ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1123.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1123/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Mgr. M. M., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty obchodní společnosti O. P., a. s., proti žalované obchodní společnosti C – m. f., a. s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 167/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 1999, č. j. 17 Co 444/99-45, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 7. října 1999, č. j. 17 Co 444/99-45 a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. března 1999, č. j. 10 C 167/98-31, se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. března 1999, č. j. 10 C 167/98-31, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem občanské vybavenosti č. p. 319 na pozemku č. parc. 976 - zastavěná plocha, pozemku č. parc. 976 - zastavěná plocha, pozemku č. parc. 974 - ostatní plocha - manipulační plocha, pozemku č. parc. 975 - ostatní plocha - manipulační plocha, vše katastrální území H., obec P., zapsaných na Listu vlastnictví č. 227 u Katastrálního úřadu P. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. října 1999, č. j. 17 Co 444/99-45, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh, aby ve věci bylo připuštěno dovolání.
Odvolací soud dospěl především k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a nepochybil ani při právním hodnocení věci za situace, kdy předmět řízení byl vymezen žalobcem obsahem žaloby, vylíčením rozhodných skutečností, ze kterých žalobce nárok vyvozuje, označením důkazů o nich a formulací žalobního petitu. Odvolací soud pak má především zato, že výhrady žalobce proti platnosti usnesení jeho mimořádné valné hromady ze dne 20. října 1994 nejsou opodstatněné, protože akcionáři, členové představenstva a dozorčí rady se mohli dožadovat neplatnosti usnesení valné hromady v řízení u soudu (§183 a §131 obchodního zákoníku) a rovněž neplatnosti písemných rozhodnutí společníků. K tomu byla ve smyslu ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku dána tříměsíční prekluzívní lhůta. Po jejím marném uplynutí se případné nedostatky mající vliv na platnost usnesení valné hromady a také na platnost písemných rozhodnutí společníků žalobce zhojily, takže je již nelze úspěšně napadat.
V dalším odvolací soud připomněl, že na řízení o povolení vkladu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem dopadá ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb., nikoliv však již ve znění zákona č. 90/1996 Sb., neboť ten nabyl účinnosti až dne 1. června 1996; dále bylo možno přihlédnout k obsahově shodnému ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění účinném do 1. června 1996. V daném případě bylo na Katastrálním úřadu P. přezkoumat Prohlášení zakladatele O. P., a. s., ze dne 22. března 1995 z hlediska oprávnění účastníků nakládat předmětem majetkového převodu, zda je úkon učiněn v předepsané formě, zda je právní úkon dostatečně určitý a srozumitelný a zda nebyla omezena smluvní volnost. Všechny nemovitosti pak musily být podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 v uvedeném znění v listinách, které byly podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálního území, parcelních čísel a čísla popisného, resp. evidenčního čísla, vedených v katastru. Sporem dotčené nemovitosti byly v Prohlášení o nepeněžitém vkladu, které bylo podkladem pro zápis do katastru řádně označeny číslem popisným, když v souladu se stavebněprávními předpisy, platnými v době uvedení do provozu, všechny stavby umístěné na pozemku č. kat. 976, tvořící občanskou vybavenost, byly v operátu katastru nemovitostí označeny jen jedním číslem popisným, přičemž neměly evidenční číslo. V Prohlášení jsou také označeny všechny převáděné pozemky parcelními čísly s uvedením názvu katastrálního území, názvu obce a č. listu vlastnictví s údajem, že jde o převod vlastnického práva; převáděné nemovitosti jsou charakterizovány také hodnotou. Takto z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. jsou nadbytečně uvedeny údaje o obci, čísle listu vlastnictví, o umístění nemovitostí uvedením jejich adresy, o výměře pozemků a o ceně nemovitostí. To však nečiní Prohlášení - jako listinu, která byla podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, ani nedostatečně určitou ani případně nesrozumitelnou. Za tohoto stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že listina tvořící podklad pro zápis do katastru nemovitostí není ani neurčitá ani nesrozumitelná, resp. není v rozporu se zákonem ani s dobrými mravy (§37 a §39 o. z.)
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 25. listopadu 1999.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 15. prosince 1999 včasné dovolání, doplněné podáními ze dne 4. října 1999 a ze dne 8. srpna 2001, v němž požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") a uvádí, že je podává z důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Dovolatelka v dovolání podrobně rozvádí okolnosti, které podle jejího názoru vylučují platnost Prohlášení o nepeněžitém vkladu, a to zejména pro neurčitost a nesrozumitelnost. Tato listina proto nemohla být způsobilým podkladem pro příslušný zápis v katastru nemovitostí. Namítala též, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Dovolatelka proto navrhla, aby dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Usnesením tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. března 2000, č. j. 80 K 156/99-54, které nabylo právní moci dne 24. listopadu téhož roku, byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs, přičemž správkyní konkursní podstaty byla ustavena Mgr. M. M., advokátka. Ta dne 20. května 2002 podala návrh na pokračování daného dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno již v roce 1999, a tedy před účinností zmíněné novely. Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustností dovolání v této věci.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Povinností dovolacího soudu je především s přihlédnutím k ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Takováto eventuální vada se však z vlastního obsahu spisu nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto z tohoto důvodu založena není.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených ve zmíněném ustanovení, je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o. s. ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Není zde proto možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, resp. naopak návrh žalobkyně ze dne 5. října 1999 (č. l. 44a spisu), aby tak učinil, výslovně zamítl. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Naplněna však je v této věci přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. není ovšem založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Takováto přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce skutečně má. V posuzovaném případě pak má dovolací soud zato, že ve věci je dovolání podle zmíněného ustanovení přípustné. Soudy obou stupňů v posuzované věci totiž fakticky dospěly k závěru, že je v ní dána jejich věcná příslušnost rozhodovat v prvním, resp. ve druhém stupni. Řešení této otázky však nebylo tehdy v rozhodovací praxi soudů vykládáno jednotně (což např. bylo již konstatováno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 1999 sp. zn. 33 Cdo 223/98). Přitom zásadní právní význam může mít jak otázka, která se týká výkladu norem hmotného práva, tak i otázka, která se týká - jak je tomu v posuzovaném případě - práva procesního. Přípustnost dovolání je proto odůvodněna obsahem ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud poté dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že projednávaná věc nepatří do věcné příslušnosti okresních soudů jako soudů prvního stupně.
Podle ustanovení §104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Vysloví-li, že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soudu bude věc postoupena, přičemž právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány.
Žaloba v označené věci byla podána dne 26. října 1998. Otázku věcné příslušnosti tak bylo proto třeba posoudit podle ustanovení §9 odst. 3 písm. b) bodu aa) o. s. ř. ve znění do novely tohoto procesního předpisu provedené zákonem č. 46/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory z právních vztahů souvisejících se zakládáním společností nebo družstev.
V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že předmětný spor vyplývá z právních vztahů, které souvisí se založením obchodní společnosti - zde konkrétně žalovaného ze strany žalobce - se současným vkladem vymezeného nemovitého majetku do základního jmění takto založené akciové společnosti. Daný spor o určení vlastnictví ke sporným, do nově vzniklé obchodní společnosti vloženým, nemovitostem, je sporem, který zasahuje do majetkové sféry jeho účastníků. Zde jde zřetelně o věc, která bezprostředně souvisí se založením žalovaného jako obchodní společnosti, takže tato skutečnost je zásadní pro vymezení věcné příslušnosti soudů ve smyslu výše uvedeného ustanovení.
Za této situace proto dovolacímu soudu nezbylo, než konstatovat, že soudy obou stupňů v této věci neposoudily otázku věcné příslušnosti správně. Proto se dovolací soud již nemohl dále zabývat posouzením dalších právních otázek obsažených v dovolání žalobkyně a je tak na příslušném soudu, aby se jimi zabýval v novém řízení.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil včetně předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a věc postoupil v tomto případě věcně příslušnému Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení v prvním stupni (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. věta prvá).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu