ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1381.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1381/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce T. K., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. L., s. r. o., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 12/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002, č. j. 29 Co 14/2002-126, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal určení, že je „vlastníkem domu č. p. 173 na zastavěné ploše č. parc. 1057 a zastavěné plochy č. parc. 1057 o výměře 270 m2 včetně venkovních úprav v K., zapsaných na listu vlastnictví č. 5416 pro obec a katastrální území K.
u Katastrálního úřadu v K.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že kupní smlouva, kterou dne 22. 2. 1999 uzavřel (jako prodávající) se žalovaným (jako kupujícím) [dále též jen „smlouva“], a jejímž předmětem byly shora uvedené nemovitosti, je neplatná, protože je neplatný nabývací titul prodávajícího k těmto nemovitostem, a také proto, že ujednání o ceně převáděných nemovitostí „odporuje dobrým mravům“, když účet,
na který měla být kupní cena podle smlouvy zaplacena, označený ve smlouvě jako „účet prodávajícího“, „není a nikdy nebyl účtem žalobce“. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobce spatřoval v „nutnosti vyznačit změnu v evidenci nemovitostí“.
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2001, č. j. 5 C 12/2000-106, Okresní soud v Kutné Hoře žalobě vyhověl a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že posuzovaná smlouva účastníků ze dne 22. 2. 1999 je „absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy“, když v dané smlouvě bylo ujednáno, že kupní cena má být zaplacena „na účet prodávajícího“, ač oběma účastníkům smlouvy bylo známo, že účet popsaný ve smlouvě jako „účet prodávajícího“ je účtem třetí osoby.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2002, č. j. 29 Co 14/2002-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému „na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů“ částku 21.900,- Kč. Vycházel ze závěru, že „vzhledem k faktickému nezaplacení kupní ceny žalobci jeho vzniklý nárok na plnění dosud trvá“ a že „soud prvého stupně, na základě získaného skutkového poznatku
o neuskutečněné platbě kupní ceny ve prospěch žalobce jako prodávajícího, měl žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu“. „Nepravdivý údaj o bankovním účtu ve smlouvě“ posoudil jako „omyl vyvolaný žalobcem“ s tím, že „v daném případě mohl nalézací soud toliko konstatovat relativní neplatnost smlouvy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. S poukázáním na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází, pokud jde o závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, z nesprávného právního názoru, neboť „jiným způsobem žalobce nemůže svůj nárok uplatnit“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce zejména uvedl, že se „jednoznačně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu“ a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem „ve všech jeho výrocích potvrzen“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971
sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen
k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitostem, jež byly předmětem kupní smlouvy, kterou dne 22. 2. 1999 uzavřel (jako prodávající) se žalovaným (jako kupujícím), a tvrdí, že uvedená smlouva je neplatná.
Odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Tento závěr není správný.
Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí ČR (srov. §7 zákona
č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
V posuzované věci se jedná právě o tento uvedený případ, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí nyní zapsán žalovaný a žalobce chce dosáhnout toho, aby jako vlastník těchto nemovitostí byl v katastru nemovitostí zapsán on.
Pokud odvolací soud při vydání napadeného rozhodnutí vycházel ze závěru, že „vzhledem k faktickému nezaplacení kupní ceny žalobci jeho vzniklý nárok na plnění dosud trvá“ a že „soud prvého stupně, na základě získaného skutkového poznatku
o neuskutečněné platbě kupní ceny ve prospěch žalobce jako prodávajícího, měl žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu“, měl zřejmě na mysli, že žaloba domáhající se určení vlastnictví podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není v projednávané věci opodstatněna, neboť lze v tomto případě žalovat na zaplacení kupní ceny, tedy na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. Tomuto závěru však nelze přisvědčit, protože cílem žalobce není dosáhnout zaplacení kupní ceny podle smlouvy ze dne 22. 9. 1999, ale naopak posouzení této smlouvy jako neplatné
a v důsledku toho pak určení, že je stále vlastníkem smlouvou převáděných nemovitostí.
Odvolací soud také, poté, co formuloval své závěry o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, částečně věcně přezkoumal i závěry soudu prvního stupně o platnosti, resp. neplatnosti kupní smlouvy účastníků ze dne 22. 2. 1999. Tyto závěry je namístě jako nesprávné, protože bezcenné, odmítnout.
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.)
a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2003
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu