ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.908.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 908/2003
USNESENÍ
Nejvyššího soudu České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2003 o dovolání obviněného Ing. M. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 3 To 35/2003, jako soudu odvolacího, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 49 T 8/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 49 T 8/2000, byl obviněný Ing. M. D. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Jako hlavní pachatel uvedeného trestného činu byl tímtéž rozhodnutím uznán vinným Ing. P. H. Uvedeného trestného činu se dopustil podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 35/2003, ze dne 16. 4. 2003, jednáním, které je podrobně ve skutkové větě ve výrokové části citovaného rozsudku popsáno.
Za to byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, doplněným trestem zákazu činnosti.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 3 To 35/2003, který vyloučil trestní stíhání hlavního pachatele ze společného řízení. Po samostatném projednání jeho trestní věci podle §259 odst. 1 písm. d) tr. ř., za použití §224 odst. 1 a §258 odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek prvostupňového soudu zrušil ve výroku o vině obžalovaného Ing. P. H. a trestní stíhání proti němu vedené přerušil. Učinil tak proto, že u něj propukla po spáchání činu duševní choroba, v důsledku které nebyl schopen chápat smysl trestního stíhání. Po samotném projednání trestní věci obviněného soudem odvolacím tento rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině, jakož i ve výrocích o uložených trestech a způsobu jejich výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným poskytnutím pomoci k trestnému činu, jehož se měl dopustit jako hlavní pachatel obžalovaný Ing. P. H. Za to mu uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let, za současného vyslovení dohledu, to vedle trestu zákazu činnosti. Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 4. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a v souvislosti s ním v nezrušené části nabyl téhož dne právní moci i výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný Ing. M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku napadá to, zda a do jaké míry měl být uplatněn odvolacím soudem princip akcesority účastenství. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že nepovažuje za oprávněný argument, vyslovený v průběhu veřejného zasedání o odvolání, že zásada akcesority účastenství ve formě pomoci k trestnému činu v konkrétní situaci, kdy trestní stíhání původně spoluobžalovaného Ing. P. H. bylo přerušeno v důsledku jeho duševní choroby, brání rozhodnutí o vině obviněného s tím, že nebylo rozhodnuto o hlavním trestném činu, jehož se měl dopustit obžalovaný Ing. P. H. Tuto otázku řešil odvolací soud jako otázku předběžnou ve smyslu §9 tr. ř. Dovolatel se domnívá, že tento postup nebyl správný, zejména vzhledem k závěrům znaleckého posudku stran spoluobžalovaného. V zásadě je zřejmé, tvrdí dovolatel, že již v době původního soudního řízení se nebylo možno opírat o jeho vyjádření a nebyl tedy v jeho případě zákonný způsobem zjištěn skutkový stav, pokud jde o jeho vinu. Podle názoru obviněného takto důležitou otázku nelze hodnotit jako předběžnou ve smyslu §9 tr. ř., protože by tím bylo popřeno právo spoluobžalovaného na obhajobu. Dovolatel si je vědom přístupu judikatury, která řeší podobnou otázku tak, že trestnost účastníka podle §10 tr. zák. není na překážku, jsou-li na straně hlavního pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti. Nicméně se domnívá, že v dané situaci nastal takový stav, kdy otázku pachatelství nebo „nepachatelství“ hlavního pachatele nelze řešit jako otázku prejudiciální. Podle jeho názoru měl odvolací soud správně postupovat tak, že při dodržení zásady akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. měl zjistit, že právní stav, který nastal je na překážku i jeho trestnímu stíhání a měl jej podle jeho názoru obžaloby zprostit. Pokud tak neučinil, šlo ve vztahu k ustanovení §10 odst.1 písm.c) tr. zák. k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, tj. k odsouzení za pomoc, byť absentuje hlavní trestný čin, včetně jeho pachatele.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a dále, aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). V něm konstatuje mylný názor dovolatele spočívající v tom, že by jeho trestnímu postihu měl bránit fakt nestíhatelnosti spoluobžalovaného jako hlavního pachatele. Dovolatel se nesprávně domnívá, že by v jeho případě mělo být postupováno, jako by se trestný čin nestal. Podle jejího názoru nemusel odvolací soud vyčkat na dobu zaléčení ochořelého obviněného, kdy by bylo možno rozhodnout o odvolání v té části napadeného rozsudku, v níž byl postaven před soud a bylo rozhodnuto o jeho vině a trestu. Na rozdíl od dovolatele se státní zástupkyně domnívá, že soud otázku viny hlavního pachatele jako předběžnou posoudit musel. Pokud tak učinil a dospěl k závěru o vině spoluobžalovaného, nebyly dány podmínky pro to, aby mohl být pomocník k dokonanému trestnému činu obžaloby zproštěn z důvodu momentální překážky bránící následnému trestnímu stíhání hlavního pachatele. Své vyjádření uzavírá konstatováním, že námitky dovolatele, o něž opírá uplatněný dovolací důvod, uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. zák., jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako takové odmítnuto, a to ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný Ing. M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutím soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který je podřaditelný pod ust. §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat je z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj., zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, přirozeně vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž se, jak je uvedeno výše, nelze v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad cestou ostatních mimořádných opravných prostředků.
Jestliže obviněný Ing. M. D. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že v provedeném původním soudním řízení se nebylo možno opírat o vyjádření spoluobžalovaného a nebyl tedy v jeho případě zákonným způsobem zjištěn skutkový stav pokud jde o jeho vinu, de facto tak dovodil, že ve věci rozhodující soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebylo možno důvodně pochybovat (tj. porušení zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jde o námitky, které vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02). Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř.
Dovolací námitky však směřují převážně i vůči právnímu posouzení skutku, jež je popsán v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť dovolatel vyjádřil názor, že trestní stíhání původně spoluobžalovaného Ing. P. H., přerušené v důsledku jeho duševní choroby, brání rozhodnutí o vině obviněného s tím, že nebylo rozhodnuto o hlavním činu, jehož se měl dopustit obžalovaný Ing. P. H. Tuto otázku řešil odvolací soud jako otázku předběžnou ve smyslu §9 tr. ř. Dovolatel se domnívá, že tento postup nebyl správný, zejména vzhledem k závěrům znaleckého posudku stran spoluobžalovaného. Podle názoru obviněného takto důležitou otázku nelze hodnotit jako předběžnou ve smyslu §9 tr. ř., protože by tím bylo popřeno právo spoluobžalovaného na obhajobu. Domnívá se, že v dané situaci nastal takový stav, kdy otázku pachatelství nebo „nepachatelství“ hlavního pachatele nelze řešit otázku prejudiciální. Podle jeho názoru měl odvolací soud správně postupovat tak, že při dodržování zásady akcesority účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. měl zjistit, že právní stav, který nastal je na překážku i jeho trestní stíhání a měl jej podle jeho názoru obžaloby zprostit. Pokud tak neučinil, došlo ve vztahu k ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Nutno předeslat, že s uvedenými námitkami, jež dovolatel v podstatě uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se zásadně nezávadně vypořádal odvolací soud.
Již ze samotného obsahu dovolání, jakož i ze stanoviska státní zástupkyně je podle názoru Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že dovolatel evidentně pochybil v základní hmotně právní otázce: ztotožnil totiž význam nepříčetnosti hlavního pachatele, tj. jeho deliktní nezpůsobilost v době spáchání činu, pokud je závislá na jeho psychických dispozicích, s jeho „nepříčetností“, která nastala až po spáchání hlavního trestného činu. I kdyby v dané věci byl hlavní pachatel skutečně nepříčetný ve smyslu §12 tr. zák., i potom by jeho pomocník mohl být trestně odpovědný. Buď jako nepřímý pachatel, jestliže by nepříčetného zneužil ke spáchání trestného činu coby „živého“ nástroje, anebo jako pachatel přípravy, přicházející v úvahu v případě nezpůsobilého pokusu o účastenství v důsledku pozitivního skutkového omylu pomocníka ohledně duševního stavu hlavního pachatele. Samozřejmě tam, kde nepříčetnosti hlavního pachatele vůbec nebylo, neboť tato nastala až po spáchání hlavního deliktu, jako v trestní věci dovolatele, je jeho trestnost jako účastníka nepochybná, resp. není v rozporu se zásadou akcesority účastenství v užším smyslu.
Nelze takto akceptovat v zásadě názor, že nepříčetnost „hlavního pachatele“ kvůli které je trestní řízení pro jeho nepříčetnost vůči jeho osobě přerušeno, když tato skutečnost nastala až v rámci odvolacího řízení mechanicky znamená, že tímto „hlavním pachatelem“ nedošlo ke spáchání trestné činnosti a ten za daného stavu věcí takto nemůže být shledán vinným trestným činem, který je mu za vinu kladen s takovým dopadem na trestní odpovědnost pomocníka k předmětnému trestnému činu, který by znamenal jeho beztrestnost, která by takto nastala náhodně a z důvodů na něm samým nezávislým. Za daného stavu věci tak odvolací soud musel v rámci postupu dle §9 tr. ř. řešit uvedený problém a to samozřejmě s přihlédnutím k tomu, v jaké fázi se trestní řízení v dané věci nacházelo, když nelze opomenout ani délku trestního řízení a jeho vlastní smysl.
Tvrzení, že bez předchozího rozhodnutí o vině (pravomocného) hlavního pachatele nelze uznati také dovolatele vinným, postrádá důvodnosti. Nelze vyloučiti případy, že buď následkem úmrtí přímého pachatele, případně z jiných důvodů nemůže být tento postaven před soud a nemůže tak být pro skutek (čin) za vinu mu kladený docíleno rozsudku odsuzujícího, že však přesto objektivní i subjektivní skutková povaha trestného činu za vinu mu kladeného je do té míry zjištěna, že takové zjištění tvoří dostatečný podklad k rozhodnutí o vině spolupachatelů případně účastníků na trestné činnosti.
Se zřetelem k těmto skutečnostem nepochybily nalézací ani odvolací soud, jestliže shora popsaný skutek dovolatele kvalifikovaly za dané situace jako účastenství ve formě pomoci na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné, kdy tak učinil za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka