ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.549.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 549/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2003 o dovolání podaném obviněným B. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 4 To 142/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 39/96, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 32 T 39/96, byl obviněný B. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, sp. zn. 4 To 142/2002, kterým z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný B. M. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil celkem šesti ve výroku citovaného rozhodnutí popsanými útoky, které v podstatě spočívaly v postupném vylákání finanční hotovosti obviněným od různých poškozených v celkové výši 6 320 000,- Kč pod nepravdivými záminkami v úmyslu tyto nevrátit. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání zprostředkovatelské služby, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti roků. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře jednoho milionu Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. bylo dále rozhodnuto o zproštění obviněného části obžaloby a podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání obviněného.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl ve všech výrocích s výjimkou výroku učiněného podle §229 odst. 1 tr. ř. a výroku podle §226 písm. b) tr. ř. obviněný B. M. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání a o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
Dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že před konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 4. 11. 2002 v 8:30 hod řádně a včas písemně omluvil svoji nepřítomnost z důvodu onemocnění potvrzeného lékařem. Přestože z této skutečnosti nebylo možno dovodit, že by se vzdal svého práva účastnit se veřejného zasedání, proběhlo toto veřejné zasedání bez jeho účasti. Ohledně přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání byl podle názoru dovolatele v jeho neprospěch porušen zákon, protože nebylo aplikováno ustanovení §238 tr. ř., které odkazuje na přiměřené použití příslušných ustanovení o hlavním líčení, tedy §202 odst. 2 tr. ř.
Soud druhého stupně podle dalších námitek dovolatele neučinil v průběhu dokazování jasno ve skutkových zjištěních, a to v otázce, který subjekt v postavení dlužníka smlouvy o půjčkách skutečně platně uzavřel, která osoba jistiny půjček skutečně převzala a co bylo obsahem dohod s věřiteli. Podle jeho vyjádření jistiny půjček přebírala od věřitelů jednatelka společnosti K. K. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v označených výrocích a aby přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 tr. ř. a násl.).
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, se nelze v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude především popis skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně (nikoliv jen formálně) tvrzen a především odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
V posuzovaném případě dovolatel uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil pochybnostmi o skutkových zjištěních odvolacího soudu týkajících se subjektů a obsahu smluv o půjčkách. Vytknuté vady mají původ v nesprávném hodnocení důkazů, a tedy v oblasti skutkových zjištění, která však podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného shora nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Nejvyšší soud shledal, že v této části dovolání formálně uplatněný dovolací důvod neodpovídá obsahu námitek jej podporujících a dovolání v tomto smyslu tedy bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265 b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Vztahuje se tedy na případy, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Dovolací námitky, jež tvořily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podporovaly závěr, že v posuzovaném případě došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, když ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného došlo přesto, že obviněný před konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu omluvil svoji nepřítomnost z důvodu onemocnění potvrzeného lékařem. Takto formulovaná námitka obsahově odpovídá formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. Vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Dovolací námitky podporovaly závěr o nutnosti použití §202 tr. ř. ve spojení s §238 tr. ř. na posuzování nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Podle §238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Citované ustanovení odkazuje na přiměřené použití ustanovení o hlavním líčení pouze při posuzování veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání, nikoli při posuzování přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Na přítomnost obviněného ve veřejném zasedání proto nelze aplikovat ustanovení §202 tr. ř., které se vztahuje na hlavní líčení, když k aplikaci kritérií stanovených pro hlavní líčení v tomto ustanovení na přítomnost obviněného ve veřejném zasedání chybí zákonný podklad.
V posuzovaném případě byl obviněný B. M. o konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 4. 11. 2002 vyrozuměn dne 21. 10. 2002 a obhájce JUDr. J. J. dne 10. 10. 2002, jak vyplývá ze spisu č. l. 493, tedy při zachování lhůt k přípravě k veřejnému zasedání stanovených v §233 odst. 2 tr. ř. K tomuto veřejnému zasedání se obviněný nedostavil a soud rozhodl podle §263 odst. 4 tr. ř. o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, jak vyplývá ze spisu, č. l. 505 a 506. Protože se obviněný nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nebylo k tomuto rozhodnutí třeba prohlášení obviněného, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tedy došlo za dodržení všech požadavků stanovených platnou právní úpravou. V předloženém spisovém materiálu navíc chybí podklad k tvrzení dovolatele, že svoji nepřítomnost na veřejném zasedání včas písemně omluvil.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě došlo ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle námitek uvedených v dovolání spatřován ve skutkových vadách a není tedy řádně uplatněn, zatímco stanovisko dovolatele vyjádřené ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová