ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.994.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 994/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. října 2003 o dovolání podaném M. J., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 188/2002 ze dne 3. 12. 2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 3/99 ze dne 11. 7. 2002, byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), spáchaným formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. a uložen mu za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, doplněný trestem zákazu činnosti. V rámci ukládaného souhrnného trestu byly zmíněným rozsudkem zrušeny výroky o trestech, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu ve vztahu k odsouzení dovolatele i za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pod č. j. 7 T 153/2000-371 ze dne 2. 4. 2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. 7 To 479/2001-315 ze dne 11. 9. 2001 a současně i za organizátorství trestného činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, č. j. 2 T 41/98-340 ze dne 20. 12. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 103/2002 ze dne 29. 5. 2002.
O odvolání, které proti uvedenému rozsudku dovolatel podal, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 2 To 188/2002 ze dne 3. 12. 2002 tak, že ve výrokové části tohoto rozhodnutí pod bodem IV. dovolatelem podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.), jako nedůvodné zamítl.
Shora citovaná rozhodnutí obou uvedených soudů napadl M. J. ve lhůtě a za dodržení všech zákonem vyžadovaných náležitostí pro podání dovolání.
V důvodech takto jím zvoleného mimořádného opravného prostředku dovolatel odkázal na jím uplatněné dovolací důvody, které spatřuje v důvodech vymezených ust. §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. K důvodu uvedenému v ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že o odvolání rozhodovali soudci Vrchního soudu v Olomouci v době, kdy u tohoto soudu již působil JUDr. L. L., který ve věci navrhovatele rozhodoval jako předseda senátu Krajského soudu v Brně. Dodal, že na tento případ zcela nedopadá ust. §30 tr. ř., ale má sám subjektivní pocit, že další soudci odvolacího soudu nebudou měnit rozhodnutí svého (nového) kolegy, aby tak vyvrátili jeho závěry a právní názory a v tomto směru pak má pochybnost o nestranném rozhodování. K dovolacímu důvodu označenému v ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak uvedl, že hlavní líčení dne 11. 7. 2002 před soudem nalézacím bylo konáno v nepřítomnosti tehdy spoluobžalovaného P. N., a to na základě jeho žádosti, které soud vyhověl, ač tak neměl učinit. To proto, že dle názoru dovolatele, spoluobžalovaný svou žádost podal pod vlivem halucinogenního léku, který způsobil v dané chvíli jeho nepříčetnost a nezpůsobilost k projednání věci. Hlavní líčení tak mělo být odročeno a jeho příslušná část měla být opakována za přítomnosti N. Konečně dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném postupu obou soudů při ukládání trestu odnětí svobody dovolateli, a to z hlediska zásad vymezených trestním zákonem při ukládání souhrnného trestu dle §35 odst. 2 tr. zák. Má za to, že Vrchní soud v Olomouci pochybil, když nevyčkal s veřejným zasedáním o projednání odvolání „ po dořešení jeho dovolání podaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 103/2002 ze dne 29. 5. 2002, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 41/98 ze dne 20. 12. 2001.“ O tomto dovolání nebylo dosud rozhodnuto, avšak o jeho existenci Vrchní soud věděl. To s tím, že Okresní soud v Prostějově měl uložit dovolateli souhrnný trest a v jeho rámci zrušit rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 153/2000 ve znění (spojení) s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 479/2001. V tomto směru (neuložení souhrnného trestu) spatřuje pochybení, stejně jako v právním názoru Vrchního soudu v Olomouci, který považuje den 27. 11. 1996 jako důležitý pro případné další trestné činy spáchané po tomto datu. Poukázal na své odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 10. 1996 pod č. j. 3 T 223/96-14 (doručeno mu dne 27. 11. 1996) s tím, že toto odsouzení bylo zrušeno uložením souhrnného trestu trestním příkazem téhož soudu č. j. 3 T 238/96-15 ze dne 16. 12. 1996. Tento trest byl prominut amnestií prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a platí tak zákonná fikce s tím, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále pak z hlediska takto namítaného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] poukázal na to, že po skutkové stránce oba soudy jednání dovolatele kvalifikovaly nesprávně. Poukázal na svou neschopnost obchodovat s naftou v tak velkém rozsahu pro absenci dostatečných znalostí či zkušeností, včetně finančního krytí se závěrem, že byl do transakce s naftou vmanipulován a vlastně zneužit. Poukázal na to, že se neobohatil ani nepřispěl k obohacení jiného a rozhodně nikoho neuvedl v omyl. V řetězci prodejců a kupujících tak byl bezvýznamným článkem, jeho jednání tak postrádalo i potřebnou a zákonem žádanou společenskou nebezpečnost. Konečně v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu polemizuje s výší uloženého trestu, který považuje ve srovnání s tresty ostatních, v jeho věci spoluodsouzených, za nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na jeho osobu, zejména i v souvislosti s jeho trestní minulostí. V doplněném dovolání potom prostřednictvím svého obhájce požádal o přerušení výkonu trestu s tím, že bude - li dovolání úspěšné, bude mít vliv na pravomocný rozsudek napadený jiným dovoláním, když na základě tohoto rozsudku v současnosti vykonává trest.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí argumentace dovolatele a věci samotné pak k namítanému dovolacímu důvodu v ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poukázala na příslušná zákonná ustanovení zabývající se podjatostí soudce (§§30, 31 tr. ř.) s tím, že kolegiální vazby mezi soudci nejsou bezpochyby důvodem podjatosti dle §30 tr. ř., kdy na daný případ nelze aplikovat speciální ust. §30 odst. 3 tr. ř., když se právě o takový případ v dané věci nejedná, protože namítaný soudce v odvolacím řízení nerozhodoval. K dovolacímu důvodu danému ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že z námitek dovolatele nijak nevyplývá, že by on sám na právu být přítomen jednání soudu s možností se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zasažen nebyl, a to ani skutečností, že v určité fázi bylo jednáno soudem v nepřítomnosti spoluobžalovaného. K dovolacímu důvodu, uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že v tomto směru vznesl dovolatel dvě námitky, které jsou relevantní. Jedná se především o námitku, že mu byl v provedeném řízení nesprávně uložen souhrnný trest a dále namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. (kterým byl shledán vinným), když v rámci objektivní stránky tohoto trestného činu nebyly naplněny znaky „obohacení“ a „uvedení někoho v omyl“, kdy navíc jeho jednání postrádalo společenskou nebezpečnost. Uvedla také, že pokud brojil proti trestním závěrům učiněným nalézacím soudem a namítl nesprávné hodnocení pořízených důkazů či neprovedení důkazů, které navrhoval, případně polemika s výší či druhem uloženého mu trestu (jako nepřiměřeně přísného), jde takto souhrnně o námitky, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. V daných souvislostech potom poukázala na ve věci učiněná skutková zjištění, ze kterých je zřejmé, že dovolatel spolu s dalšími obviněnými prokazatelně v době od 27. 7. 1994 do 9. 8. 1994 po předchozí dohodě odebrali od společnosti Č. p. a r. a. s. (Č. a.s. P.) – obchodního střediska S. u B. motorovou naftu v hodnotě 34.428.209,- Kč, kterou si mezi sebou vzájemně účetně předávali a prodávali s úmyslem zastřít celou obchodní transakci, ač veškerou tuto naftu prodali přímo firmě C., s. r. o. Z. a z fakturované ceny zmíněné nafty uhradili pouze část ve výši 8.473.598,- Kč s úmyslem zbytek ceny neuhradit a způsobili tak v konečném důsledku firmě Č. P., a. s. P. škodu ve výši 25.990.611,- Kč. Vycházeje ze skutkových zjištění, oba soudy přiléhavě kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kdy jednání, které bylo posouzeno a vyjádřeno i v právní větě ve výroku o vině vyjádřením, že ke škodě cizího majetku sebe či jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, když skutková část výroku o vině obsahuje zcela konkrétní zjištění, která právním závěrům ve věci učiněným korespondují. K samotnému podvodnému jednání pak uvedla, že to je vymezeno prokázanou skutečností, že dovolatel spolu s dalšími obviněnými pod záminkou obchodování s naftou, vylákal od poškozené firmy na podkladě závazkového vztahu naftu za situace, kdy věděl, že nemají předpoklady (možnosti) zaplatit kupní cenu, když je zřejmé, že s naftou neobchodovali, ale přímo ji převedli do firmy C. s. r.o. Z. Vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze předstíral a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání nafty a obohacení sebe či dalších osob. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními v uvedené trestní věci, když takové podnikatelské aktivity a finanční poměry obviněných korespondují s jimi vytvořeným fiktivním řetězcem smluvních a účetních operací, který měl zakrýt odběr nafty u poškozeného a její převoz do dispozice další firmy. Všechny tyto činnosti tvoří vnitřně svázaný celek a s ohledem na jeho dobu a rozsah je zřejmé, že bylo připraveno již před skutečným odběrem nafty, když tento závěr podporuje zejména i posouzení časového rozvrstvení uzavírání jednotlivých smluv trestnou činnost zakrývajících a plynou i z cen nafty tak, jak byla v rámci jednotlivých smluv realizována. K námitce nesprávně uloženého souhrnného trestu pak státní zástupkyně uvedla, že pochybení v rámci uložení souhrnného trestu Krajským soudem v Brně není možné namítnout cestou dovolání v této trestní věci, nýbrž cestou dovolání v trestní věci Okresního soudu v Prostějově ve věci pod sp. zn. 2 T 41/98, což dovolatel učinil a k tomu se také Nejvyšší státní zastupitelství dne 28. 4. 2003 vyjádřilo. Nad rámec tohoto dovolání pak uvedla, že se neshoduje s názorem vyjádřeným k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v hodnocení právních účinků amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 na ukládání souhrnného trestu ve věci Okresního soudu Prostějov, sp. zn. 2 T 41/98, s tím, že užitá interpretace je v rozporu s ust. §35 odst. 3 tr. zák.
S poukazem na uvedené pak navrhla, aby podané dovolání bylo podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a aby tak Nejvyšší soud České republiky učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Při zvažování důvodnosti užitých dovolacích důvodů v předmětné věci shora označených, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Přesto, že v dané věci se o případ vymezený větou za středníkem nejedná, nelze mít za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán činný v trestním řízení, konkrétně namítaný JUDr. L. Ten sice rozhodoval v dané věci dovolatele jako předseda senátu soudu prvního stupně, nelze však ani v nejmenším mít za to, že pouhým přeřazením na odvolací soud, který se věcí posléze zabýval, by bylo možné usoudit na to, že takto ovlivňoval či jinak zasahoval do rozhodování soudců odvolacího soudu, kteří rozhodovali v trestní věci dovolatele v rámci jím podaného odvolání. Nejde tak o případ na který dopadá ust. §30 resp. §31 tr. ř., kdy případné kolegiální vazby mezi soudci bezpochyby nejsou a ani nemohou být důvodem podjatosti z hlediska ust. §30 tr. ř. Nejde přitom zjevně ani o případ vymezený ust. §30 odst. 3 tr. ř. Nelze tak obecně mít za to, že předseda senátu, který ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně, způsobil podjatost soudců činných ve věci v rámci podaného odvolání jenom proto, že v době rozhodování o odvolání působil již jako soudce soudu odvolacího. To samozřejmě za předpokladu, že v takto vymezené věci sám nerozhodoval. Tak tomu bylo i v daném případě a argumentace z pohledu označeného dovolacího důvodu je charakterem ryze subjektivní, bez reálného podkladu a tudíž zjevně neopodstatněná. K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který se týká porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, lze uvést, že v dané věci dovolatel na tomto svém, zajisté podstatném, právu zkrácen nebyl a nelze mít za to, že takováto situace nastala tím, že v určité fázi bylo hlavní líčení konáno v nepřítomnosti spoluobviněného. I takto zůstalo právo dovolatele být přítomen hlavnímu líčení ve své věci (tak se i stalo) zachováno se všemi možnostmi vlastní obhajoby, které také přirozeně přímo mohl uplatnit. Konečně dovolatel uplatnil i dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je ovšem relevantní a také opodstatněný tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K uplatněné relevantní námitce dovolatele stran nenaplnění objektivní stránky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství (ve vztahu ke znakům „obohacení“ a „uvedení někoho v omyl“) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v tomto směru je zjevně neopodstatněné. Zde je na místě odkázat na skutkovou i právní větu výroku nalézacího soudu, potvrzenou soudem odvolacím, zejména ovšem také s poukazem na obsáhlé a v souladu se zákonem vedené dokazování, stejně jako na právní závěry z něj vyplývající, které jsou také obsahem důvodů obou napadených rozhodnutí. V této souvislosti pak nezbývá než na důvody těchto rozhodnutí v plném rozsahu odkázat s tím, že v tomto směru je výstižné i vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, podaného k samotnému dovolání , na něž je na místě rovněž odkázat bez toho, že by Nejvyšší soud na něm chtěl cokoliv měnit. Lze snad pouze doplnit, že výhrady stran úplnosti provedeného dokazování (případně jeho doplnění) vznesl dovolatel již v řízení před oběma soudy, které se jimi zabývaly a v důvodech svých rozhodnutí také vysvětlily, proč dalším důkazním návrhům (jako redundantním) nevyhověly. K námitce nesprávně uloženého souhrnného trestu (§35 odst. 2, 3 tr. ř.) je na místě plně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 6 Tdo 966/2003 ze dne 28. 8. 2003, které se v rámci dovolání, podaného M. J., zabývalo jeho námitkou stran nesprávně uloženého souhrnného trestu rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 3/99 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 188/2002 ze dne 3. 12. 2002, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 7 T 153/2000 ze dne 2. 4. 2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 479/2001 ze dne 11. 9. 2001, tak i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 T 41/98 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 103/2002 ze dne 29. 5. 2002. Je nutné pouze opakovat, že naposledy uložený trest rozsudkem Krajského soudu v Brně, postihuje jediným souhrnným trestem veškerou sbíhající se trestnou činnost spáchanou obviněným (podle skutkových zjištění jmenovaných soudů) v celém rozsáhlém období od července 1994 do října 1999. Takovým rozhodnutím respektujícím ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. bylo i v této věci pochybení, vytýkané v podaném dovolání, napraveno. V rámci citovaného rozhodnutí totiž Krajský soud v Brně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. současně zrušil výroky o trestech uložených dovolateli oběma shora citovanými rozsudky, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stejně tak je na místě dodat, že z důvodů v citovaném rozhodnutí vyložených, označený soud nemohl ustanovení o souhrnném trestu užít i na ta dřívější odsouzení dovolatele, ohledně nichž se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen (§35 odst. 3 tr.zák.).
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání odmítnout, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o žádosti dovolatele o přerušení výkonu trestu, učiněnou v doplněném dovolání, nerozhodoval. Podle §265k odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Důvody pro případný postup dle §265o odst. 1 tr. ř. pak předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2003
Předseda senátu :
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Jurka