ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2028.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2028/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. V., 2) K. V., oběma zastoupeným advokátem, o neplatnost darovací smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 7/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. dubna 1999, č. j. 12 Co 482/98-250, takto:
I. Dovolání žalobce, pokud se týká výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. dubna 1999, č. j. 12 Co 482/98-250, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy
o zřízení věcného břemene ze dne 16. března 1990, se zamítá, když v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Rozsudek odvolacího soudu se ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba
na určení, že žalobce je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí a ve výroku
o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. července1997, č. j. 10 C 7/91-209, určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene, uzavřená účastníky dne 16. března 1990 je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených státem.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v navazujícím odvolacím řízení především připustil změnu žaloby, kdy se tak žalobce vedle požadavku na určení neplatnosti zmíněných smluv nově domáhal i určení, že je vlastníkem jím označených nemovitostí v katastrálním území Ch. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne
30. dubna 1999, č. j. 12 Co 482/98-250, rozhodl tak, že v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně zamítl žalobu jak na určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy
o zřízení věcného břemene, tak současně i žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
před soudy obou stupňů. Konečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud svoje rozhodnutí ve věci samé odůvodnil především odkazem
na ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"), když dospěl
k závěru, že žalobce neprokázal, že je dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že určovací žaloba má preventivní charakter a je prostředkem, který umožňuje ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než by právo mohlo být porušeno nebo ohroženo. Proto tato žaloba není namístě tam, kde právo nebo právní vztah již porušeny byly, neboť v takovém případě je již třeba žalovat na splnění (příslušné) povinnosti. V daném případě žaloba na určení neplatnosti darovací smlouvy (a smlouvy o zřízení věcného břemene) nemohla mít úspěch
s ohledem na současnou žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud zdůrazňuje, že ve vztahu k řízení
o vrácení daru nelze dovodit naléhavý právní zájem žaloby na určení neplatnosti darovací smlouvy, ale ani žaloby na určení vlastnictví nemovitostí, protože v řízení
o vrácení daru soud jako předběžnou otázku musí řešit základ nároku na vrácení daru, tedy existenci platného darování. Žaloba v daném případě proto neplní preventivní účel, takže nemůže být dán právní zájem na takové žalobě.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. září 1999.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 5. října 1999 včasné dovolání (soudní spis byl dovolacímu soudu předložen k rozhodnutí o tomto dovolání dne 23. října 2002). Podle dovolatele toto rozhodnutí odvolacího soudu porušilo celou řadu procesních ustanovení, kdy především nesprávně vyložilo ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Vytýká též, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatel mimo jiné poukazuje na to, že předmětnou smlouvu uzavřel ve stavu, kdy nebyl s ohledem na chorobu a ovlivnění přijímanými léky schopen se svobodně rozhodovat. Takto dovozuje, že na základě tohoto neplatného právního úkonu byl učiněn nesprávný zápis v katastru nemovitostí, takže jsou v něm jako vlastníci (dotčených nemovitostí) vedeni žalovaní, kteří však ve skutečnosti vlastnického práva nikdy nenabyli. Dovolatel se proto domáhá rozhodnutí, které by bylo podkladem
pro zápis v katastru nemovitostí v souladu se skutečností - tedy, že vlastníkem dotčených nemovitostí je žalobce, neboť jestliže uzavřel neplatnou smlouvu, nikdy jejich vlastníkem nepřestal být. Za správnější však považuje petit na určení neplatnosti smlouvy. Navrhuje proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán přede dnem účinnosti uvedené novely občanského soudního řádu. Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodování vycházel ze znění zmíněného procesního předpisu účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1
o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání fakticky odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Toto dovolání se opírá o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Na podkladě dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. Dospěl pak k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu třeba považovat zčásti
za správné, zčásti však nikoliv (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237
o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by obsahoval případné vady ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Totéž však již není možno říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), o nichž bude podrobněji pojednáno později.
V posuzovaném případě - jak již bylo zmíněno výše - odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především zjištění, že v předmětné věci nejsou dány předpoklady pro určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že žalobci schází naléhavý právní zájem na jím požadovaných určení.
Tento názor soudu druhého stupně dovolací soud považuje za správný, pokud se vztahuje k dovolatelovu požadavku na určení neplatnosti darovací smlouvy a s ní spojené smlouvy o zřízení věcného břemene, když v tomto ohledu je plně v souladu
s ustálenou judikaturou týkající se této právní problematiky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 1996 sp. zn. 3 Cdon 1002/96, ze dne
31. července 1997 sp. zn. 2 Cdon 223/96, ze dne 29. dubna 1998 sp. zn. 22 Cdo 189/98, ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 15. srpna 2000 sp. zn. 23 Cdo 984/99 apod.).
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem v závěru, že naléhavý právní zájem žalobci nesvědčí v případě jím požadovaného určení neplatnosti uvedených smluv týkajících se předmětných nemovitostí. To proto, že žalobce takto nemůže docílit navrácení poměrů ohledně uvedených nemovitostí v předešlý stav, který zde existoval před uzavřením darovací smlouvy. Rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že darovací smlouva týkající se uvedených nemovitostí evidovaná v katastru nemovitostí (§1, §2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších novel) je neplatná, totiž není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem
do katastru nemovitostí (§1 odst. 1 a 3, §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších novel).
Jestliže tedy právní otázka (v tomto případě otázka platnosti, resp. neplatnosti konkrétního právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (konkrétně k existenci práva, resp. právního vztahu - zde tedy především práva vlastnického), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu (což žalobce jinak současně činí
v rámci pozdější změny žaloby).
Přitom nedostatek doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát, a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí.
Z hlediska výtek dovolatele obsažených v jeho dovolání, pokud se týkají odvolacím soudem zamítnuté žaloby na určení neplatnosti především darovací smlouvy (ale ve svých důsledcích i od této smlouvy dále odvozené smlouvy o zřízení věcného břemene), nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc v této části neposoudil správně. Proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). To pak bylo důvodem, proč dovolání žalobce v této části zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými 1)
a 2), pokud se týče tohoto výroku, je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšným žalovaným 1) a 2) žádné náklady nevznikly.
K odlišnému hodnocení však dovolací soud dospívá u výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, pokud byla v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem dotčených nemovitostí
s týmž zdůvodněním, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na tomto určení. I pokud by bylo pominuto, že svým rozhodnutím o této otázce odvolací soud žalobci fakticky odňal jednu instanci (změnu žaloby připustil až odvolací soud), pak závěry o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na tomto určení, k nimž soud druhého stupně dospěl, nemohou obstát. Zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na výklad vážící se k ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. podaný v předchozích odstavcích.
Je přitom nepochybné, že ani případné řízení, pokud by bylo vedeno o žalobě, jíž by se žalobce domáhal vrácení daru podle ustanovení §639 občanského zákoníku, nekoliduje s řízením o určení vlastnictví k předmětu daru (v obou případech by se soud musel sice vypořádat s předběžnou otázkou platnosti konkrétní darovací smlouvy, avšak v případě eventuálního posouzení darovací smlouvy jako neplatné, by žaloba podle
§639 občanského zákoníku ztratila zcela opodstatnění a nemohla by již proto obstát).
Již z popsaného je patrno, že v uvedeném výroku je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Dovolací soud, aniž by se proto zabýval dalšími v dovolání výslovně uplatněnými důvody, proto podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. uvedený výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Rozhodoval přitom bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu