ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1095.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1095/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2003 o dovolání podaném J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 7 To 58/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Nt 8/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 1 Nt 8/2002, bylo J. L. uloženo podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ochranné psychiatrické ústavní léčení.
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal J. L., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 7 To 58/03, jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 28. 5. 2003 (§140 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.).
Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. J. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel především uvedl, že podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného opatření, neboť skutek jím spáchaný není trestným činem. Svým jednáním pouze reagoval na bezprostřední vyhrožování směřující k jeho zabití ze strany poškozených, kteří navíc měli v krvi vysoký obsah alkoholu. Poškozená ho opakovaně udeřila válečkem do hlavy, přičemž již sám o sobě takový útok na životně důležitý orgán mohl způsobit smrt. Útok poškozených i vyhrožování smrtí potvrdila i svědkyně K., která stejně jako on (dovolatel) nepožila alkoholické nápoje. Z toho důvodu je podle dovolatele zřejmé, že se pouze bránil bezprostředně hrozícímu útoku poškozených, a naplnil proto zákonné znaky nutné obrany. Vrchní soud v Praze se však k jeho stížnosti předmětným skutkovým stavem vůbec nezabýval s odůvodněním, že skutkový stav byl již zjištěn v původním trestním řízení, které bylo usnesením krajského státního zástupce podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno. Podle názoru dovolatele tím došlo k závažné vadě řízení, neboť soud není v otázce viny či neviny vázán usnesením státního zástupce, ale tuto si posuzuje vždy samostatně, zvláště když rozhoduje o tak závažném ochranném opatření, jakým je ústavní léčení. Při tomto rozhodování si vždy musí zodpovědět základní otázku, zda jsou vůbec dány podmínky pro uložení ochranného opatření, tedy v tomto případě, zda byl spáchán čin jinak trestný. Krajský soud v Praze se touto otázkou řádně zabýval, i když podle dovolatele došel k nesprávným závěrům. Stížnostní soud však poté celou otázku s výše uvedeným odkazem při svém rozhodování vynechal. Z uvedených skutečností je podle dovolatele zřejmé, že napadené usnesení je vadné, neboť se v rozporu se zákonem vůbec nezabývalo skutkovou stránkou věci. V důsledku toho mu bylo uloženo ochranné opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud „s odkazem na §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila zejména, že stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Nejsou-li naplněny tyto pojmové znaky trestného činu, musí být trestní stíhání, pokud již bylo zahájeno, zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., což je příznivější zastavovací důvod než nedostatek trestní odpovědnosti v důsledku nepříčetnosti podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. O tento případ však v dané věci nejde. Obranný charakter jednání obviněného nebyl zjištěn ani v přípravném řízení, ani soudem při hodnocení podmínek §72 odst. 1 tr. zák. Znaleckým posudkem a výslechem znalce u veřejného zasedání bylo prokázáno, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný. Státní zástupkyně pak dovodila, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné, protože všechny podmínky §72 odst. 1 tr. zák. pro uložení ochranného ústavního léčení psychiatrického byly splněny, včetně zjištění, že se skutek stal, je trestným činem a spáchal ho dovolatel. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření. Dovolání také splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Jednotlivé druhy ochranných opatření jsou taxativně uvedeny v ustanovení §71 odst. 1 tr. zák.
Podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák. (upuštění od potrestání, resp. snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, u pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti), nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Pro uložení ochranného léčení tedy musí být současně dány následující zákonné podmínky. Nepříčetnost pachatele, který se dopustil činu jinak trestného (tedy činu vykazujícího s výjimkou znaku příčetného pachatele všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle některého ustanovení zvláštní části trestního zákona), a konečně nebezpečnost pobytu takového pachatele na svobodě. Naplnění těchto podmínek musí být podloženo skutkovými zjištěními soudu (soudů) vyplývajícími z provedených důkazů.
Ve výše uvedeném hmotně právním smyslu je dovolání z uvedeného dovolacího důvodu určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé spočívajících v nesprávném právním posouzení učiněných skutkových zjištění soudu podle norem hmotného práva (v daném případě §72 tr. zák.), nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkového stavu věci, na němž je napadené rozhodnutí založeno (toto konstatování platí i pro další dovolací důvody). Dovolání totiž ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona, obnovu řízení) jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny z hlediska podmínek stanovených zákonem pro uložení ochranného opatření. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. tedy jsou skutková zjištění nalézacího, případně též odvolacího (stížnostního), soudu.
Ve věci J. L. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž prosazuje vlastní verzi skutkového děje, přičemž činí závěry odlišné od zjištění vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu zejména na str. 2, 3 akceptovaných soudem stížnostním (akcentuje okolnosti jednání směřujícího vůči jeho osobě a pomíjí další podstatné okolnosti), a teprve v návaznosti na to dovozuje, že jednal v nutné obraně, v důsledku čehož neměly být splněny podmínky pro uložení ochranného opatření, neboť skutek jím spáchaný tak není trestným činem. Stížnostnímu soudu přitom vytýká, že se k jeho stížnosti předmětným (dovolatelem popsaným) skutkovým stavem vůbec nezabýval s odůvodněním, že skutkový stav byl již zjištěn v původním trestním řízení, které bylo usnesením krajského státního zástupce podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno. Podle jeho názoru tím došlo k závažné vadě řízení, neboť soud není v otázce viny či neviny vázán usnesením státního zástupce, ale tuto si posuzuje vždy samostatně, zvláště když rozhoduje o tak závažném ochranném opatření, jakým je ústavní léčení, přičemž si vždy musí zodpovědět základní otázku, zda jsou vůbec dány podmínky pro uložení ochranného opatření, tedy v tomto případě, zda byl spáchán čin jinak trestný. Stížnostní soud však předmětnou otázku s výše uvedeným odkazem při svém rozhodování vynechal. S existencí uvedených skutečností dovolatel spojuje právní závěr o tom, že napadené usnesení je vadné, neboť se podle jeho názoru v rozporu se zákonem vůbec nezabývalo skutkovou stránkou věci, a v důsledku toho mu bylo uloženo ochranné opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Dovolatel tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož konečným důsledkem mělo být uložení ochranného opatření, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem. V rámci svého mimořádného opravného prostředku se de facto domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem stížnostním, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý