ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2464.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2464/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) R. K. a B) A. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) K. S., 2) J. D. a 3) J. D., zastoupených advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1337/99, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2001, č. j. 25 Co 601/2000-67, takto:
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 23. května 2000, č. j. 7 C 1337/99-30, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 21. srpna 1997 o prodeji parcely č. parc. 4/1, pozemek, ve zjednodušené evidenci pk a parcely
č. 164 v katastrálním území Č. Ú., je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti žaloby na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
\"o. s. ř.\"). Poukázal na skutečnost, že naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy není většinou dán tam, kde by požadované rozhodnutí mělo povahu otázky předběžné, takže lze žalovat přímo na určení existence samotného práva.
V posuzovaném případě však nejde pouze o vyřešení předběžné otázky, ale o právní postavení žalobců, neboť (při současné existenci dvou vedle sebe stojících kupních smluv), by se pak mohli domáhat zápisu kupní smlouvy ze dne 25. června 1997, kterou uzavřeli s první žalovanou, do katastru nemovitostí. Soud však poté dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. srpna 1997, kterou s první žalovanou uzavřeli zbývající dva žalovaní, je platná. Připomněl, že však ten, kdo byl dvojím zcizením věci poškozen, má nárok na náhradu vzniklé škody podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2001, č. j. 25 Co 601/2000-67, rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že určil, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 21. srpna 1997, v části, kde předmětem prodeje byl pozemek označený v geometrickém plánu č. 168-614/96, ověřeném M. H. dne 3. února 1997 a potvrzeném M. P. dne 5. února 1997 pod č. 256/97, který je nedílnou součástí rozsudku, jako parc. č. 4/13, o výměře 319 m2 v katastrálním území a obci Č. Ú. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dané smlouvy ve smyslu ustanovení
§80 písm. c) o. s. ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že smlouva ze dne 21. srpna 1997 je absolutně neplatná. Žalobcům se (totiž) podařilo prokázat nedostatek vůle první žalované prodat pozemek označený jako 4/13 v katastrálním území Č. Ú. ostatním žalovaným, neboť tato žalovaná sama uvedla, že neměla v úmyslu tento pozemek druhé žalované a třetímu žalovanému prodat. Měla v úmyslu jim prodat pozemek č. parc. 4/1 v katastrálním území Č. Ú., (avšak) po oddělení pozemku č. parc. 4/13. Tato výpověď je pak potvrzena výpovědí svědkyně D. Úmysl první žalované neprodat ostatním žalovaným pozemek označený 4/13 podle odvolacího soudu potvrzuje i její korespondence z období, kdy byl zamítnut návrh na vklad vlastnictví podle kupní smlouvy uzavřené s žalobci. Odvolací soud připomněl, že s ohledem na skutečnost, že na straně první žalované byl nedostatek vůle prodat ostatním dvěma žalovaným již zmíněnou část pozemku, v této části tedy nedošlo
k platnému uzavření uvedené smlouvy.
Rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 18. května 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podali žalovaní 2/ a 3/ dne 8. června 2001 včasné dovolání. Dovolatelé výslovně vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení
§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2000 - dovolatelé ovšem poukazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění od 1. ledna 2001). Obsah dovolání však vede k závěru, že vedle tohoto dovolacího důvodu uplatňují
i dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm.b) a c) o. s. ř.
Dovolatelé mimo jiné činí především odkaz na to, že dedukce odvolacího soudu o úmyslu první žalované prodat pouze část pozemkové parcely č. 4/1 v katastrálním území Č. Ú., které se nadto opírají o výpověď svědkyně D., podle jejich názoru neobstojí. Uvedená svědkyně byla hodnocena soudem prvního stupně jako krajně nevěrohodná. Domnívají se též, že neobstojí právní závěr odvolacího soudu, že na souzený případ není možno použít judikát č. Rc 17/2000, o který opřel svoje rozhodnutí soud prvního stupně. Předmětem prodeje totiž nebyla věc jiná, ale pouze část, resp. součást věci totožné, tj. pozemková parcela č. 4/1, katastrální území Č. Ú. Nadto odvolací soud nerozhodoval v souladu s žalobním petitem, protože se žalobci domáhali neplatnosti celé kupní smlouvy, a nikoliv její části. Dovolatelé proto navrhli, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen a aby věc byla vrácena soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř) věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných 2/ a 3/ bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241
odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1
písm. a) o. s. ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že výtkám obsaženým v podaném dovolání nelze v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je nutné toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1
o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalovaných 2/ a 3/ nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani
z obsahu spisu. Pokud se týče případných jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., §241 odst. 3 písm. b/
o. s. ř.), pak ani ty se ze spisu nepodávají.
K výtce dovolatelů, totiž, že snad odvolací soud měl rozhodnout v rozporu se žalobním petitem, když určil, že neplatnou je pouze část předmětné kupní smlouvy ze dne 21. srpna 1997, lze pouze poznamenat, že podle ustanovení §41 o. z., jestliže se důvod neplatnosti vztahuje pouze jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě odvolací soud odůvodněně dospěl k závěru o neplatnosti pouze části dotčené smlouvy ze dne 21. srpna 1997. Jestliže se žalobci svojí žalobou domáhali určení neplatnosti této smlouvy jako celku, je třeba vycházet z úvahy, že tato žaloba
v sobě zahrnovala i požadavek určení neplatnosti byť části takové smlouvy. Tato skutečnost také správně nalezla odraz v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Je tedy zřejmé, že tato výtka dovolatelů neobstojí.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují ať výslovně nebo fakticky též dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
S přihlédnutím k vyloženému je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí
i o v rámci důkazního řízení shromážděných a tím tak zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. proto není v souzené věci opodstatněné. Pro úplnost je nutno uvést, že pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že (zřejmě nesprávně) vycházel
z výpovědi svědkyně Dolejšové, pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tato výpověď byla jen jedním z důkazů hodnoceným mimo jiné též v kontextu
s ostatními provedenými důkazy (§132 o. s. ř.). V rozporu se skutečností je pak tvrzení dovolatelů, že soud prvního stupně výpověď této svědkyně hodnotil jako krajně nevěrohodnou. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však nic takového ve skutečnosti nevyplývá.
V případě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud ani v tomto případě neshledal, že by výtka dovolatelů byla oprávněná.
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 o. z.).
Právní úkon v občanském právu je projev vůle směřující, za okolností, za kterých byl učiněn, k právnímu účinku (následku) v podobě vzniku, změny, zajištění či zániku občanskoprávního vztahu, který normy občanského práva s tímto projevem vůle spojují. Ani bez vůle subjektu ( jako psychického, resp. subjektivního prvku), směřující ke způsobení právního následku, a současně ani bez jejího projevu v objektivizované podobě ve vnějším světě (objektivní prvek), nelze o právním úkonu hovořit.
Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na učiněné skutkové závěry
v posuzovaném případě dovodil, že v případě první žalované scházela vůle uzavřít kupní smlouvu týkající se pozemku označovaného jako č. parc. 4/13 v katastrálním území Č. Ú. (tento závěr však ve své podstatě nevylučuje ani rozhodnutí soudu prvního stupně, o čemž svědčí např. odůvodnění nákladového výroku, dávající k tíži první žalované skutečnost, že celou situaci zapříčinila tím, že si kupní smlouvu
s žalovanými 2/ a 3/ nepřečetla, když si nevzala brýle), přičemž pro tuto skutečnost není v uvedené části možno tuto kupní smlouvu považovat za platně uzavřenou, pak věc právně posoudil v souladu s ustanovením §34 ve spojení s §41 a §43 násl. téhož zákona.
Pokud se týče námitky dovolatelů, že předmětem prodeje (při porovnání obou kupních smluv) nebyla věc jiná, ale pouze část, resp. součást věci totožné, tj. pouze pozemková parcela č. 4/1 v katastrálním území Č. Ú., pak lze poukázat na skutečnost, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky může dojít k převodu (nebo přechodu) vlastnictví, byť i jen k \"části pozemku\" (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 1999 sp. zn. 2 Cdon 1231/96, resp. rozsudek téhož soudu ze dne 17. listopadu 1999 sp. zn. 22 Cdo 937/98 uveřejněný pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě převodu vlastnictví však za předpokladu, že i tato \"část pozemku\" je polohově a geometricky určena, zobrazena v katastru nemovitostí a označena katastrálním číslem. O tom, že tyto požadavky byly naplněny, pak svědčí napadené rozhodnutí odkazující právě na geometrický plán č. 168-614/96, ověřený M. H. dne 3. února 1997
a potvrzený M. P. (katastrální úřad P.) dne 5. února 1997 pod č. 256/97 - tedy zpracovaný ještě před tím, než první žalovaná uzavřela dne 25. června 1997 kupní smlouvu s žalobci ohledně pozemku označeného parcelním číslem 4/13
v katastrálním území Č. Ú. Ani v tomto ohledu proto nejsou výtky dovolatelů opodstatněné.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelů obsažených v jejich dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolání žalovaných 2/ a 3/ zamítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním účastníkům zde žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu