ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.1324.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1324/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným I. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 158/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 71/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 1 T 71/2002, byl obviněný I. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „společně s obviněným L. B. dne 4. 4. 2002 kolem 17. hodiny v A., okres Ch., v Š. ulici u vchodu do domu, po předcházející domluvě o odcizení zlata dostihli V. N., kterého zezadu některý z nich udeřil pěstí, poté jej otočili, chytili za ruce a I. S. ho udeřil pěstí do obličeje, přitiskli ke stěně domu, dále do něj bili, a pak obžalovaný I. S. z ruky poškozeného strhnul dva zlaté prsteny v ceně 300 Kč a třetí v ceně 300 Kč, a L. B. z krku poškozeného zlatý řetízek v ceně 400 Kč se dvěma přívěsky ze zlata, jedním ve tvaru srdíčka a jedním ve tvaru kříže s ukřižovaným v ceně nejméně každý 150 Kč, a z místa činu utekli, a tohoto jednání se dopustil obžalovaný I. S. přesto, že byl postupně v řízeních vedených u Okresního soudu v Chebu nejprve pod sp. zn. 1 T 170/96 rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 16. 10. 1996, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. 7 To 78/97, pravomocně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem, ohledně kterého však bylo rozhodnuto usneseními soudů obou stupňů z 1. 2. 2001 a 28. 3. 2001, že se vykoná a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 13. 2. 2002 na zkušební dobu 3 roků a v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 16/2000 rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 22. 3. 2000, č. j. 1 T 16/2000-79, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni z 11. 5. 2000, sp. zn. 9 To 190/2000 pravomocně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který vykonal dne 6. 1. 2002.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1. tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., který pod bodem 2) původního rozsudku v téže věci zůstal nedotčen, za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným I. S. a L. B. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně poškozenému V. N. uhradili škodu ve výši 1000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný I. S. a rovněž spoluobviněný L. B. rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 158/2003, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 4. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný I. S. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citované usnesení odvolacího soudu a v tomto rozsahu pak dovoláním napadl i výrok o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v předmětné trestní věci došlo k porušení ustanovení §2 odst. 4, 5, a 6 tr. ř. Uvedená ustanovení byla podle dovolatele porušena jednak z toho důvodu, že Krajský soud v Plzni odmítl (stejně jako předtím Okresní soud v Chebu) provést konfrontaci mezi dovolatelem a spoluobviněným L. B., a dále proto, že nebyl proveden důkaz lékařskou zprávou k povaze případných zranění poškozeného a jejich následků, jež měl v důsledku inkriminovaného jednání utrpět. Ačkoliv provedení těchto důkazů bylo dovolatelem opakovaně navrhováno, bylo soudy vždy odmítnuto. Tím podle přesvědčení dovolatele došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces, když provedením konstatovaných důkazů „by mohla být posouzena mírněji i otázka jeho viny, případně změněna právní kvalifikace spáchaného činu, a tím vynesen i mírnější rozsudek.“ S ohledem na namítané skutečnosti proto v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil, jakož i vadné řízení před Okresním soudem v Chebu a poté přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně v řízení konaném podle §265h tr. ř. doručil opis dovolání obviněného dne 23. 9. 2003 nejvyšší státní zástupkyni. Do dne konání neveřejného zasedání neobdržel dovolací soud písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně jako strana dovolacího řízení využívá svých práv uvedených v ustanovení §265h odst. 2 tr. ř.
Obviněný I. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel opřel shora uvedený dovolací důvod o námitku, že v řízení nebyla provedena konfrontace mezi spoluobviněnými a vyžádána lékařská zpráva k objektivizování intenzity násilí použitého vůči poškozenému a jeho případným následkům. Poněvadž dovolatel uvedené námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání), učinil je Krajský soud v Plzni předmětem přezkumu podle §254 odst. 1, 3, 4 tr. ř. a v napadeném rozhodnutí (bod E a F str. 7/8) se s nimi řádně vypořádal. Přitom uvedl jaké skutkové okolnosti (vyplývající z provedeného dokazování) považoval za relevantní pro posuzovaní následných hmotně právních otázek. Současně vyložil, z jakého důvodu bylo třeba považovat důkazní návrhy obviněného za nadbytečné.
V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že dovolatel na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal soudům obou stupňů výlučně vady spočívající v nesprávně (resp. neúplně) zjištěném skutkovém stavu věci a domáhal se jeho revize, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 4, 5, 6 tr. ř.) a nikoliv na hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod uvedený důvod dovolání nespadají.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného I. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler