ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1113.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1113/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 dovolání obviněného R. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 9 To 397/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 9/2002, a rozhodl takto:
Dovolání R. F. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 3 T 9/2002, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zákona, a byl odsouzen podle §257 odst. 1 tr. zákona a §53 odst. 1, 2 tr. zákona k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému K. O. škodu ve výši 12.900,- Kč.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 17. 6. 2000 kolem 21,45 hodin v P. v prostoru autokina na S. stadionu po předcházející slovní rozepři se svým známým K. O., záměrným úderem dveří svého vozidla zn. NISSAN Navara, bez přidělené SPZ poškodil pravé přední dveře vozidla zn. Mitsubischi Pajero Sport 3,0 s převozní SPZ poškozeného K. O., poté přeběhl k levým předním dveřím vozidla poškozeného a blíže nezjištěným způsobem, úderem nohou či rukou, poškodil dveře v horní části nad prolisem, tak že vznikla plošná deformace o rozměru 2 dm2 a poté ještě opětovným úderem dveřmi zasáhl pravé přední dveře vozidla a způsobil tak poškozenému na vozidle celkovou škodu 12.900,- Kč.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval dne 9. 10. 2002 ve veřejném zasedání Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 9 To 397/2002 podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §257 odst. 1 tr. zákona za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 dovolání, ve kterém napadá všechny výroky obou soudů, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání vznáší námitky proti posouzení subjektivní stránky činu oběma soudy. Poukazuje na to, že obžaloba jej nevinila z toho, že při vystupování ze svého vozidla jednal s úmyslem poškodit dveře poškozeného při prvém úderu dveřmi, že nelze prokázat naplnění skutkové podstaty spočívající ve způsobení škody nikoli nepatrné, když nelze rozlišit, v jaké výši škoda vznikla při prvém úderu dveřmi a při dalších útocích. Oběma soudům vytýká, že se jeho námitkami v tomto směru náležitě nevypořádaly a je tedy toho názoru, že v důkazním řízení nebyla patřičně prokázána subjektivní stránka jeho jednání. Vyjadřuje nesouhlas s právní konstrukcí dovozenou odvolacím soudem o totožnosti skutku a označuje za absurdní závěr, že část totožného skutku byla nedbalostního charakteru a část druhého totožného skutku byla spáchána úmyslně. Odvolává se při tom i na provedený znalecký posudek, podle kterého nelze rozlišit, v jaké fázi útoku došlo ke způsobené škodě. V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta označuje námitku dovolatele za námitku hmotně právní, která má význam pro určení, zda jde o souběh trestných činů. Na rozdílnost popisu skutku v rámci podané obžaloby a v rámci odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně však nahlíží tak, že nalézací soud pouze zpřesnil popis skutku, kterým byl obviněný uznán vinným s tím, že z odůvodnění rozhodnutí v kontextu s popisem skutku ve skutkové větě je zřejmé, že k agresivnímu jednání obviněného vůči majetku poškozeného došlo poté, co mezi nimi došlo k verbálním útokům, které vyústily v předmětný konflikt. Na jednání obviněného pohlíží jako na jeden skutek subsumovaný pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona. Jednoznačně konstatuje, že závěr o úmyslu způsobit poškozenému předmětnou škodu byl odůvodněn závěry dokazování. Proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu ).
V této věci Nejvyšší soud shledal, že obsah podaného dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem v souladu, neboť hlavní námitka dovolání směřuje k hmotně právnímu posouzení otázky jednoty skutku a v této souvislosti k posouzení podmínek trestnosti jednání obviněného.
Pokud jde o důvodnost námitek uplatněných v rámci podaného dovolání, dospěl Nejvyšší soud po jejich přezkoumání k závěru, že posuzované dovolání je zjevně neopodstatněné. Oba soudy správně a v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními, které v rámci řízení o dovolání nelze přezkoumávat, právně kvalifikovaly žalovaný skutek jako jednání naplňující zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona. Dovoláním zpochybňovaný závěr v tom, že obviněný jednal popsaným způsobem v úmyslu způsobit škodu, byl postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu v průběhu dokazování dostatečně zjištěn. Z popisu skutku v kontextu s odůvodněním odsuzujícího rozsudku lze podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně přesvědčivě dovodit subjektivní stránku jednání obviněného. Dílčí rozdílnost popisu skutku v rámci obžaloby a odsuzujícího rozsudku není z tohoto pohledu v daném případě relevantní a nemůže být důvodem k závěru, že rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení.
Podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného R. F. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h