ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.357.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 357/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2003 o dovoláních podaných obviněnými V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a P. L. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vězni P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 7 To 308/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 32/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 pím. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 1 T 32/2002, byli obvinění V. M., V. K. a P. L. Z. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle výroku rozsudku spočíval ve skutku, že „dne 27. 3. 2002 kolem 16.00 hodin v P. – Č. M. na parkovišti A před objektem restaurace M. po předchozí společné domluvě obviněný Z. uchopil poškozenou A. Z., která se na místo dostavila na schůzku s obviněným K., přičemž měli jednat ohledně jeho ubytování v ČR, za rameno a paži a odvlekl ji k vozidlu, tov. zn. VW Golf, řízenému obviněným M., proti její vůli ji přinutil do vozidla nastoupit a všichni společně, tedy obvinění Z., K. a M., který vozidlo řídil se rozjeli ulicí Ch. ve směru k dálnici na H. K., přičemž cestou obviněný Z. podporován dalšími obviněnými na poškozenou naléhal, aby jim dala peníze – částku blíže neurčenou – z peněz určených k vývozu na Ukrajinu s tím, že pokud hotovost nevydá, vyhrožovali jí např. tím, že s ní „budou mluvit jinak“, avšak vozidlo bylo po krátké chvíli kontrolováno hlídkou Policie ČR, poškozené se podařilo z vozidla uniknout a obvinění byli posléze zadrženi.“ Za tento trestný čin byli podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněný V. M. v trvání dvou let, obviněný V. K. v trvání tři a půl roku a obviněný P. L. Z. v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný V. M. pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem a obvinění V. K. a P. L. Z. podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému V. M. byl dále podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
O odvoláních všech obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 7 To 308/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 8. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními, které podali prostřednictvím svých obhájců ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřují proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a současně proti výrokům o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný V. M. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a obvinění V. K. a P. L. Z. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. M. poukázal v odůvodnění dovolání zejména na to, že i po provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů zůstaly pochybnosti o jeho zavinění – úmyslu, a to i v nepřímé formě. Předmětný závěr měl být přitom soudem založen pouze na základě výpovědi poškozené a úvahy, že obvinění V. M. i V. K. museli slyšet o čem se v autě hovoří, a pokud nijak nezasáhli, byli zřejmě s jednáním obviněného P. L. Z. srozuměni. Podle přesvědčení dovolatele skutková zjištění soudu vyplývající z provedeného dokazování nemohla v posuzovaném případě vést k jednoznačnému závěru, že si byl vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a byl s tím srozuměn. V této souvislosti upozornil na materiál bývalého Nejvyššího soudu ČSSR – Tpjf 30/76 (publikovaný pod č. 41/76 Sb. rozh. tr.), podle něhož lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, lze považovat za srozumění s následkem, pokud vyjadřuje kladné stanovisko k oběma těmto možnostem.
Vzhledem k těmto důvodům obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadené rozhodnutí zrušil a přikázal, aby Městský soud v Praze věc znovu projednal a rozhodl“.
Obviněný V. K. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že domluvená schůzka s poškozenou se měla týkat pouze upřesnění dalšího pronájmu bytu a jeho ceny, přičemž její termín dohodla sama poškozená s ohledem na svůj odjezd na dovolenou. Podle tvrzení dovolatele se s ostatními spolupachateli předem nedomlouval na průběhu této schůzky ani na žádné trestné činnosti vůči poškozené. Nalézací soud přitom nevzal v úvahu jeho výpověď, že se žádného násilí k poškozené cestou k vozidlu ani během jízdy nedopustil a rovněž jí násilím nevyhrožoval. To mělo konečně vyplývat i z výpovědi samotné poškozené. Dovolatel dále zdůraznil, že on sám seděl vedle řidiče a rozhovor probíhající mezi osobami na zadním sedadle neslyšel.
Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a sám svým rozsudkem překvalifikoval uvedený skutek na trestný čin podle §231 odst. 1 tr. zák s udělením přiměřeného trestu.“
Obviněný P. L. Z. v dovolání namítl, že nelze souhlasit se zjištěním skutkového stavu tak, jak ho popsal v rozsudku nalézací soud a s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Poukázal na skutečnost, že obviněného V. M. poznal až inkriminovaného dne 27. 3. 2002 na parkovišti, zatímco čekal na obviněného V. K., přičemž jej požádal, zda by ho spolu s obviněným V. K. nemohl zavézt do centra P. Po svém příchodu obviněný V. K. sdělil dovolateli, že má schůzku s poškozenou, s níž by jej mohl seznámit, neboť i ona je z Běloruska. Dovolatel uvedl, že rozhovoru mezi poškozenou a obviněným V. K. se nezúčastnil, nicméně věděl, že řeší nějaký bytový problém. Začali se hádat a dovolatel pak odvedl poškozenou do auta obviněného V. M., který tomu však nebyl přítomen. Dovolatel popřel, že by po poškozené požadoval peníze, a že by mezi spoluobviněnými byla uzavřena jakákoli předchozí dohoda týkající se koordinovaného postupu proti poškozené, kterou navíc do toho dne vůbec neznal. Domněnka poškozené, která mu měla sama nabízet určitou sumu peněz, o tom, že asi požadoval částku větší, nemá podle dovolatele opodstatnění a nelze ji považovat ze relevantní důkaz. V žádném případě on sám ani nikdo z ostatních obviněných poškozenou k vydání peněz nenutil. Dovolatel dále uvedl, že z výše uvedených důvodů svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle jeho názoru mohlo být jeho jednání soudy kvalifikováno toliko jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., pokud by bylo vycházeno z toho, že poškozenou uchopil a držel, než nastoupila do osobního vozidla. Dovolatel připustil, že jeho jednání lze vzhledem k daným okolnostem považovat za impulsivní a nepřiměřené, avšak v žádném případě nebylo motivováno snahou vynutit si na poškozené vydání peněžité částky.
V petitu dovolání proto alternativně navrhl, aby dovolací soud „rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, a poté jej sám uznal vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., nebo aby po zrušení předmětných rozhodnutí věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství („dále jen státní zástupce“) a uvedl, že v dovolání obviněného V. K. není označeno proti kterému ze soudních rozhodnutí citovaných v dovolání tento mimořádný opravný prostředek směřuje. V petitu dovolání se pak dovolatel domáhá toliko zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, což v uvedeném kontextu svědčí pro závěr, že dovoláním je napadáno pouze toto rozhodnutí. Jestliže dovolatel v rozporu s ustanovením §265a odst. 1 tr. ř. podal dovolání jen proti rozsudku soudu prvního stupně, je nutno takové dovolání hodnotit jako nepřípustné. Pokud jde o dovolání obviněného V. M., poukázal státní zástupce na to, že dovolací námitky se nekryjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dále konstatoval, že výtky dovolatelů V. M. a P. L. Z. směřují proti skutkovým zjištěním, ze kterých napadená rozhodnutí vycházejí, dovolatelé se domáhají jejich změny a na tomto podkladě i jiného právního posouzení skutku. Podle názoru státního zástupce namítaná pochybení neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný P. L. Z. a v případě obou dovolatelů ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v zákoně. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněných V. M. a P. L. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění V. M., V. K. a P. L. Z. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňují náležitosti uvedené v §265d odst. 2 věta první tr. ř. a v §265f odst. 1 tr. ř. V případě dovolání obviněného V. K. není ve smyslu posledně citovaného ustanovení v dovolání výslovně uvedeno, proti kterému rozhodnutí uplatněný mimořádný opravný prostředek směřuje. Z jeho obsahu je však zřejmé, že dovolání podává proto, že Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 7 To 308/2002, zamítl jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 1 T 32/2002. Tato rozhodnutí jsou v dovolání přesně označena. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatel napadá výrok o vině a o trestu a domáhá se použití jiné (mírnější) právní kvalifikace a uložení tomu odpovídajícího nového trestu. Lze tedy dovodit, že dovolání směřuje především proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jehož výrokem bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto, a současně napadá ve všech výrocích i rozsudek soudu prvního stupně. Konstatovaná formální vada dovolání se proto nejeví relevantní do té míry, aby bylo možno učinit závěr, že obsah dovolání nesplňuje zákonná kritéria, a že je tedy třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., popř. podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, které obvinění v podaných dovoláních uplatnili, lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, bez jejichž existence (jako základní podmínky) nelze přistoupit k provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Ve věci obviněných V. M., V. K. a P. L. Z. směřují dovolací námitky výlučně do oblasti hodnocení důkazů, je-li dovolateli poukazováno na to, že předmětný skutek se nestal tak, jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí. Na tomto namítaném vadném skutkovém základě, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, pak mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže obvinění byli (jako spolupachatelé /§9 odst. 2 tr. zák./) uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli V. K. a P. L. Z. opírán o namítaný vadně zjištěný skutkový stav věci (tj. porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení skutku. O tytéž skutečnosti pak dovolatel V. M. opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Námitky dovolatelů, které ve skutečnosti směřují k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně však důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. neodpovídají a nelze je současně považovat ani za žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že dovolatel musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř, byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí podaných dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 3. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler