ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1162.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1162/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání podaném obviněným R. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 190/2003, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 22/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 8. 2002, sp. zn. 32 T 22/2002, byl obviněný R. B. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin pohrdání soudem podle §169b tr. zák., neboť soud shledal, že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Podle §72 odst. 1 tr. zák. bylo dalším výrokem rozsudku rozhodnuto, že se obviněnému ukládá ochranné léčení psychiatrické, a to v ambulantní formě.
O odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 4 To 763/2002, přičemž podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně s tím, že podle §230 odst. 2 tr. ř. se rozhodnutí o uložení ochranného léčení obviněného vyhrazuje soudu prvního stupně do veřejného zasedání. Jinak byl ponechán napadený rozsudek nedotčen.
Okresní soud v Českých Budějovicích doplnil řízení v souladu s pokyny odvolacího soudu a ve veřejném zasedání dne 20. 1. 2003 usnesením č. j. 32 T 22/2002-260 rozhodl tak, že podle §72 odst. 1 tr. zák. se obviněnému R. B. ukládá ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
O stížnosti obviněného proti shora citovanému usnesení okresního soudu rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 4 To 190/2003, jímž podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 25. 3. 2003 (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Předmětné usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný R. B. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřovalo proti výroku, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že okresní soud se v rámci posuzování věci spokojil pouze se znaleckými posudky o jeho duševním stavu. Pokud by však provedl hlubší dokazování, zjistil by, že rozvoj persekučního bludu má u něj objektivní základy, které mají původ v jeho osobní situaci v době rozvodu a po rozvodu, kdy jeho bývalá manželka zneužívala státních orgánů k jeho osobní persekuci. Jestliže by soud provedl důkazy lustrováním všech spisů vedených u Okresního soudu v Českém Krumlově ve vztahu k osobě dovolatele, nemohl by podle jeho přesvědčení uložit ochranné léčení a nařídit jeho výkon ve zdravotním zařízení v Č. K., kde jeho bývalá manželka před odchodem do důchodu působila. Při hlubším zkoumání startovacích mechanismů a pozdějších projevů dovolatelovy choroby by soud musel dospět k závěru, že se dovolatel v léčebném zařízení v Č. K. ambulantní léčbě nikdy dobrovolně nepodrobí. Navíc eventuální pozdější změna formy této léčby v léčbu ústavní by nutně vedla k prohloubení persekučního syndromu, který by pak mohl skutečně vyústit v agresivní projevy dovolatele. Podle přesvědčení dovolatele má naději na zlepšení jeho zdravotního stavu proto jen dobrovolná léčba prováděná osobami, k nimž dovolatel nemá nedůvěru danou povahou jeho choroby a jeho předchozími životními zkušenostmi při styku se státními i zdravotnickými orgány v okrese Č. K.
Dovolatel dále poukázal na to, že nelze souhlasit ani s právními závěry soudu, pokud jde o splnění (hmotně právních) podmínek nezbytných pro uložení ochranného léčení. Ačkoliv z psychiatrického hlediska nebylo znalci konstatováno, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný (je dána pouze prognóza zhoršování choroby, jež může vést k agresivním projevům, pokud by se dovolatel nepodrobil léčbě), ztotožnil se krajský soud s názorem okresního soudu, který je podle dovolatele v rozporu s platnou judikaturou, podle níž je k uložení ochranného léčení zapotřebí nejen to, aby pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti či nepříčetnosti, ale současně, aby jeho pobyt na svobodě byl nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem už v době, kdy připadá v úvahu výkon uloženého léčení. Při rozhodování o uložení ochranného léčení musí být prokázáno, že pobyt takové osoby na svobodě je nebezpečný tím, že v důsledku její duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (rozh. č. 5/2000 SbRt., č. 3/2000 SbRt.).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. „zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.3.2003, sp. zn. 4 To 190/2003 a zrušil také předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.1.2003, č. j. 32 T 22/2002 – 260. V rámci podaného dovolání současně navrhl, aby dovolací soud podle §265o tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že situace v posuzované trestní věci zdaleka neodpovídá případům, na které se vztahují dovolatelem citovaná judikaturní rozhodnutí. Státní zástupce zdůraznil, že znalci na jedné straně sice nevyslovili jednoznačný závěr o nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě, avšak na druhé straně bylo zjištěno, že se jeho duševní onemocnění bez podstoupení léčení může zhoršovat, což ve svém důsledku může vést až k jeho agresivnímu jednání. Podle názoru státního zástupce může nebezpečnost pobytu psychicky postižené osoby na svobodě založit i její pasivní jednání spočívající ve lhostejnosti k plnění občanských povinností či normativních pravidel. Státní zástupce dále uvedl, že pokud dovolatel upozornil na skutečnost, že jeho léčba neměla být nařizována ve zdravotnickém zařízení v Č. K., kde dříve pracovala