ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.889.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 889/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2003 o dovolání podaném obviněným Z. J., nyní ve Vazební věznici H. K., zast. Mgr. V. B., AK H. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, č. j. 2 To 951/2002 – 205, ze dne 13. 3. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 37/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, č. j. 2 T 37/2002 – 174, ze dne 14. 8. 2002, byl obviněný Z. J. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. Jednalo se o celkem 4 skutky popsané podrobně ve výroku označeného rozhodnutí s tím, že dovolatel se popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 2 T 153/2000, ze dne 1. 11. 2000, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10-ti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. V projednávané věci mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest a rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal dovolatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, dne 13. 3. 2003 usnesením č. j. 2 To 951/2002 – 205, tak že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl, když rozsudek soudu prvního stupně takto nabyl právní moci dne 13. 3. 2003.
Obviněný poté, jako oprávněná osoba, včas a prostřednictvím svého obhájce podal dovolání vedené proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, č. j. 2 To 951/2002 - 205, ze dne 13. 3. 2003, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech podaného dovolání pak argumentoval tím, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů přijatá v jeho věci spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení provedených důkazů. To proto, že doznání, která ohledně skutků, jimiž byl posléze shledán vinným učinil vždy s tím, že se jedná o doznání ve smyslu ust. §309 tr. ř., když takto chtěl docílit zastavení svého trestního stíhání v důsledku schválení narovnání, což muselo být (i z jeho aktivní snahy v tomto směru) zřejmé zúčastněným orgánům činným v trestním řízení vedeném v jeho věci. Namítl, že odvolací soud posoudil důkazy zjištěné v předchozím řízení striktně formalisticky s tím, že pominul jejich přezkoumání z hlediska obsahu a logického rámce, do kterého je třeba jednotlivé důkazy zasadit. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal především na to, že dovolatel se výslovně opírá a dovolací důvod obsažený v ust. §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že navržený způsob rozhodnutí nevyhovuje požadavku konkrétnosti (§265f odst. 1 tr. ř.), především však poukázal na to, že argumentace uplatněná (shromážděná) dovolatelem se nekryje s deklarovaným důvodem dovolání. Státní zástupce má za to, že dovolatel se mýlí, jestliže hodnocení důkazů z hlediska ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. považuje za „hmotně právní posouzení důkazů“, když pod tímto pojmem nutno rozumět posouzení stabilizovaných skutkových zjištění (ty jsou výsledkem hodnocení důkazů) podle příslušných ustanovení hmotného práva. Důvody, které vedly dovolatele k doznání jsou takto v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem zcela irelevantní. Navrhl tedy podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout s tím, že souhlasí, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 tr. ř.).
Na tomto místě nutno připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tak předpokládá, že dovolání je v tomto případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem práva hmotného. Jinými slovy neumožňuje přezkum rozhodnutí z hledisek vymezených v příslušných předpisech procesního charakteru. Takto se tedy nelze domáhat přezkumu hmotných zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, nelze proto ani hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu z hlediska ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. V těchto souvislostech je na místě pouze poukázat na to, že pokud je pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích stran učiněných skutkových zjištění, umožňuje zákon dosáhnout nápravy v tomto směru ostatními mimořádnými opravnými prostředky.
V projednávané věci dovolatel ani nenamítá rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Vadné hmotně právní posouzení věci opřel o názor, že v průběhu trestního řízení vedeného proti své osobě se na spáchání skutků kladených mu za vinu doznal s přesvědčením, že se jedná o doznání ve smyslu ust. §309 tr. ř., právě ve snaze docílit zastavení svého trestního stíhání v důsledku schválení narovnání, což muselo být všem orgánům činným v trestním řízení v jeho vlastní věci zřejmé. Proto také namítl, že odvolací soud posoudil shromážděné důkazy striktně formálně.
Ke vznesené námitce v důvodech svého rozhodnutí zaujal stanovisko odvolací soud, na které nelze než odkázat a se kterým se i Nejvyšší soud z hledisek uvedených v podaném dovolání shoduje. Je na místě souhlasit se závěrem, že podle §309 odst. 1 tr. ř. může ze zákonem vymezených podmínek soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání. Obviněný má zajisté právo na řádný proces, nikoli však zákonný nárok na vyřízení věci odklonem od takového procesu, jde o fakultativní způsob vyřízení věci. V této souvislosti také odvolací soud vysvětlil z jakých důvodů postup z hlediska §309 tr. ř. není ve věci dovolatele na místě a vysvětlil také zákonem odpovídajícím způsobem postup při zjišťování skutkových okolností případu.
Námitky uplatněné dovolatelem a vymezení dovolacího důvodu poukazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na uvedený případ zjevně nedopadají a nelze tak akceptovat výhrady, které se týkají vad ve skutkových zjištěních, jako důvodů, které měly mít vliv na navazující hmotně právní posouzení věci. Tak tomu není ani v případně uvažovaném dovolacím důvodu vymezeném v ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nestačí totiž odkázat pouze na zákonné ustanovení (§265b odst. 1 písm. a – l) tr. ř., ale musí také obsah konkrétně uvedených dovolacích důvodů odpovídat právě důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.
Protože Nejvyšší soud v předmětné věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, nezbylo mu než jej podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítnout. Za splnění podmínek stanovených §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka