ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1164.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1164/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2003 o dovolání podaném obviněným P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 5 To 172/2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 102 T 246/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 102 T 246/2002, v trestní věci obviněných P. R., R. O. a N. S. byl obviněný P. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Těchto trestných činů se podle rozsudku dopustil s obviněným R. O. tím, že „v době od 22.00 hodin dne 5. 5. 2002 do 14.15 hodin dne 7. 5. 2002 v H. – Š., okres K., na ul. Š. společně po předchozí dohodě pomocí shodného klíče, vnikli do bytu S. Š., kde z předsíně z nádstavce na skříni odcizili finanční částku ve výši 750.000,- Kč ke škodě poškozené M. H., která měla tuto částku v bytě S. Š. uschovánu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 102 T 85/2000, jenž vůči němu nabyl právní moci dne 8. 8. 2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10-ti měsíců, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2001, a dále rozsudkem Okresního soudu Karviné, pobočka v Havířově ze dne 15. 5. 1996 sp. zn. 10 T 54/96, jenž vůči němu nabyl právní moci dne 1. 6. 1996, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §§247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona, §9 odst. 1 - 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal 21. 9. 1998.“
Za to byl obviněný P. R. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl dále obviněnému P. R. (společně s obviněným R. O.) uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku konkrétně uvedených. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. R. zavázán společně a nerozdílně s obviněným R. O. k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené M. H. částku ve výši 600.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. R. (a také obviněný R. O.), rozhodl Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 5 To 172/2003, napadený rozsudek ve věci odvolatelů podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. R. uznal vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným podle předmětného rozsudku tím, že „v době od 22.00 hodin dne 5. 5. 2002 do 14.15 hodin dne 7. 5. 2002 v H. – Š., okres K., na ul. Š., přesně nezjištěným způsobem z bytu S. Š. odcizil z předsíně z nádstavce na skříni finanční částku ve výši 750.000,- Kč ke škodě poškozené M. H., která měla tuto částku v bytě S. Š. uschovánu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 102 T 85/2000, jenž vůči němu nabyl právní moci dne 8. 8. 2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2001, a dále rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 10 T 54/96, jenž vůči němu nabyl právní moci dne 1. 6. 1996, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže podle §§247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona, §9 odst. 1 - 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal 21. 9. 1998.“
Za to obviněného P. R. odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zák a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku konkrétně uvedených. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. H. částku 600.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl i v části týkající se obviněného P. R. právní moci dne 27. 5. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že jej Krajský soud v Ostravě stejně jako okresní soud uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným shora popsaným skutkem na základě nedostatečně provedeného dokazování. V návaznosti na to uvedl, že v průběhu celého trestního řízení nepopíral, že měl k dispozici peníze, které utrácel, přičemž nepopíral, že tyto peníze si nevydělal, a tvrdil, že je získal od spoluobviněného P. O. Pokud tedy měl být odsouzen, pak za to, že finanční prostředky, které nebyly jeho vlastnictvím, užíval a utratil, ačkoliv věděl, že pocházejí z trestné činnosti. Neměl být podle svého názoru odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., když žádným způsobem - žádným přímým ani nepřímým důkazem - nebylo prokázáno, že by se uvedeného trestného jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Prokázána byla toliko skutečnost, že věděl, že peníze pocházejí z trestné činnosti a tyto peníze užil pro svoji potřebu. Takové jednání však nelze v žádném případě kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle uvedeného zákonného ustanovení.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud „zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č.j. 5 To 172/2003 ze dne 27.5.2003 a ve smyslu §265l odst. 1 trestního řádu, aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolací důvod podle uvedeného zákonného ustanovení je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného P. R. však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto poukazuje na to, že nebyly provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy. Sám přitom činí odlišné skutkové závěry nežli soud druhého (i prvého stupně), závěry odlišné od zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně a teprve v návaznosti na to vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Fakticky tak, ač formálně deklaruje jinou argumentaci, spatřuje vady v prvé řadě v procesním postupu soudů, které podle jeho přesvědčení nezjistily řádně a úplně skutkový stav věci. Na tomto vadném skutkovém základě pak mělo (sekundárně) dojít k navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení skutku, byl-li uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se tedy v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, resp. soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý