ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2106.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2106/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. D., proti žalovaným 1) H. B., 2) F. B. a 3) I. B., o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, o dovolání prvé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č.j. 23 Co 95/2001-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalovaných rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. listopadu 2000, č.j. 14 C 194/99-31, jímž bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená mezi druhým žalovaným, třetí žalovanou a první žalovanou dne 20.3.1999, kterou první žalované darovali nemovitosti ve výroku rozsudku blíže označené, je vůči žalobci neúčinná, rozhodnuto, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky z vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 11 C 100/97 výkonem rozhodnutí i z označených nemovitostí a žalovaným uloženo uhradit společně a nerozdílně žalobci na nákladech řízení 36.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil jen ve vztahu k žalované H. B., ohledně zbylých žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, těmto žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a žalované H. B. uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.114,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. P. H.
Odvolací soud shledal úplným skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož je žalobce věřitelem druhého žalovaného a třetí žalované, kteří jsou vůči němu v postavení dlužníka, protože mu nezaplatili ničeho na pohledávce. Uzavřením darovací smlouvy mezi nimi a jejich dcerou – první žalovanou – došlo ke zmenšení jejich majetku a tím i ke zmaření či omezení možnosti, aby se žalobce z tohoto majetku uspokojil. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud při posouzení věci podle §42a odst. 1 obč. zákona poukázal na to, že podle tohoto ustanovení lze odporovat právním úkonům vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl v odporovatelném úkonu dlužníka prospěch; touto osobou byla první žalovaná, takže žaloba proti zbylým žalovaným z tohoto pohledu postrádala opodstatnění. První žalované vznikl prospěch, neboť z úkonu, který byl učiněn a který žalobce odporoval z důvodů §42a obč. zákona, nabyla nemovitosti, čímž zmařila možnost žalobce domáhat se výkonu rozhodnutí a tak uspokojit pohledávku, která mu byla pravomocným rozhodnutím soudu přiznána.
Námitky žalovaných posoudil jako bezvýznamné, neboť v jejich jednání lze spatřovat skutečně postup směřující k tomu, aby žalobcova pohledávka uspokojena nebyla. Pokud jde
o vlastní rozhodnutí, na jehož podkladě podal žalobce žalobu a kde mu bylo přiznáno plnění ve vztahu proti druhému žalovanému, nelze s ním polemizovat, protože jde o pravomocné rozhodnutí, a důvody, proč tak soud rozhodl, nejsou významné. Žalovaným ostatně nebrání nic v tom, aby pohledávka žalobce byla uspokojena, čímž nebude ohroženo postavení první žalované jako vlastnice nemovitostí.
Prvá žalovaná v podaném dovolání, směřujícím proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícím se její osoby, tj. v potvrzujícím výroku a výroku o nákladech řízení, jež odůvodňuje ustanovením §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkami nabývání vlastnictví ve smyslu §132 odst. 1 a §133 odst. 2 obč. zák. a společného jmění manželů podle §145 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k §20 a násl. zák.
o rodině. Rovněž mu vytýká, že pominul její výhrady vztahující se k její obraně, že v době uzavření darovací smlouvy nevěděla o závazku dárce vůči třetí osobě, a proto nemohla poznat tvrzený úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje i obsahové znaky předepsané ustanovením
§241 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek
o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř.).
Ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil (dovolatelka ostatně takový návrh před vyhlášením potvrzujícího rozsudku ani nepodala). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., a protože nejde ani o případ, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), může být dovolání přípustné pouze, jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelkou ani nejsou tvrzeny. Námitky dovolatelky představují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., t. j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K těmto dovolacím důvodům může ovšem dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení §238 či §239 o.s.ř., což v posuzované věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. postižen, a protože z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání dovolatelky - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první, o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu