ECLI:CZ:NS:2003:32.OD.26.2003.1
sp. zn. 32 Od 26/2003-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobkyně O. V. P., a.s., proti žalované S. – P., společnost s ručením omezeným, zast. JUDr. Z. K., advokátem, o zaplacení 179.909,80 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 135/2002, o návrhu žalované na přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému soudu, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 135/2002 se Městskému soudu v Praze nepřikazuje.
Odůvodnění:
U Krajského soudu v Brně bylo dne 16. 6. 1998 zahájeno řízení ve věci o zaplacení 179.909,80 Kč s přísl. současně s návrhem na vydání platebního rozkazu.
Žalovaná dne 13. 1. 2003 podala návrh na přikázání věci k Městskému soudu v Praze, neboť žalobce má sídlo v Praze a stejně tak právní zástupce žalované má sídlo v Praze.
Žalobkyně proti přikázání věci nemá námitek.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Krajskému soudu v Brně) a Městskému soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh žalované na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Samotná okolnost, že právní zástupce účastníka řízení (žalované) má bydliště mimo obvod působnosti příslušného soudu, není natolik výjimečná, aby v ní bylo možno bez dalšího spatřovat důvod k přikázání věci, zvláště když není z ničeho zřejmé, že účastník řízení se nemůže pro nějaké závažné důvody dostavit k jednání u příslušného soudu. Žalovaná v návrhu na přikázání věci žádné relevantní důvody z hlediska racionality a ekonomie řízení neuvedla (a totéž platí i pro její případné svědky, jejichž výslech ostatně může provést dožádaný soud). Navíc ani přikázání věci Městskému soudu v Praze nelze bez dalšího považovat za opatření, které by vedlo k rychlejšímu či hospodárnějšímu projednání věci.
Nejvyšší soud tedy důvody pro přikázání věci jinému soudu podle §12 odst. 2 o. s. ř. neshledal a návrhu žalované nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. František Faldyna, CSc.,v .r.
předseda senátu