jeho bývalá manželka, nelze tyto námitky řešit cestou dovolání, neboť nařízení ochranného léčení nepatří mezi rozhodnutí uvedená v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že ohledně tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel nenabídl žádný argument, který by svědčil o hmotně právní vadě napadeného meritorního rozhodnutí. Naopak, většina výhrad dovolatele směřovala podle státního zástupce vůči rozsahu provedeného dokazování, a týká se tak procesních otázek, které pod výše uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. sice dovolatel argumentačně podpořil, avšak vzhledem k povaze jeho výhrad je nutno v daném směru považovat dovolání za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tzn. nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle §71 odst. 1 tr. zák. jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, ochranná výchova a zabrání věci.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci lze mít za to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části, v níž dovolatel s poukazem na stávající judikaturu namítl nesoulad skutkových zjištění soudů obou stupňů s jejich následnými právními záběry. Argumentace týkající se správnosti a úplnosti soudy učiněných skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 tr. zák. a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Poněvadž dovolatel nenamítal nedostatek nepříčetnosti (jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost u činu jinak trestného), nýbrž výlučně nesplnění další podmínky, a to nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě, zabýval se dovolací soud opodstatněností dovolacích námitek v tomto dovolatelem vymezeném rámci.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není zásadně možné vyvozovat pouze z jednání, které v daném případě jinak vykazuje znaky trestného činu. Z hlediska splnění podmínek §72 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, že pobyt takové osoby musí být i v budoucnu nebezpečný, resp. musí existovat poměrně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Tento závěr přitom musí být opřen o skutková zjištění, vyplývající z provedených důkazů, zejména o zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného, tj. zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost ve shora uvedeném smyslu nebezpečný.
V posuzované trestní věci dovolatele R. B. z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně učiněnými na podkladě obsáhlého znaleckého dokazování posudky znalců MUDr. K. a MUDr. P., MUDr. K. H., CSc. a revizního posudku vypracovaného lékařskou fakultou U. K. znalci Doc. MUDr. J. B., CSc., Mgr. I. B. a MUDr. L. Ch., a konstatoval, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný trpí duševní poruchou s bludy. Zdůraznil, že zejména z výpovědi znalce Doc. MUDr. J. B., CSc., kterého soud prvního stupně podrobně vyslechl ve veřejném zasedání, jednoznačně vyplynulo, že uvedené duševní onemocnění je pro obviněného vlastními prostředky nezvladatelné a pokud pacient nebude léčen, resp. nepodrobí se léčení, může se zjištěné onemocnění prohloubit do stavu, který by mohl vést i k jeho agresivnímu jednání. Stížnostní soud vycházel dále z toho, že nemá-li obviněný podle shora uvedeného znalce sám vědomí existující choroby a tudíž ani nutnosti se léčit, jeví se jeho dobrovolná léčba na psychiatrii jako nejistá. Na tomto skutkovém základě pak učinil shodný právní závěr jako soud prvního stupně, tj. že v případě obviněného jsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení (psychiatrického) podle ustanovení §72 odst. 1 tr. zák., a to v ambulantní formě (§72 odst. 4 tr. zák.).
S ohledem na důvody a zásady podmiňující postup podle §72 odst. 1 tr. zák., které Nejvyšší soud shora rozvedl, nelze soudům obou stupňů vytknout, že by zjištěný skutkový stav věci po hmotně právní stránce nesprávně posoudily ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v důsledku toho z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pak vadně rozhodly o uložení ochranného opatření (ochranného léčení). Rozhodnutí obou soudů ani právní názor vyslovený v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně současně nejsou v rozporu s platnou judikaturou publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (např. R 581968, R 59/1968, R 11/1974, R 23/1979, ani R 3/2000 a R 5/2000). Argumentaci dovolatele proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše konstatované důvody proto Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. B. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K části dovolání, v níž dovolatel namítl, že nařízení výkonu ochranného léčení ve zdravotnickém zařízení v Č. K., bylo s ohledem na povahu projednávaného případu, ve spojení s charakterem zjištěného duševního onemocnění, jednoznačně v rozporu s účelem uloženého ochranného léčení, je nutno závěrem poznamenat, že rozhodnutí (opatření) o nařízení výkonu ochranného opatření není rozhodnutím uvedeným v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. a zákon proti němu dovolání nepřipouští. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel (a nikoliv za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně), nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť šlo pouze o podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., kterému Nejvyšší soud nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler