ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2139.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2139/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P., ú. č. s. m., zastoupenému advokátem a 2/ V. P., a. s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 143/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2002, č. j. 15 Co 58/2002-212, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného částku 3.175,- Kč jeho zástupci, advokátu a na náhradu nákladů řízení druhému žalovanému částku 3.175,- Kč jeho zástupci, v obou případech do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 18. června 2001, č. j. 28 143/2000 –169, určil, že smlouva o nájmu, provozování a údržbě veřejného vodovodu a kanalizace, uzavřená mezi M. P. a společností V. P., spol. s r. o. dne 23. ledna 1996, je včetně dodatku k této smlouvě č. 3/99 ze dne 11. listopadu 1999 neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. dubna 2002, č. j. 15 Co 58/2002- 212, s odkazem na ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných změnil tak, že danou žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud za situace, kdy se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy o nájmu, provozování a údržbě veřejného vodovodu a kanalizace uzavřené mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní druhé žalované, především odkázal na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Připomněl zejména, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají jednak věcnou legitimaci, a jednak mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci má ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Naléhavý právní zájem na určení pak je dán tehdy, kde by se bez tohoto určení stalo právní postavení žalobce nejistým. Odvolací soud mimo jiné dále uvážil, že aktivně legitimován k určovací žalobě je nejen účastník příslušné smlouvy, ale každá osoba, na jejíž právní postavení by požadované určení mohlo mít příznivý dopad. To by mělo spočívat v tom, že by takové osobě umožnilo uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Současně však platí i to, že absolutní neplatnosti právního úkonu se může v řízení o určení dovolat jen ten, kdo má na tom naléhavý (právní) zájem.
Odvolací soud uzavřel, že aktivně legitimován k podání této konkrétní určovací žaloby je jen ten, jehož právní postavení se změnilo tím, že bylo porušeno jeho subjektivní vymahatelné právo, což v případě žalobce není dáno. Určení neplatnosti nájemní smlouvy mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní druhé žalované žalobci neumožňuje uplatnit vlastní vynutitelné právo související s předmětem případně neplatné smlouvy. Žalobce tedy nesplňuje předpoklady obsažené v ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., když nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 2. července 2002 (když dovolateli, resp. jeho zástupci bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 29. srpna 2002 včasné dovolání. Dovolatel má zato, že napadený rozsudek nelze považovat za správný, neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Podle dovolatele je institut naléhavého právního zájmu pojmem spíše výkladovým. Uzavřením smlouvy mezi žalovanými bez zveřejnění záměru obce pronajmout její nemovitý majetek byla dovolateli odepřena možnost předložit prvnímu žalovanému svoji vlastní nabídku a tím došlo k ovlivnění jeho hmotněprávního postavení ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. Podle druhého odstavce písm. a) cit. ustanovení má dovolatel právo účasti v hospodářské soutěži, i když není podnikatel. Dovolatel pak mohl při splnění podmínek daných živnostenským zákonem požádat o vydání koncesní listiny a v případě, že by byl měl možnost předložit svou nabídku, mohl být ve výběrovém řízení úspěšný a mohl být kontrahentem namísto druhé žalované. Vyhovění žalobě tak mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení. Dovolatel proto má v tomto případě právo na soudní ochranu. Navrhuje tedy, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili ve svých podáních ze dne 18. září 2002, resp. ze dne. 29. října 2002, v nichž navrhli jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu výtek obsažených v dovolání považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je nezbytné konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Jen pro úplnost zde dovolací soud připomíná, že pokud dovolatel ve svém dovolání činil určité náznaky možné \"nekorektnosti\" postupu soudu, sám výslovně uvedl, že nemá dostatek důkazů ke vznesení námitky podjatosti ve smyslu ustanovení §14 násl. o. s. ř. Nadto ve své podstatě takto zmiňuje pouze okolnosti, které spočívají v postupu krajského soudu v řízení o projednávání dotčené věci, které však s ohledem na ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem pro vyloučení soudce (přísedícího).
Podané dovolání však nezpochybňuje správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska dovolacích důvodů výslovně v dovolání uplatněných.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Zde dovolací soud konstatuje, že při výkladu tohoto ustanovení odvolací soud postupoval zcela správně. Shodně s odvolacím soudem lze proto zdůraznit, že možnost určovací žaloby je odůvodněna tehdy, jestliže žalobce též prokáže, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu bylo určeno určité právo nebo právní poměr. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Jestliže se takto určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je možno obecně dospět k závěru, že je určovací žaloba (při splnění i ostatních zákonných předpokladů) přípustná. Za nepatřičnou je nutno naopak považovat alternativu určovací žaloby, pokud by nesloužila popsanému účelu, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tak je tomu především též tehdy, kdy právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou o určení, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1674/99 či 2 Cdon 50/96 apod.).
V dané věci žalobce jako prostředek právní ochrany zvolil požadavek určení, že předmětná smlouva o nájmu je neplatná. Je však nepochybné, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení již jen proto, že neplatnost této smlouvy by byla řešena pouze jako předběžná otázka v případném řízení o existenci konkrétního právního vztahu (zde tedy např. o existenci konkrétního nájemního vztahu). Dovolací soud se proto plně ztotožňuje s konečným závěrem odvolacího soudu, že určení neplatnosti nájemní smlouvy mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní druhé žalované by žalobci neumožnilo uplatnit vlastní vynutitelné právo související s předmětem případně neplatné smlouvy.
Odvolací soud tedy posoudil věc standardním způsobem, v souladu se stávající judikaturou. Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu posoudil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o. s. ř.). Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšným žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde u každého z nich o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §5 písm. c/ vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě u každého z žalovaných pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce každého z žalovaných snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení u každého z žalovaných proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u každého z žalovaných 3.175,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu