu odvléci poškozené z území BRD ještě poté, co oběma poškozeným zakryly obličeje, a znemožnili jim tak orientaci v nastalé situaci, z bezprostřední blízkosti opakovali střelbu ze samopalu proti poškozeným a k zesílení fyzického útoku použili i služebního psa. Zejména tyto okolnosti případu, za kterých byl čin spáchán a způsob jeho provedení podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čímž došlo u citovaného trestného činu vydírání ke splnění materiální podmínky použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. (srov. např. R 34/1982, R 36/1963 Sb. rozh. tr.)
V souvislosti se změnou právní kvalifikace, k níž došlo v dovolacím řízení, bylo nutné se zabývat důsledky, které tato skutečnost má na výsledek předmětného trestního stíhání ve vztahu k event. rozhodnutí o vině a trestu obviněných. V této části bylo nutné posuzovat okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání, k níž dospěl odvolací soud. Trestní sazba u trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. činí rozpětí od tří do osmi let. Za trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 2 tr. zák. je možné uložení trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Trestnost obou těchto trestných činů tedy podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká uplynutím promlčení doby, která činí pět let. Vzhledem k horní hranici trestní sazby tohoto trestného činu nelze v posuzované trestní věci aplikovat specielní ustanovení o nepromlčitelnosti některých trestných činů upravené v §5 zák. č. 198/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a především ustanovení §67a písm. d) tr. zák. K této skutečnosti zaujal správný výklad již odvolací soud na str. 7 napadeného usnesení, přičemž je možné k němu pouze doplnit fakta, podporující závěr o absenci politické vůle postihnout obviněné za jejich protiprávní jednání v době, kdy bylo spácháno. Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, všichni obvinění byli naopak Rozkazem velitele Pohraniční stráže ze dne 5. 2. 1969 odměněni věcným darem „za úspěšný zákrok proti narušitelům státních hranic“. Tímto faktem je dostatečně prokázán závěr o nestíhatelnosti obviněných za předmětný skutek do doby změny společenských poměrů, tedy do 29. 12. 1989, tudíž z politických důvodů, jak předpokládají shora citovaná zákonná ustanovení. Jak je však již uvedeno shora, za trestný čin vydírání, jehož se obvinění dopustili, lze podle §235 odst. 2 tr. zák. uložit trest odnětí svobody v maximální výměře osmi let. V trestní věci obviněných nebyla proto splněna další z podmínek nepromlčitelnosti trestných činů spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 ve smyslu §67a písm. d) tr. zák., která se vztahuje na trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let.
Z uvedeného je tedy zjevné, že i po změně právní kvalifikace posuzovaného jednání Nejvyšším soudem je trestní stíhání obviněných promlčeno a při event. zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z důvodu změny právní kvalifikace předmětného skutku, by trestní stíhání v dané věci skončilo stejným výsledkem, tedy jeho zastavením z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o námitky uplatněné v dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti vadnému hmotně právnímu posouzení skutku, byly shledány relevantními co do důvodu dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je uvedeno shora, neshledal Nejvyšší soud věcně správným tvrzení dovolatelky ohledně právní kvalifikace posuzovaného jednání trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., proto nebylo nutné se zabývat námitkou týkající se použití přísnější trestní sazby tohoto trestného činu naplněním znaku způsobení „jiného zvlášť závažného následku“ dle odst. 2 tohoto ustanovení, jak bylo dovoláním navrhováno.
Druhá vada v právním posouzení předmětného skutku vytčená dovoláním, která se týkala jeho posouzení rovněž jako trestného činu porušování povinností strážní služby podle §285 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., není podle názoru Nejvyššího soudu důvodná. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (str. 5 odst. 3) totiž vyplývá, že ohledně této právní kvalifikace zaujal odvolací soud stejný právní názor jako dovolatelka, když považoval jednání obviněných spočívající v neoprávněném vstupu na území cizího státu, kde vedli palbu služebními zbraněmi, za zvlášť hrubé porušení povinnosti ve smyslu §285 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Ani tímto trestným činem však nemohli být obvinění uznáni vinnými z důvodu jeho promlčení, neboť vzhledem k horní hranici zákonné trestní sazby, která činí pět let, platí i v tomto případě pětiletá promlčecí lhůta. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy nebylo nutné vyjádřit právní závěr o použití citované právní kvalifikace ve výroku napadeného rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu jeho promlčení.
Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů uplatněných v podaném dovolání, nebyl tento shledán relevantním. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně totiž mělo v dané trestní věci dojít k zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž neexistenci zákonných podmínek spatřovala dovolatelka výlučně ve vytýkaném vadném právním posouzení skutku, a své konkrétní námitky proti napadenému rozhodnutí tak uplatnila již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K oprávněnosti dovolacích námitek proti právnímu posouzení skutku se Nejvyšší soud vyjádřil již shora uvedeným způsobem, jehož důsledkem je právní závěr o relevantnosti podaného dovolání co do zákonného důvodu, avšak s jiným obsahem v právním posouzení žalovaného skutku.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stanovisko nejvyšší státní zástupkyně vyjádřené v dovolání ohledně promlčení trestního stíhání obviněných z důvodu požadované změny právní kvalifikace je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora. S ohledem na citovaný právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož by při změně právní kvalifikace posuzovaného jednání, skončilo dovolací řízení pro obviněné stejným výsledkem jako řízení před odvolacím soudem, byly v dané věci splněny zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. zák. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2002
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová