ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.488.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 488/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2003 o dovolání podaném obviněným A. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 To 540/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 19/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2002, sp. zn. 11 T 19/2001, byl obviněný A. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. /bod 1), 3) – 5) výroku rozsudku/, trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. /bod 1) výroku rozsudku/, trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. /bod 1) – 5) výroku rozsudku/ a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. /bod 6), 7) výroku rozsudku/. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 let a 4 měsíce, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným M. ú. B. částku ve výši 150,- Kč, J. U. částku ve výši 1 600,- Kč a Z. H. částku ve výši 4 800,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. ú. B. a J. U. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla na totéž řízení odkázána se svým nárokem na náhradu škody O., a. s. S. m., o.z. O. – M. O.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 3 To 540/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 1) až 5), výroku o trestu a výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozeným M. ú. B. a J. U. a při nezměněných výrocích o vině pod body 6), 7) rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 let a 4 měsíce, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným M. ú. B. částku ve výši 150,- Kč a J. U. částku ve výši 1 600,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tyto poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. 7. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v souvislosti s ním v nezrušené části nabyl téhož dne právní moci i výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě („části týkající se výroku o vině i výši trestu“) podal včas prostřednictvím svého obhájce obviněný A. D. dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl (s odkazem na své odvolání), že z postupu policejního orgánu, který věc vyšetřoval, na základě jehož výsledku byla podána obžaloba, lze dovodit, že věc byla proti němu zmanipulována a vykonstruována, že celé vyšetřování ze strany policie bylo provedeno neprofesionálně bez snahy objasnit skutečný skutkový stav věci. V souvislosti s tím vyslovil názor, že mu vina nebyla jednoznačně a nevyvratitelně prokázána a s tímto jeho tvrzením se nevypořádal prvoinstanční soud ani odvolací soud a oba soudy vycházely z nesprávného právního posouzení, když mu nebylo prokázáno, že spáchal trestné činy, jak jsou uvedeny v citovaných rozsudcích, že nenaplnil skutkovou podstatu těchto trestných činů. Zdůraznil přitom, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch), neprovedly všechny nezbytné důkazy (důkazy, jež by mohly svědčit v jeho prospěch), čímž byla porušena zásada objektivní pravdy a on byl zkrácen ve svých právech. Soudy tak vycházely při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a rozhodnutí proto spočívá na nesprávném posouzení skutku. Dále dovolatel konkretizoval své výhrady vůči jednotlivým skutkovým zjištěním a v návaznosti na to vůči právním závěrům soudů obou stupňů. Dovolatel pak také uvedl, že mu „nebyla doručena změna právní kvalifikace“ k bodům 1) až 5) mimo bodu 2), tedy že se jeho jednání posuzuje nadále podle §232 odst. 1 tr. zák, když ani v obžalobě tato právní kvalifikace k bodům 1) – 5) uvedena nebyla a jeho jednání bylo podle §232 odst. 1 tr. zák. v těchto bodech kvalifikováno až u hlavního líčení. Podle jeho názoru Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl sám rozsudkem, aniž by se vypořádal s rozpory, které v odvolání dovolatel namítal, a to v jeho neprospěch, což vyplývá z odůvodnění rozsudku tohoto soudu, v němž rozvádí skutky z předcházejících odsouzení a tím mu vlastně přitěžuje. V této části je předmětné rozhodnutí velmi odchylné od odůvodnění prvoinstančního soudu. Okresní soud v Ostravě ani Krajský soud v Ostravě navíc podle názoru dovolatele neměl přihlížet k výpovědi svědkyně E. L., která byla u soudu prvního stupně čtena, neboť policie svědkyni při výslechu řádně nepoučila (o možnosti odepřít výpověď podle §100 tr. ř.), když v inkriminované době se jmenovanou žil v družebním vztahu, takže ji považuje za osobu jemu blízkou. Dovolatel rovněž zdůraznil, že jeho odsouzení „je postaveno toliko na citaci zákona, tedy trestního zákona, nikoliv na důkazech ve smyslu trestního řádu, část dokazování“. Uvedl též, že škoda, kterou měl způsobit svědku J. U. byla v průběhu přípravného řízení vypuštěna, neboť její výše nedosahovala částky 2 000,-Kč a ze stejného důvodu byla vypuštěna i náhrada škody ve vztahu k M. ú. B. a „najednou se v rozsudku soudu prvního stupně i Krajského soudu objevila opětovně“, přičemž on má za to, že výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, nezakládá skutkovou podstatu trestného činu.
Dovolatel pak shrnul, že okresní soud neměl pro vydání rozhodnutí dostatek důkazů, rozhodoval na základě neúplných skutkových zjištění, jednotlivé důkazy hodnotil nesprávně a odvolací soud znemožnil, aby byla dodržena všechna ustanovení o spravedlivém procesu. Podle přesvědčení dovolatele „byla použita nezákonná právní kvalifikace, která má za následek nepřiměřeně vysoký trest za jeho případné protiprávní jednání, když u skutku 1), 3) – 5) se nemohl dopustit trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když nenaplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu, ani u skutku 1) trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., když v bytě pobýval na základě požadavku a souhlasu poškozeného, a ani trestného činu zbavení osobní svobody u skutku 1) – 5) podle §232 odst. 1 tr. zák., kde připouští, že by mohl svým jednáním naplnit toliko skutkovou podstatu trestného činu omezování domovní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.“
Na základě uvedených skutečností dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání nedošlo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný A. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve věci obviněného A. D. však uplatněné dovolací námitky směřují v prvé řadě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž poukazuje na to, že nebyly patřičně a ve všech souvislostech vyhodnoceny provedené důkazy, nebyly ani provedeny všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci, což mělo vést k tomu, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. Vzhledem k tomu má, podle jeho názoru, napadené rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku, byl-li uznán vinným všemi shora uvedenými trestnými činy.
To znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován ve vadně zjištěném skutkovém stavu věci (tj. v porušení zásad vymezených v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotné právní posouzení věci. Je tedy zřejmé, že dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. To platí i ve vztahu k dalším procesním námitkám dovolatele týkajícím se absence upozornění na možnost odlišné právní kvalifikace, porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, procesní nepoužitelnosti výpovědi svědkyně E. L. a vyjádření škody způsobené svědku J. U. a M. ú. B. v rozhodnutích soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2003
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý