ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1233.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1233/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5 To 19/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 16/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 42 T 16/2001, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený – Česká republika – Ministerstvo obrany ČR, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování MO se sídlem v P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch rovněž státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5 To 19/03, jímž k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný L. Š. uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „27. 9. 1994 uzavřel společně se svou manželkou L. Š. jako kupující kupní smlouvu s prodávajícím – Českou republikou – Ministerstvem obrany ČR, podepsanou kupujícími v Č. B. již 19. 9. 1994, jejímž předmětem byl prodej areálu kasáren ve V., zapsaný na listu vlastnictví pro katastrální území V., obec V., okres P., sestávající z pozemků, budov a jiných staveb a venkovních úprav a porostů v celkové hodnotě nejméně 47, 451.140,- Kč za dohodnutou kupní cenu 51,000.000,- Kč, kterou se zavázal zaplatit do 30 dnů od právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o provedení vkladu vlastnického práva, k němuž došlo 27. 12. 1994, a to na bankovní účet prodávajícího, a až do jejího úplného zaplacení nepřevádět vlastnické právo k těmto nemovitostem na třetí osoby, přičemž v rozporu se skutečností nepravdivě uváděl osobám, s nimiž o koupi jednal, že kupní cenu uhradí z přislíbeného bankovního účtu, ačkoli věděl, že žádný úvěr přislíben nemá a nemá ani jiné zdroje, z nichž by mohl kupní cenu dle smlouvy uhradit a kupní cenu dosud neuhradil, přičemž získané nemovitosti postupně od ledna 1995 po částech rozprodával dalším osobám, když k tomu mohl využít i padělaného tzv. dodatku ke kupní smlouvě z 27. 9. 1994, dle něhož byl hned oprávněn nabytý majetek dále prodávat, čímž pro sebe získal nejméně 21,152.140,- Kč a Českou republiku – Ministerstvo obrany ČR tak poškodil o nejméně 47,451.140,- Kč.“ Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §256 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl, že se odvolání obviněného zamítá.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. Š. ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve výrocích o vině i o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Odůvodnění:svého dovolání opřel dovolatel především o tvrzení, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku je chybně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ačkoliv jeho jednání ve skutečnosti nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného z trestných činů, event. vykazuje pouze znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podle názoru dovolatele neobsahuje popis skutku ve výroku napadeného rozhodnutí náležitosti předpokládané ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. V důsledku toho pak nelze dovodit naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. V uvedené souvislosti pak dovolatel namítl, že absence ztotožnění osoby jednající v omylu vylučuje naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu. Obecný odkaz soudu na osoby jednající o koupi totiž nesplňuje požadavek na předpokládanou míru identifikace osoby jednající v omylu. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, není podle přesvědčení dovolatele z rozsudku možno dovodit existenci jeho úmyslného zavinění, zejména v tom směru, zda se zavinění formou úmyslu dotýká i poškozeného, když z výrokové části napadeného rozsudku nevyplývá, zda jednání obviněného (dovolatele) s poškozeným spočívajícím v podpisu kupní smlouvy bylo vedeno přímým či nepřímým úmyslem, nebo pouze zaviněním ve formě vědomé nedbalosti (§5 písm. a/ tr. zák.), jestliže dovolatel bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že kupní cenu uhradí v dohodnutém termínu.
Dovolatel dále uplatnil námitky i proti výši škody a způsobu jejího stanovení. Poukázal na to, že výši škody odvolací soud stanovil na základě znaleckého posudku znalce Ing. V. B., který podle dovolatele byl zpracován pravděpodobně v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 393/1991 Sb. V době dokonání činu, tj. nejdříve vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí (27. 12. 1994) však byla platná a účinná nová vyhláška č. 178/1994 Sb. Aplikací nesprávné právní normy při stanovení výše škody tak podle dovolatele došlo k porušení ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze „zrušil ve výroku o vině i o trestu“ a sám ve věci rozhodl tak, že se dovolatel obžaloby zprošťuje. Pro případ, že dovolací soud shledá dovolání důvodným, avšak postup podle §226 tr. ř. nebude možný, dovolatel alternativně navrhl, aby dovolací soud „věc přikázal k projednání a rozhodnutí městskému státnímu zástupci v Praze“ a současně aby rozhodl, že se dovolatel nebere do vazby. Dovolatel rovněž požádal, aby předseda senátu dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo dovolacímu soudu doručeno písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, zda využívá svých práv uvedených v ustanovení §265h odst. 2 tr. ř.
Obviněný L. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti významné z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Jestliže tedy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl nesoulad popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a soudem použitou právní kvalifikací, lze mít za to, že výše uvedený dovolací důvod uplatnil relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu ve výši nejméně 5 000 000,- Kč).
Skutkový stav věci, jež byl stručně formulován (popsán) ve výrokové části napadeného rozsudku a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, jež ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. V popisu skutku je v rozsahu předpokládaném v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedeno, v čem mělo spočívat konkrétní podvodné jednání dovolatele, vůči jakým subjektům směřovalo, jakým způsobem se dovolatel obohatil, který subjekt poškodil i jaká byla výše škody způsobené na cizím majetku. Z popisu skutku rovněž vyplývá zavinění obviněného (dovolatele) ve formě přímého úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.), jakož i příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Nelze proto přisvědčit námitkám dovolatele, že předmětný skutek postrádá náležitosti vztahující se k některému ze znaků objektivní či subjektivní stránky trestného činu. Je-li dále namítáno, že tzv. skutková věta výroku napadeného rozsudku postrádá úplnou specifikaci subjektů (konkrétních osob) vůči kterým podvodné jednání směřovalo či konkrétní formulace o formě zavinění, je třeba poznamenat, že výrok i odůvodnění rozhodnutí tvoří jediný celek. Pokud v posuzovaném případě výrok rozsudku obsahuje všechny náležitosti předpokládané ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., nelze soudům obou stupňů vytýkat, že učiněná skutková zjištění (jako podklad pro následné právní závěry) podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. V předmětné věci se odvolací soud s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil s výjimkou stanovené výše škody. Proto v daném směru v odvolacím řízení sám doplnil dokazování a na podkladě nově zjištěného skutkového stavu věci posuzoval relevantní hmotně právní otázky vyplývající z ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. a dále §89 odst. 11 tr. zák. (a to též s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.).
Jestliže dovolatel dále namítl, že odvolací soud při stanovení výše škody vycházel ze znaleckého posudku, v němž znalec Ing. V. B. použil tehdy platnou vyhlášku č. 393/1991 Sb., ačkoliv v době dokonání činu byla již platná a účinná nová vyhláška č. 178/1994 Sb. , je zapotřebí poznamenat, že odvolací soud považoval z hlediska ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. za rozhodnou dobu měsíc září 1994 (tj. provedenými důkazy zjištěnou dobu uzavírání kupní smlouvy), k níž se znalecký posudek i jeho dodatek ze dne 16. 4. 2003 vztahují. Dovolatel tak ve skutečnosti namítl existenci jiného skutkového stavu, než z jakého ve svém rozhodování vycházel odvolací soud. Takovou námitku ovšem pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. Š. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel a nikoliv za stanovených podmínek (§265h odst. 3 tr. ř.) předseda senátu soudu prvního stupně, nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem, neboť ve skutečnosti šlo pouze o podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., kterému předseda senátu Nejvyššího soudu nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler