ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.40.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 40/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce F. ú., proti žalovanému P. V., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 37/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2001, č.j. 6 Co 1708/2001-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.6.2001, č.j.
12 C 37/2001-134, vyhověl žalobě Finančního úřadu v Českých Budějovicích a určil, že kupní smlouva uzavřená mezi prodávající společností C. D., s.r.o. a kupujícím P. V. ze dne 17.5.2000 je vůči žalobci právně neúčinná.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně odůvodňují právní závěr, že výše uvedená smlouva je podle ust. §42a obč. zák. vůči žalobci právně neúčinná. Žalovaný nezpochybňoval, že mu jako jednateli společnosti bylo známo, že prodávající společnost dluží žalobci značné finanční částky, že k zaplacení těchto byla společnost vyzývána a o ně upomínána a že tyto dluhy nemohly být uspokojeny ani prostřednictvím výkonu rozhodnutí přikázáním z účtu
u peněžního ústavu. Jestliže za této situace žalovaný učinil právní úkon, kterým na sebe nechal převést část nemovitého majetku společnosti, pak to dokumentuje jeho záměr zkrátit odporovaným právním úkonem možnosti věřitele dosáhnout uspokojení jeho pohledávek. Tvrzení žalovaného, že částka získaná za převod pozemku byla dlužníkem použita na uspokojení pohledávky zástavního věřitele, byla vyvrácena, proto podle názoru odvolacího soudu nelze učinit závěr, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů nesprávně zjistil skutkový stav. Odvolací soud neshledal ani odvolací důvod ve smyslu ust. §205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.; soud prvního stupně učinil právní závěry ve věci v souladu s právním předpisem, který měl být ve věci použit
a správně jej i vyložil (§42a obč. zák.).
Ve včasném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný odkázal na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pojednávající o přípustnosti dovolání a co do důvodů dovolání na ust. §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací námitky vztahuje ke skutkovým zjištěním, za nichž soud prvního stupně vycházel a jež odvolací soud převzal pro své rozhodnutí. Podle názoru žalovaného nemají tato skutková zjištění v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S hospodařením společnosti nebyl, byť jako jeden z jejích jednatelů, dobře obeznámen, proto nelze automaticky dovodit, že žalovaný uzavřením sporné smlouvy jednal v úmyslu zkrátit věřitele. Namítl i otázku právních důsledků smlouvy v případě, že by kupní smlouvu za prodávajícího podepsal jiný z jednatelů, kterého by žalovaný o to v daný okamžik požádal. Zdůraznil pochybnosti
o správnosti závěrů odvolacího soudu o úmyslu žalovaného zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele pouze proto, že jednal v posuzované smlouvě sám. Rovněž vytkl, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily důkazní návrhy týkající se plateb ve výši několika set tisíc korun ve prospěch žalobce, které mu byly daňovým dlužníkem poukázány, jakož i skutečnost, že část prostředků byla použita na uspokojení pohledávek zástavního věřitele k tomu, aby došlo k výmazu zástavního práva k nemovitostem v katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Včasné dovolání žalovaného vykazuje náležitosti dovolání ve smyslu ust. §241, §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval posouzením přípustnosti dovolání, neboť tímto mimořádný opravným prostředkem lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 o.s.ř.).
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle obsahu spisu odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který je prvním rozsudkem ve věci; shledal jej věcně správným. Odvolací soud odůvodnil, proč skutková zjištění soudu prvního stupně uznal správnými a v části odůvodnění rozsudku, věnované právnímu hodnocení skutkového stavu
a závěrům z něj učiněných, se vypořádal se všemi v úvahu přicházejícími hledisky významnými pro závěry o žalobě o odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu ust.
§42a obč. zák.
Žalovaný v dovolání zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a závěrů, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel a namítá, že pro nesprávné zjištění skutkového stavu nemůže napadený rozsudek odvolacího soudu obstát ani z hlediska právních závěrů učiněných ve vztahu k ust. §42a obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný v dovolání, ač podaném s odkazem
na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež předpokládá, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, fakticky napadá skutková zjištění, na nichž odvolací soud vybudoval své rozhodnutí a zpochybňuje jejich správnost. Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podaného ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se však nemůže zabývat důvodností námitek směřujících proti zjištění skutkového stavu věci, neboť tyto námitky neodpovídají ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. připouštějícím dovolání jen pro řešení právní otázky. Pouze v případě, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., ale tomu tak v posuzované věci není, lze dovolání podat také z důvodů nesprávného skutkového zjištění, z nějž rozhodnutí vychází (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud proto učinil závěr, že dovolání žalovaného není z hlediska ust.
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a protože nepřicházejí v úvahu ani jiné důvody přípustnosti (§238, §238a a §239 o.s.ř.), dovolací soud je odmítl (§243b odst. 5,
§218 písm. c) o.s.ř.).
V dovolacím řízení úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly, žalovaný jako neúspěšný v tomto řízení právo na náhradu nákladů řízení nemá. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst, 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2003
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu