ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1049.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1049/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci projednání dědictví po paní V. V., narozené dne 17. dubna 1920, zemřelé dne 21. května 1982 se zanecháním závěti, za účasti 1/ pozůstalého manžela R. V., 2/ pozůstalého syna J. H. a 3/ pozůstalého syna L. H., narozeného dne 21. února 1944, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 D 228/85, o dovolání uvedeného pozůstalého syna L. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, č. j. 24 Co 131/2001-120, takto:
Unesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2001, č. j. 24 Co 131/2001 –120, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Bývalé Státní notářství pro Prahu 7 rozhodnutím ze dne 26. dubna 1984 pod č. j. 7 D 853/83-98 potvrdilo, že dědictví po zůstavitelce paní V. V. nabyl podle dědické dohody ze dne 26. dubna 1984 pozůstalý syn J. H., když pozůstalý syn L. H. dědictví neodmítl, ale nežádal výplatu svého dědického podílu. Proti uvedenému rozhodnutí bylo podáno s odstupem času dne 5. dubna 2001 pozůstalým synem L. H. odvolání.
Městský soud v Praze o uvedeném odvolání rozhodl svým usnesením ze dne 31. května 2001, č. j. 24 Co 131/2001-120, kterým je podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.\") ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. odmítl.
Odvolací soud především uvedl, že za účastníka řízení, který může podat opravný prostředek, lze v řízení o dědictví považovat jen toho, s kým soud jako s účastníkem dědického řízení skutečně jednal, a to bez ohledu na to, zda ten, kdo opravný prostředek podává, účastníkem dědického řízení mohl nebo měl být, přičemž není rozhodné z jakého důvodu se eventuálně dědického řízení neúčastnil. Podle odvolacího soudu, i pokud by tvrzení dovolatele o tom, že nebyl v předmětném dědickém řízení řádně zastoupen, odpovídalo skutečnosti, šlo by o případ, kdy soud s ním (ani s jeho zástupcem) ve skutečnosti nejednal, ačkoliv s ním jednat měl.
Soud prvního stupně jednal v řízení s pozůstalým manželem R. V., resp. s jeho právním zástupcem a s pozůstalým synem J. H., který na základě plné moci ze dne 8. listopadu 1982 současně zastupoval také (svého bratra) L. H., s nímž osobně jednáno nebylo. Odvolací soud poukazuje na to, že pokud měl být (ve skutečnosti) p. H. zastoupen svým otcem J. H., nebylo s tímto pozůstalým synem jednáno ani prostřednictvím takového zástupce, takže s ním soud jako s účastníkem řízení nejednal. L. H. proto nebyl oprávněn podat v označené věci odvolání. Jestliže tedy v daném případě odvolání (proti rozhodnutí bývalého státního notářství) podal pozůstalý syn, který se řízení osobně nezúčastnil, a který nebyl v řízení ani řádně zastoupen, nebylo s ním tedy jednáno jako s účastníkem řízení. Pokud jím proto bylo podáno odvolání, bylo tak podáno někým, kdo není k odvolání oprávněn, tj. bylo podáno jinou osobou než účastníkem řízení (§218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Byl-li však zástupcem uvedeného pozůstalého syna (opravdu) jeho bratr J. H., pak by odvolatel nebyl k odvolání oprávněn proto, že se prostřednictvím (tohoto) svého zástupce odvolání vzdal. Proto i v takovém případě by bylo třeba jeho odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 20. května 2002.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal pozůstalý syn L. H. (dále jen dovolatel) již dne 6. srpna 2001 včasné dovolání, v němž jako jeho důvody označil naplnění předpokladů ustanovení §241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř. a §237 odst. 1 písm. f) téhož zákona.
Dovolatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, neboť má zato, že účastníkem daného dědického řízení byl. Účastníky dědického řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně zato, že jsou zůstavitelovými dědici. Počátek tohoto účastenství nastává tehdy, kdy se soud (v daném případě tehdejší státní notářství) dozví o skutečnostech, z nichž dědické právo vyplývá. Dovolatel se (proto) stal účastníkem daného dědického řízení. Nikdy pak neprojevil vůli dědictví odmítnout. Městský soud tak pochybil, jestliže dospěl k závěru, že dovolatel nebyl účastníkem dědického řízení. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12., hlavy prvé, bodu 17. (se současným přihlédnutím k bodu 15. a bodu 12., když zůstavitelka zemřela dne 21. 5. 1982, tedy před 31. 12. 2000) zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Podané dovolání proto bylo dovolacím soudem projednáno podle znění uvedeného procesního předpisu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení (tato otázka, která je ostatně podstatou obsahu podaného dovolání, bude později rozvedena podrobněji), řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud zde uvážil, že dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.
Dovolatel ve svém dovolání uplatnil - jak již bylo uvedeno, zákonné dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), c) a d) o. s. ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze považovat za správné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází především z úvahy, že odvolání proti rozhodnutí bývalého státního notářství pro Prahu 7 podané synem zůstavitelky L. H. bylo podáno jinou osobou, než účastníkem tohoto dědického řízení (§218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Důvod pro tento závěr odvolací soud shledal v poznatku, že tehdejší státní notářství s tímto pozůstalým synem (v řízení) osobně nejednalo. Je však zřejmé, že odvolací soud si v tomto případě náležitě neujasnil otázku, kdy je třeba na určitou osobu v konkrétním řízení pohlížet jako na účastníka řízení.
Státní notářství pro P. svoje rozhodnutí ze dne 26. dubna 1984, č. j. 7 D 853/83-98, vydalo za doby účinnosti zákona č. 95/1963 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (notářského řádu). Podle ustanovení §28 věty první zmíněného notářského řádu jsou účastníky řízení o dědictví ti, o nichž lze mít důvodně zato, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (v zásadě identickou úpravu účastenství v dědickém řízení obsahuje v současnosti platné ustanovení §175b věty první o. s. ř.). Ze znění tohoto ustanovení však odvolací soud zcela zřetelně při svých úvahách nevyšel, pokud v zásadě akcentoval především skutečnost, že v řízení nebylo s L. H. jednáno osobně. Přitom konstrukce zmíněného ustanovení §28 věty první tehdy platného notářského řádu pro určení toho, koho je třeba pokládat za účastníka dědického řízení, obsahovala zcela odlišné předpoklady.
Ze zmíněného ustanovení tehdejšího notářského řádu vyplývá, že pro určení toho, zda určitá osoba je účastníkem dědického řízení, má určující význam seznání toho, že u takové osoby lze mít důvodně zato, že je zůstavitelovým dědicem. V posuzovaném případě dědictví projednávající Státní notářství pro P. mělo zcela zřetelně vědomost o tom, že pozůstalý syn L. H. přichází v úvahu jako dědic zůstavitelky. Tato skutečnost vyplývá jak např. z protokolu o předběžném šetření ze dne 28. července 1982, z protokolu o zjištění stavu a obsahu závěti ze dne 9. srpna 1982, resp. z dalšího obsahu dědického spisu (např. protokol o jednání před státním notářstvím ze dne 7. prosince 1982, protokol o jednání ze dne 11. dubna 1984, atp.). Ze spisu vyplývá, že tehdejší státní notářství pak vycházelo z toho, že dovolatel je jako účastník dědického řízení v tomto řízení zastoupen na základě plné moci svým bratrem J. H. Ostatně z vědomosti, že dovolatel je dědicem zůstavitelky vychází i samotné rozhodnutí Státního notářství pro P. ze dne 26. dubna 1984, č. j. 7 D 853/83-98, pokud je v něm výslovně konstatováno, že pozůstalý syn L. H. předmětné dědictví neodmítnul, avšak výplatu svého dědického podílu nežádal.
Jak již bylo naznačeno, úvahy odvolacího soudu o tom, že dovolatel nebyl účastníkem daného řízení, nelze považovat za souladné s tehdejší (ale fakticky ani se současnou) zákonnou úpravou účastenství v dědickém řízení. Nebyly proto dány předpoklady pro to, aby odvolací soud z tohoto důvodu odmítnul odvolání dovolatele podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo nebyl účastníkem předmětného dědického řízení.
Za tohoto stavu proto zbývá pouze posouzení otázky, zda byl dovolatel v dědickém řízení náležitě zastoupen, pokud jeho bratr J. H., který v rámci dědického řízení vystupoval jako jeho zástupce, se vzdal i za dovolatele práva podat odvolání.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí lze dovodit, že odvolací soud sám neměl
v této otázce zcela jasno, o čemž mimo jiné vypovídá jeho úvaha o tom, že pokud by býval dovolatel zastoupen svým bratrem J. H., pak v takovém případě by dovolatel nebýval byl oprávněn podat proti rozhodnutí státního notářství odvolání, protože se p. H. odvolání vzdal i za něho. Protože se jednalo o otázku pro rozhodnutí odvolacího soudu zcela zásadní, bylo třeba (bez ohledu na časový odstup) provést v rámci úkonů podle ustanovení §210 o. s. ř. takové kroky, které by odvolacímu soudu zajistily odpovídající podklady pro její řešení. Především se jeví potřebným (za situace, kdy již pan J. H. starší nežije) podrobný výslech pozůstalého syna L. H. k okolnostem udělení plné moci posledně jmenovaným a jejímu předložení tehdejšímu Státnímu notářství pro P. Současně by bývalo třeba uvážit nezbytnost opakovaného výslechu J. H. (ač jinak již byl soudem prvního stupně vyslechnut) k identickým otázkám, případně uvážit podle okolností provést další šetření, resp. důkazy. V opačném případě nebylo možno
(s ohledem na odvolací námitky L. H.) spolehlivěji dovodit (což odvolací soud v podstatě ani nečiní), zda zástupcem p. H. v dědickém řízení byl či nebyl J. H.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo především vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., k níž bylo povinností dovolacího soudu přihlédnout i v případě, že by nebyla výslovně namítána
v jinak přípustném dovolání. Nelze je proto pokládat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu