ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1059.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1059/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2003 o dovolání podaném obviněným M. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 3 To 208/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 13/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 8 T 13/2001, byl obviněný M. L. pod bodem 1) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím „že ve večerních hodinách dne 27. 10. 2000 v O. –P., v místě svého trvalého bydliště převzal do úschovy od A. M. barevný televizní přijímač zn. DAEWOO typ 2001, který ovšem jmenované již nevrátil, neboť vzápětí po jeho převzetí jej předal dosud neustanovené osobě a svým jednáním tak A. M. způsobil škodu ve výši 5. 790,- Kč.“ Pod bodem 2) výroku rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když se spoluobviněným J. K., „dne 10. 11. 2000 kolem 18.00 hodin v O. – P., společně s dalším spolupachatelem poté, co vstoupili do bytu A. M., jmenovanou pod pohrůžkou způsobení těžké újmy na zdraví donutili k sepsání písemného prohlášení, že jí byl obžalovaným M. L. vrácen barevný televizní přijímač zn. DAEWOO, který mu předala dne 27. 10. 2000 do úschovy.“ Za tyto trestné činy byl obviněný M. L. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené A. M. na náhradě škody částku 5.790,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 3 To 208/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 4. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. L. ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a související výrok o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku především namítl, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spočívá v tom, že byl uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který měl spáchat ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V uvedené souvislosti poukázal na to, že předmětný incident se měl podle skutkových zjištění učiněných v hlavním líčení odehrát tak, že po celou dobu v podstatě mlčel, přičemž T. K. a J. K. přesvědčovali poškozenou, aby podepsala prohlášení, že jí dovolatel vrátil barevný televizní přijímač zn. DAEWOO. Pokud jde o pohrůžku T. K., že jinak poškozené „rozbije hubu“, šlo o exces této osoby, aniž by jakékoliv skutečnosti nasvědčovaly tomu, že by k takovému jednání T. K. směřovala úmluva mezi ním, J. K. a dovolatelem. Podle přesvědčení dovolatele nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že v takovém případě postačilo, aby dovolatel (obviněný) stál po boku T. K. s vědomím, že svou přítomností přispívá k provedení trestného činu vydírání, neboť zde chybí úmysl zahrnující spolupachatelství. Výklad spolupachatelství rozvedený v napadeném usnesení odvolacího soudu se jeví dovolateli jako příliš extenzivní a odporující interpretačním zásadám norem trestního práva hmotného, zejména je-li v úvaze krajského soudu užito slovní spojení „ případná úmluva“ (tzn. případná úmluva spolupachatelů), čímž odvolací soud nepřímo připouští existenci spolupachatelství bez dohody o spolupachatelství. Takový závěr podle dovolatele ovšem odporuje zákonnému pojetí institutu spolupachatelství, když domluva spolupachatelů (byť nemusí být pochopitelně výslovná) je pojmovým znakem spolupachatelství.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, výrok o vině pod bodem 2) a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 8 T 13/2001, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí a věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel současně navrhl, aby mu předseda senátu dovolacího soudu v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon uloženého trestu, popř. bude-li v době rozhodování o tomto návrhu již uložený trest vykonáván, aby jej přerušil.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit dovolatelovu výhradu, že zjištěné skutkové okolnosti odporují pojmové definici institutu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle státní zástupkyně však nebylo možno hodnotit dovolatelem namítanou poněkud „ pasivnější“ roli při kontaktu s poškozenou podle jeho vlastních představ o naplnění podmínek o trestní odpovědnosti. V návaznosti na jednání dovolatele pod bodem 1) výroku o vině a z něj plynoucí jeho zainteresovanosti na výsledku (tj. zakrytí tohoto činu), jakož i z jeho přítomnosti v bytě ve společnosti dalších dvou osob, bylo podle názoru státní zástupkyně i méně výraznou aktivitu dovolatele po boku dalších spolupachatelů třeba považovat za přispění k provedení činu, jak to uvádí odvolací soud na str. 6 svého rozhodnutí. K tomu státní zástupkyně zdůraznila, že za daného stavu věci byla zcela nemyslitelná dovolatelem namítaná absence tzv. neverbální dohody všech tří zúčastněných před činem. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí dovolatelem vytýkanými hmotně právními vadami. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného M. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tzn. nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci lze mít za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn relevantně. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, jež byl stručně formulován (popsán) ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jestliže dovolatel namítl, že odvolací soud extenzivním výkladem připustil existenci spolupachatelství bez dohody o spolupachatelství, ačkoliv taková dohoda (byť nemusí být výslovná) je pojmovým znakem spolupachatelství, považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že u spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. zákon vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle spočívajícího v porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Činnost spolupachatelů přitom nemusí být rovnocenná, avšak souhrn jednání spolupachatelů musí naplňovat znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona (srov. např. R 15/1967 Sb. r. tr.). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda). Podstatné je, aby si spolupachatel byl přinejmenším vědom možnosti, že jednání jeho i dalšího spolupachatele (spolupachatelů) směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. S takto naznačenou otázkou spolupachatelství se odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vypořádal (str. 6 napadeného usnesení). Z hlediska správného posouzení shora uvedených otázek má význam rovněž souvislost mezi skutky pod bodem 1) a 2), když ve druhém případě bylo motivem jednání spolupachatelů donutit poškozenou vystavit nepravdivé potvrzení o tom, že jí byl obviněným M. L. vrácen inkriminovaný televizní přijímač, který však ve skutečnosti zpronevěřil (bod 1/ rozsudku). Za tohoto stavu pak odvolacímu soudu nelze vytknout, že se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše konstatované důvody proto Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. L. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel (a nikoliv za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně), nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť ve skutečnosti šlo pouze o podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., kterému Nejvyšší soud nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler