ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.991.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 991/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2003 o dovolání podaném obviněným F. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 4 To 33/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 12/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 52 T 12/2002, byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody, a to tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. S. částku 12.087,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, které proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 4 To 33/2003, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci nově rozsudkem rozhodl, že se obviněný F. B. uznává vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „ dne 29. 3. 2002 kolem 22.00 hod. v obci Z., v rodinném domku, kde bydlel společně s bývalou manželkou J. B., tuto po předchozí rozepři, v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl přesně nezjištěným způsobem, přičemž násilí velké intenzity směřoval do oblasti hlavy, hrudníku, zad i rukou, čímž jí způsobil rozsáhlá zranění, zejména ji však nejméně čtyřikrát udeřil přesně nezjištěným tvrdým předmětem opatřeným hranou či hranami do hlavy, čímž jí způsobil smrtelné zranění – zlomení klenby a spodiny lební a zhmoždění mozku.“ Podle §219 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem o náhradě škody dále rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému ukládá povinnost nahradit poškozené L. S. škodu ve výši 16.618,50,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání obviněného F. B. bylo rozhodnuto tak, že se podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítá.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. B. prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž tento rozsudek napadl ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť skutkové okolnosti zjištěné soudem nenaplňují zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Dovolatel dále poukázal na to, že se odvolací soud řádně nevypořádal se subjektivní stránkou shora uvedeného trestného činu, u něhož zákon vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že mu nebyl zcela jednoznačně a beze vší pochybnosti prokázán úmysl poškozenou usmrtit, zejména nebyla vyvrácena jeho obhajoba v tom směru, že se jednalo o vzájemný stupňující se konflikt, který vyvrcholil rvačkou vyvolanou poškozenou. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud při správném vyhodnocení důkazů a skutkových okolností jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, dospět k jinému právnímu závěru, a to o zavinění dovolatele ve formě vědomé nedbalosti ve vztahu ke způsobení smrti poškozené (§5 písm. a/ tr. zák.), a jeho jednání měl proto po právní stránce s ohledem na §6 písm. a) tr. zák. kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 52 T 12/2002, neboť obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále navrhl, aby dovolací soud postupem podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl, že se dovolatel uznává vinným trestným činem „ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentace obviněného, o níž opírá své dovolání, je pouhým opakováním námitek, které uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání). Podle přesvědčení státního zástupce se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích otázkou zavinění zabývaly v dostatečné míře a o důvodnosti jejich závěru o úmyslném zavinění nelze pochybovat. Státní zástupce zdůraznil, že povaha útoku obviněného vůči poškozené jednoznačně svědčí o tom, že byl veden úmyslem ji usmrtit. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by skutková věta výroku rozsudku byla v rozporu s právní kvalifikací skutku. Výhrady dovolatele jsou proto zcela neopodstatněné. Poněvadž podle státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný F. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se v prvé řadě zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel F. B. opřel námitky uplatněné na základě shora uvedeného dovolacího důvodu zčásti o tvrzení, že se soudy obou stupňů a zejména odvolací soud dostatečně řádně nevypořádaly s provedenými důkazy, jestliže dospěly k závěru, že dovolatel jednal v úmyslu poškozenou usmrtit, ačkoliv ve skutečnosti tento následek způsobil z nedbalosti (§5 písm. a/ tr. zák.). S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem dílem spatřován v porušení procesních zásad o hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatel se tedy v rámci dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal revize soudy zjištěného skutkového stavu, tzn. že dovolání částečně uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě. Výše uvedená část dovolacích námitek proto důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podané dovolání považovat za právně relevantní výlučně v té části, kde dovolatel poukázal na to, že skutková část výroku o vině v napadeném rozsudku ani další skutkové okolnosti zjištěné soudem neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., když podle názoru dovolatele z nich nevyplývá zavinění ve formě úmyslu, ať již přímého či nepřímého.
K této části námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za nezbytné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí. Pro zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.) je proto nezbytné, aby vůle pachatele (buď ve formě chtění nebo srozumění) směřovala k následku (účinku) spočívajícímu ve smrti jiného. To znamená, že vždy musí být zjištěn aktivní vztah pachatele k výše uvedenému následku.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že svůj právní názor o zavinění dovolatele ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. založily na zjištění, že dovolatel po předcházející rozepři s poškozenou na ni fyzicky zaútočil za použití masivního násilí, které vyvrcholilo opakovanými údery (nejméně 4x) tvrdým předmětem (opatřeným hranou či hranami) do pravé strany hlavy poškozené s takovou razancí a silou, že došlo ke zlomení lební klenby a vyhřeznutí mozku (str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Způsobená zranění pak bezprostředně vedla ke smrti poškozené. Soud prvního stupně vzal dále v úvahu, že útok byl záměrně veden proti takové části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány a vyhodnotil i další okolnosti činu, zejména motivaci pachatele. S jeho skutkovými i právními závěry se následně ztotožnil i odvolací soud, který ve výroku napadeného rozsudku upřesnil popis inkriminovaného skutku a tento skutek shodně jako soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Za konstatovaného stavu Nejvyšší soud dovodil, že napadený rozsudek není zatížen vytýkanými hmotně právními vadami, neboť skutkové okolnosti vztahující se k jednání obviněného, formě zavinění i k následku činu, jak byly soudy obou stupňů zjištěny a následně formulovány v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku, umožňovaly právní závěr, že obviněný (dovolatel) spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Uplatněné dovolací námitky vůči správnosti posouzení shora uvedených hmotně právních otázek tak zcela postrádají opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše konstatované důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. B. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 11. září 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler