ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.531.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 531/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2003 o dovolání podaném obviněným ml. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 4 To 586/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 42/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. 14 T 42/2001, v trestní věci obviněných ml. J. K. a ml. M. J., byl obviněný ml. J. K. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., spočívajícím podle bodu 1) výrokové části rozsudku po skutkové stránce v tom, že společně s obviněným ml. M. J. „v době od 07.15 hodin do 11.30 hod. dne 11. 12. 2000 v O., na ulici Z., v domě číslo po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti, nejprve obviněný ml. J. K., prolezl přes ochrannou mříž balkonu a vnikl do bytu T. D., odkud odcizil náhradní klíče k bytu manželů G. a následně společně pomocí odcizených klíčů vnikli do bytu manželů A. a D. G., odkud odcizili zlaté šperky, videorekordér zn. Thomson, digitální diář zn. CASIO, láhev rumu, finanční hotovost ve výši 6 000,- Kč a další věci v celkové hodnotě nejméně 21 790,- Kč, ke škodě A. a D. G.“ Za tento trestný čin mu byl podle §238 odst. 2 tr. zák. a §79 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §82 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. G. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občansko právních.
O odvolání obviněného ml. J. K. proti uvedenému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 4 To 586/2002, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 8. 1. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. ).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný ml. J. K. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve poukázal na to, že odvolací soud se nezabýval chybným popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně, přestože existence této vady byla v řádném opravném prostředku (odvolání) namítána. V uvedené souvislosti vyslovil názor, že sice nejde o neúplnost výroku, nýbrž o neúplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však měla za následek jeho nepřezkoumatelnost. Podle dovolatele jde o pochybení, jež odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolatel dále namítl, že odvolací soud též nesprávně vyhodnotil společenskou nebezpečnost porušení domovní svobody T. D., když bez ohledu na ustanovení §163 tr. ř. přihlížel při jejím posuzování rovněž k tomu, že inkriminované jednání mělo směřovat k odcizení věcí z bytu jeho rodičů. To znamená, že odvolací soud v podstatě zohlednil jednání, pro které mohl být obviněný stíhán pouze se souhlasem poškozeného. Tento souhlas však v daném případě udělen nebyl. V důsledku tohoto chybného postupu soudu druhého stupně nedošlo ani v odvolacím řízení k nápravě vady prvoinstančního rozhodnutí, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podle dovolatele jsou proto dány i dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Nad výše uvedený rámec pak dovolatel namítl, že v řízení došlo i k závažnému procesnímu pochybení, kdy v důsledku nesprávného výkladu §160 odst. 4 tr. ř. nebyla (vůči jeho osobě) zjištěna nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného, ačkoliv jeho výslech neměl povahu neodkladného úkonu ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 4 To 586/2002, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2002, sp. zn. 14 T 42/2001, zrušil a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně k dnešnímu dni nevyužila svého práva písemně se k dovolání obviněného vyjádřit (§265h odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ml. J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že skutkový stav, z něhož napadené rozhodnutí vychází, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze v tom směru, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke skutečnostem zmiňovaným v předcházejících odstavcích, lze námitku dovolatele, že odvolací soud (a v řízení předcházejícím i soud prvního stupně) nesprávně posoudil stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, což mělo vést k následnému nesprávnému právnímu posouzení skutku, považovat z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Z hmotně právního ustanovení §75 tr. zák. o trestní odpovědnosti mladistvých (srov. §74 odst. 1 tr. zák.) vyplývá, že čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není trestným činem, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Poněvadž dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není nástrojem revize skutkových zjištění, bylo možno přihlížet jen k těm námitkám dovolatele týkajících se skutku, jak byl zjištěn oběma soudy a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Otázka výkladu ustanovení §75 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 SbRt. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96).
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (str. 3) je zřejmé, že se tento soud zabýval otázkou, zda jednání obviněného ml. J. K. splňuje též kritéria materiálního znaku trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., a dovodil, že zákonem předpokládaná materiální podmínka je v daném případě splněna. Téhož názoru je i Nejvyšší soud. Podle popisu předmětného (zjištěného) skutku je jednání obviněného (dovolatele) charakterizováno okolnostmi (vniknutím do bytu jiného s cílem získat klíče od dalšího bytu k uskutečnění majetkové trestné činnosti s druhým pachatelem), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě malý a v důsledku toho i pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti shora uvedeného trestného činu, a že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům těchto trestných činů. (srov. též rozh. č. 13/1973/II SbRt.). Námitce dovolatele, že s ohledem na ustanovení §163 tr. ř. nemělo být přihlíženo k okolnostem týkajícím se trestného činu krádeže, ohledně něhož oprávněná osoba (poškozená) vzala souhlas s trestním stíháním zpět, nelze přisvědčit. Absence (nebo zpětvzetí) souhlasu s trestním stíháním pro trestný čin uvedený v §163 tr. ř. v případě jednočinného souběhu dvou (nebo více) trestných činů znamená, že skutek nelze kvalifikovat jako ten trestný čin, u kterého bylo trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného. Poněvadž v předmětné věci žádné procesní překážky nebránily tomu, aby jednání obviněného bylo posuzováno jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., bylo při posuzování nebezpečnosti tohoto činu pro společnost třeba postupovat podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Podle tohoto ustanovení je jedním z kritérií určujícím stupeň nebezpečnosti činu i pohnutka pachatele. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že se pohnutkou jednání obviněného při svém rozhodování zabýval a ve shodě se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně dovodil, že inkriminované jednání (porušení domovní svobody jiného) mělo být prostředkem spáchání dalšího trestného činu. Nejvyšší soud se proto s námitkami dovolatele neztotožnil a dospěl k závěru, že jim nelze přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle citované dikce zákona jde jednoznačně o vady týkající se náležitostí výrokové části rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění. Pod uvedený dovolací důvod proto nemůže spadat neúplnost odůvodnění, jak je v posuzovaném případě namítáno dovolatelem, a to ani tehdy, pokud by tato vada činila rozhodnutí nepřezkoumatelným, jestliže v napadeném rozhodnutí výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku byl učiněn a z hlediska ustanovení §256 tr. ř. je úplný.
Námitky dovolatele nebylo možno považovat za opodstatněné ani z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uvedený důvod dovolání je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však soud druhého stupně rozhodl v odvolacím řízení po přezkumu podle §254 tr. ř. a namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ani k) tr. ř. v předcházejícím řízení dán nebyl. To platí i ohledně námitky dovolatele vztahující se k nesprávné aplikaci ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. o neodkladných úkonech (což mělo vést k procesní neúčinnosti jednoho z provedených důkazů), kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného ml. J. K. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler