ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.437.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 437/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2003 o dovolání podaném obviněným P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 44 To 691/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 139/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 21 T 139/2002, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., spočívajícím po skutkové stránce v tom, že „od přesněji nezjištěné doby měsíce října 2000 do 19. 4. 2002 v P. – Ú. n. L., neoprávněně bránil poškozené M. S., v přístupu a užívání domu, jehož je spolumajitelkou, tím, že nejprve, v říjnu 2000, vyměnil zámek u dveří vedoucích do dolních prostor domu a posléze vyměnil zámek u dveří vedoucích do zvýšeného přízemí, čímž poškozené znemožnil přístup do dalších místností domu včetně sklepa, garáže, kůlny a přístup do všech prostorů domu jí neumožnil ani poté, co bylo usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 240/2001, ze dne 29. 5. 2001, které nabylo právní moci dne 18. 6. 2001, nařízeno předběžné opatření, dle kterého byl obžalovaný povinen umožnit poškozené přístup do domu a všech místností nacházejících se v domě na pozemku.“ Za tento trestný čin mu byl podle §249a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen, přičemž podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení umožnil poškozené přístup do domu a všech místností nacházejících se v domě na pozemku k. ú. Ú. n. L., obec P. a dále nahradil poškozené škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit poškozené M. S. škodu ve výši 686,- Kč.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 44 To 691/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 12. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Pavel Slavík prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, a to proti „všem jeho výrokům“. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.*
Dovolatel v obsáhlém odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák., ačkoliv pro to nebyly splněny materiální podmínky ve smyslu ustanovení §3 tr. zák. V uvedené souvislosti poukázal především na to, že odvolací soud posoudil stupeň nebezpečnosti činu jako vyšší než nepatrný, i když bylo v řízení prokázáno, že vyměnil zámky u předmětné stavby důvodně poté, kdy tyto zámky byly bez jeho předchozího vyrozumění a souhlasu vyměněny poškozenou, která mu klíče neprodleně nepředala a svým jednáním mu zabránila v přístupu a užívání stavby. Dovolatel byl přitom na základě stavebního povolení v souladu s §44 odst. 3 zák. č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona) pověřen dozorem nad realizací stavby a tudíž byl odpovědný i za škodu způsobenou v souvislosti s touto činností. S ohledem na tuto skutečnost byl k výměně zámků na stavbě rodinného domku jednáním poškozené donucen. Uvedené okolnosti by podle dovolatele významně snižovaly stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, a to až na úroveň absence materiálního znaku trestného činu.
Nesprávné právní posouzení dovolatel shledal rovněž v hmotně právním posouzení otázky majetkových vztahů poškozené a obviněného ke stavbě rodinného domu a práva poškozené jej užívat, ke kterému podle jeho mínění došlo v rozporu s ustanovením §143 a násl. a §132 zák. č. 40/1964, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Odůvodněnost svého tvrzení spatřoval ve skutečnosti, že veškeré náklady na pořízení stavby byly zajištěny výlučně z jeho prostředků, z darů jemu poskytnutých mu jeho rodiči a stavebního materiálu, který mu bezúplatně poskytl jeho zaměstnavatel. Ve vztahu k §132 občanského zákoníku (o nabývání vlastnictví) namítl, že podle jeho názoru původní stavba zanikla a vznikla nová. Zdůraznil, že zápisy právních vztahů k nemovitosti v katastru nemovitostí jsou v rozporu se skutečným stavem věci, kdy původní rodinný dům, neexistuje a nová stavba v katastru není dosud zapsána. Dále vyslovil názor, že nesprávně byla rovněž hodnocena (posouzena) otázka uživatelnosti stavby rodinného domu, neboť platnost stavebního povolení byla na žádost stavebníka (dovolatele) prodloužena, povolené stavební práce nebyly dokončeny a nebylo ani vydáno příslušné kolaudační rozhodnutí, které je předpokladem možnosti stavbu užívat k účelu, ke kterému byla určena. Podle přesvědčení dovolatele soud druhého stupně uvedené okolnosti v rámci posuzování předběžných otázek neposoudil správně, pokud při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru o právu poškozené užívat stavbu rodinného domu. Vadně měl postupovat též v tom, že posoudil způsobilost předmětné stavby k jejímu užívání výlučně na základě povolení stavebního úřadu a vydaných v rozporu s §54, §55 a §76 zák. č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona).
Opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud nedůvodně rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), aniž byly pro takové rozhodnutí splněny procesní podmínky, přičemž v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti dovolatel rovněž odkázal na obsah svého odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9.
Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby „dovolací soud podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, č. j. 44 To 691/2002, kterým bylo podle §256 tr. ř. odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítnuto a rozsudek Obvodního osudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2002, č. j. 21 T 139/2002.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn pouze v poloze formálního tvrzení, argumenty subsumované pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předmětnému dovolacímu důvodu skutečně odpovídají. Poukázala ovšem na to, že v podstatě tytéž námitky dovolatel použil již v rámci své obhajoby a především v rámci podaného řádného opravného prostředku. Namítla, že všechny dovolatelem zpochybněné otázky týkající se povahy stavby jako věci, jejího vlastnického režimu a míry její uživatelnosti, byly již zohledněny při vydání předběžného opatření v občanskoprávním řízení, jehož obsahem (ve prospěch poškozené) byl soud rozhodující o vině obviněného vázán s ohledem na ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., věta za středníkem. Státní zástupkyně zdůraznila, že soudy obou stupňů v předmětné věci vycházely jednak z právních závěrů učiněných v řízení občanskoprávním a jednak z právního a skutkového stavu zjištěného vlastním dokazováním, z čehož vyplynulo, že zaniklé společné jmění bývalých manželů nebylo doposud vypořádáno, a tudíž vlastnické právo poškozené a její právo užívat tento majetek nemohlo být za daného stavu věci jakkoliv dotčeno až do doby pravomocného vypořádání společného majetku. Podle názoru státní zástupně proto nelze mít pochybnosti o tom, že dovolatel poškozené jako oprávněné osobě bránil v užívání domu ve smyslu ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. a jeho námitky tak nejsou opodstatněné. Skutková podstata trestného činu byla přitom naplněna i po stránce materiální, když společenská nebezpečnost dovolatelova jednání v posuzované věci odpovídala typové nebezpečnosti trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti uvedené v §265d odst. 2 věta první tr. ř. a v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel P. S. opírá námitky uplatněné na základě shora uvedeného dovolacího důvodu především o tvrzení, že soudy obou stupňů (zejména soud odvolací) nezjistily, resp. nevzaly v úvahu některé významné skutkové okolnosti týkající se otázek vlastnictví rodinného domu, uživatelnosti inkriminované stavby a s tím souvisejících práv poškozené. Podle argumentace uvedené v dovolání byl v řízení před soudy prvního a druhého stupně zjištěn jiný skutkový stav, než jaký fakticky existoval a z jakého mělo být správně vycházeno. Přitom jeho navazující bezchybné právní posouzení by podle názoru dovolatele vylučovalo závěr, že se dopustil trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován především v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), na němž pak mělo být založeno vadné posouzení (§9 odst. 1 tr. ř.) souvisejících hmotně právních otázek vyplývajících z již citovaných netrestních právních norem a ve spojení s tím (jako důsledek) i hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. K tomu je třeba poznamenat, že dovolatel musí na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval za právně relevantní námitku dovolatele, že předmětný skutek byl v rozporu s ustanovením §3 tr. zák. posouzen jako trestný čin.
Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Poněvadž dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není nástrojem revize skutkových zjištění, bylo možno přihlížet jen k těm námitkám dovolatele týkajících se skutku, jak byl zjištěn oběma soudy a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 SbRt. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96).
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 21 T 139/2002, i z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 44 To 691/2002, vyplývá, že se soudy obou stupňů zabývaly rovněž otázkou, zda jednání obviněného P. S. splňuje kritéria materiálního znaku trestného činu, a dovodily, že zákonem předpokládaná materiální podmínka je v daném případě splněna. Téhož názoru je i Nejvyšší soud. Podle popisu předmětného (zjištěného) skutku je jednání obviněného (dovolatele) charakterizováno okolnostmi (srov. též rozh. č. 13/1973/II SbRt.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., a že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům těchto trestných činů.
Nejvyšší soud se proto s námitkami dovolatele neztotožnil, neboť ani v posuzovaném směru nelze podanému dovolání přiznat jakékoliv opodstatnění. To platí i pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případech, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však soud druhého stupně rozhodl v odvolacím řízení po přezkumu podle §254 odst. 1 tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předcházejícím řízení dán nebyl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. S. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler