ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1921.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1921/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců: A) MUDr. Z. M. a B) M. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., zastoupené advokátem, 2) S. N. a 3) A. B., o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 12 C 53/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2001, č.j. 17 Co 624, 625/2000-144, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první žalované
na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Druhému a třetímu žalovanému se proti žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 21.2.1996 se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „závěť ze dne 2/3 94 zůstavitelky M. S. je neplatná“.
Rozsudkem ze dne 1.11.1999, č.j. 12 C 53/96-107, doplněným usnesením
ze dne 1.11.1999, č.j. 12 C 53/96-113, opraveným usnesením ze dne 20.2.2001, č.j.
12 C 53/96-157 (posledně uvedené usnesení bylo k odvolání žalobců potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2001, č.j. 17 Co 539/2001-181) Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu žalobců zamítl; uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně první žalované na náhradě nákladů řízení 5.750,- Kč, k rukám jejího zástupce; uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně „na náhradě nákladů řízení za vypracování znaleckého posudku do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7“ 10.250,- Kč a rozhodl, že druhému
a třetímu žalovanému se vůči žalobcům náhrada nákladů řízení nepřiznává. Vycházel
ze závěru, že „soudu nebyl předložen důkaz, kterým by žalobci prokázali své tvrzení, že zemřelá M. S. dne 2.3.1994 sepsala spornou závěť v duševní poruše“.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11.1.2001, č.j. 17 Co 624,625/2000-144, „ve výroku ve věci samé“ jako věcně správný potvrdil; „ve výroku o nákladech řízení“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že každému ze žalobců uložil povinnost zaplatit první žalované
na náhradě nákladů řízení 7.450,- Kč k rukám jejího zástupce,
a že „žalobci a druhý a třetí žalovaní navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení“, a že každý ze žalobců je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 5.125,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 7; rozhodl, že každý ze žalobců je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení první žalované 1.075,- Kč k rukám jejího zástupce, a že „žalobci a druhý a třetí žalovaní navzájem nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. S poukázáním na ustanovení §241 odst. 3 písm a) a §237 odst. 1 písm g) o.s.ř. namítají, že ve věci rozhodoval „vyloučený soudce JUDr. M. H.“. Důvod vyloučení uvedené soudkyně spatřují v tom, že „jednání u odvolacího soudu proběhlo jednoznačně tak, že jak při ústním odůvodnění výroku, tak později v písemném odůvodnění výroku rozsudku odvolacího soudu je naprosto nepochybně straněno žalovaným“ a dále v tom, že dřívější zástupce žalobců notář JUDr. V. H. a otec JUDr. M. H. notář JUDr. M. M. „kdysi měli dosti zásadní spor o výklad tehdejšího notářského řádu, který se vlekl několik let, a později se ukázalo, že stanovisko
Dr. M. nebylo správné“. Žalobci současně namítají, že JUDr. M. H. poskytla při jednání odvolacího soudu zástupci žalobců nesprávné poučení „o použití novelizovaných ustanovení o.s.ř., účinných od 1.1.2001“, když zástupce žalobců „požádal, aby v případě, že pro přípustnost dovolání platí dosavadní předpisy, odvolací soud připustil dovolání“ a JUDr. M. H. jej „nenechala ani domluvit a pravila, že platí novela“. Bez uvedení konkrétních důvodů pak žalobci namítají také podjatost dalších soudců senátu odvolacího soudu JUDr. I. N. a JUDr. E. Š. S poukázáním na ustanovení §241 odst. 3 písm d) o.s.ř. žalobci dále namítají nesprávné posouzení otázky, „zda při hodnocení znaleckého posudku může soud vycházet pouze ze závěru znaleckého posudku a nepřihlížet k poznatkům shromážděným ve znaleckém posudku, které jsou v rozporu se závěrem“ s tím, že tuto otázku považují za otázku zásadního právního významu. Žalobci také „upozorňují“ na skutečnost, že „již odkazovací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jakožto soudu dědického, bylo chybné, neboť uložilo žalobcům žalovat na neplatnost závěti, ačkoliv měl uložit žalobcům žalovat na určení, že žalovaní nejsou dědici po zůstavitelce M. S.“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že žalobci neuvádějí žádné nové skutečnosti ani argumenty, které by mohly zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Námitku žalobců, že v dané věci u odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci, považuje za nesmyslnou. Navrhuje, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto a byla jim uložena povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.200,- Kč, „na účet“ jejího zástupce.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice
po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané
i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Proto v této věci není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 i 2 o.s.ř.
v dané věci rovněž nejsou splněny, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil, a dovolatelé (jejich zástupce) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu neučinili.
Tvrzení dovolatelů, že předsedkyně odvolacího senátu poskytla při jednání odvolacího soudu zástupci žalobců nesprávné poučení „o použití novelizovaných ustanovení o.s.ř., účinných od 1.1.2001“, když zástupce žalobců „požádal, aby v případě, že pro přípustnost dovolání platí dosavadní předpisy, odvolací soud připustil dovolání“ a JUDr. M. H. jej „nenechala ani domluvit a pravila, že platí novela“, nemá oporu v protokolu o jednání odvolacího soudu v dané věci dne 11.1.2001, přičemž nesprávnost protokolace nebyla při jednání ani následně žádným z účastníků namítána.
S ohledem na výše uvedené by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci mohl zakládat pouze některý z důvodů uvedených v ustanovení
§237 odst. 1 o.s.ř.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v dané věci rozhodovali vyloučení soudci, a to předsedkyně senátu JUDr.M. H. a soudkyně JUDr. I. N.
a JUDr. E. Š. Z toho je zřejmé, že namítají, že usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání
a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo
k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce
na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce, či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov.
§116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, jež by ve shora uvedeném smyslu vzbuzovaly pochybnost o nepodjatosti JUDr. M. H., JUDr. I. N.
a JUDr. E. Š. v dané věci. Všechny uvedené soudkyně odvolacího soudu
ve vyjádřeních k vznesené námitce podjatosti shodně uvedly, že „nemají žádný osobní vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům ani k věci samotné; nikoho z účastníků ani jejich zástupců neznají jinak, než z úředního styku; nejsou jim známy žádné důvody,
pro které by mohly vzniknout pochybnosti o jejich nepodjatosti“. Námitku podjatosti těchto soudkyň konečně nevznesli v průběhu celého odvolacího řízení ani dovolatelé.
Tvrzení dovolatelů uvedené v dovolání, že dřívější zástupce žalobců notář
JUDr. V. H. a otec JUDr. M. H. notář JUDr. M. M. „kdysi měli dosti zásadní spor o výklad tehdejšího notářského řádu, který se vlekl několik let,
a později se ukázalo, že stanovisko Dr. M. nebylo správné“, nelze považovat,
i v případě prokázání jeho pravdivosti, za skutečnost budící pochybnost o nepodjatosti JUDr. M. H. v předmětné věci.
Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999 sp.zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2000). Již z tohoto důvodu nemohou námitky dovolatelů, že „jednání u odvolacího soudu proběhlo jednoznačně tak, že jak při ústním odůvodnění výroku, tak později v písemném odůvodnění výroku rozsudku odvolacího soudu je naprosto nepochybně straněno žalovaným“ a že JUDr. M. H. poskytla při jednání odvolacího soudu zástupci žalobců nesprávné poučení „o použití novelizovaných ustanovení o.s.ř., účinných od 1.1.2001“, vést k závěru o vyloučení JUDr. M. H. z projednávání a rozhodování posuzované věci.
Z uvedeného vyplývá závěr, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. M. H., JUDr. I. N. a JUDr. E. Š. nebyly vyloučeny z projednávání a rozhodování předmětné věci, a tedy, že z tohoto důvodu řízení vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. není postiženo.
Námitka dovolatelů, že „již odkazovací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jakožto soudu dědického, bylo chybné, neboť uložilo žalobcům žalovat na neplatnost závěti, ačkoliv měl uložit žalobcům žalovat na určení, že žalovaní nejsou dědici
po zůstavitelce M. S.“, není, s ohledem na svůj obsah, způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) i podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili
k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Druhému a třetímu žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm.c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci první žalovanou náleží odměna ve výši 1.550,- Kč a paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.
a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.625,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který první žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2003
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu