ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.193.2003.1
sp. zn. 32 Odo 193/2003-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce B. K., zastoupeného JUDr. R. S., advokátkou, proti žalované A. A. s.r.o., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, o zaplacení částky 647.685,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 194/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2002, č.j. 22 Co 322/2002-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. V. F., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. března 2002, č.j. 21 C 194/99-137, jímž byla zamítnuta žaloba na vrácení kupní ceny (po odstoupení od kupní smlouvy) v částce 647.685,- Kč s příslušenstvím, a žalobci uloženo zaplatit žalované na nákladech řízení 13.900,- Kč k rukám jejího právního zástupce. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně si opatřil pro své rozhodnutí postačující a správná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní. Zcela správně soud prvního stupně zaměřil svou pozornost na zjištění, zda žalobce, který uplatňuje práva z odpovědnosti za vady, je také jejich nositelem. Dospěl-li k závěru, že žalobce nositelem tohoto práva není, protože v době uplatnění nároků z odpovědnosti za vady byl pouze nájemcem a nikoli vlastníkem věci, o jejíž vady šlo, jedná se o závěr správný. Přestože žalobce sám učinil objednávku, vybral si „vůz“, jednal o jeho ceně a podmínkách dodání, neměl v úmyslu vůz zaplatit, ale tento měla zaplatit společnost I. a.s. (dále též jen „společnost“), která akceptovala žalobcův výběr a další podmínky koupě v objednávce a za předmět koupě také zaplatila. To, že se žalobce nestal po zaplacení vlastníkem věci, vyplývá i ze skutečnosti, že společnost ho formou plné moci zmocnila k převzetí vozu, který mu současně leasingovou smlouvou pronajala. Že nešlo o trojstranný vztah, jak tvrdil žalobce, ale dva vztahy dvoustranné, třebaže časově a věcně související, dovodil odvolací soud i z toho, že žalovaná nebyla stranou leasingové smlouvy. V situaci, kdy žalobce nebyl nositelem uplatněného práva, neměl v tomto sporu aktivní věcnou legitimaci. Proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud jeho žalobu zamítl.
K námitce, že soud prvního stupně neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz - jeho účastnický výslech, odvolací soud uzavřel, že tento důkaz byl navrhován „v souvislosti se znaleckým posudkem o technickém stavu sporného vozidla, k němuž nebyl žalobce přizván“, s tím, že soud prvního stupně při svém rozhodování z tohoto důkazu (rozuměj znaleckého posudku) nevycházel.
Rovněž právní posouzení věci, tj. posouzení právních vztahů mezi žalovanou a společností a mezi společností a žalobcem podle obchodního zákoníku shledal odvolací soud správným, když uvedené právní vztahy měly charakter vztahů obchodních.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“). Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřoval v řešení těchto otázek:
a) vázanosti soudu prvního stupně právním názorem vysloveným soudem vyššího stupně jako odvolacím soudem v téže věci i po vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání soudu nižšího stupně,
b) věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání věci,
c) okamžiku vzniku a náležitostí kupní smlouvy v občanskoprávních vztazích a možnosti posuzování kupní smlouvy podle ustanovení obchodního zákoníku, jestliže byla uzavřena s občanem - nepodnikatelem,
d) posouzení právního charakteru tzv. zpětného leasingu.
Správnost napadeného rozhodnutí dovolatel zpochybňoval za použití dovolacích důvodů dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Konkrétně namítal, že soud prvního stupně je podle ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným soudem vyššího stupně jako odvolacím soudem v předcházejícím řízení v téže věci před rozhodnutím o vyloučení věci k samostatnému projednání a jejím postoupení věcně příslušnému soudu. Zdůrazňoval, že věc byla původně projednávána v prvním stupni Krajským obchodním soudem v Praze a o odvolání žalobce proti rozhodnutí tohoto soudu rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 55 Cm 72/96, přičemž dovodil, že ve spise není opora pro závěr, že mezi společností a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva. Soud prvního stupně pak v rozsudku z 12. března 2002 vyjmenovává všechny listinné důkazy, na základě kterých rozhodoval, aniž by vycházel z odlišné důkazní situace a jiného skutkového stavu ve srovnání se stavem, kdy rozhodoval Vrchní soud v Praze.
Dále dovolatel zdůrazňoval, že pokud „krajský soud na základě právního názoru vrchního soudu po projednání věci rozhodl o vyloučení věci k samostatnému rozhodnutí, a zároveň vyslovil věcnou nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci, je tím okresní (obvodní) soud vázán potud, že nemůže věc posuzovat jako obchodně- právní vztah“. Jestliže Krajský obchodní soud v Praze, který původně věc projednával pod sp. zn. 55 Cm 72/96 ve věci rozhodl, jeho rozhodnutí bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno, a poté usnesením z 20. září 1999, č.j. 55 Cm 72/96-113 rozhodl o vyloučení věci a „jejím vrácení Obvodnímu soudu pro Prahu 2“, nemohl Obvodní soud pro Prahu 2 věc posuzovat podle obchodního zákoníku, když Krajský obchodní soud „přikázáním věci“ stanovil závazné meze jejího posuzování jako věci občanskoprávní.
K otázce uzavření kupní smlouvy dovolatel namítal, že v občanskoprávních vztazích je smlouva uzavřena okamžikem přijetí oferty - dohodou o předmětu koupě a kupní ceně, přičemž při koupi věci movité není vyžadována písemná forma, a u kupní smlouvy je možno určit formu placení třetí osobou. Akcentoval, že kupní smlouvu uzavřenou s občanem není možno posuzovat podle obchodního zákoníku. Soud prvního stupně dospěl, podle dovolatele, k nesprávnému závěru, že kupní smlouvu s dodavatelem (rozuměj s žalovanou) uzavřela společnost, a že na tuto smlouvu současně pohlížel jako na smlouvu obchodní podle ustanovení §409 obchodního zákoníku. Písemnou objednávku žalobce učiněnou u žalované tak vůbec nehodnotil „jako okamžik uzavření kupní smlouvy“, když uzavřel, že objednávka nemá dostatek náležitostí stanovených obchodním zákoníkem pro vznik kupní smlouvy.
V této souvislosti dovolatel poukazoval na časový sled jednotlivých úkonů a zdůrazňoval, že ke vzniku smlouvy v občanskoprávních vztazích zákon vyžaduje, aby byl dohodnut předmět koupě a kupní cena, s tím, že objednávka z 14. prosince 1992 obě tyto náležitosti splňuje.
Poslední dovolací námitku dovolatel směřoval do právního posouzení tzv. zpětného leasingu. Tento druh finančního leasingu, při němž majitel věc prodá poskytovateli leasingu, který mu ji zpětně pronajme a po skončení doby nájmu prodá, nelze posuzovat podle ustanovení §489 obchodního zákoníku, když se jedná o smlouvu nepojmenovanou. Žalobce v daném případě nežádal žalovanou o leasing, nýbrž se obrátil na společnost, která do vztahu mezi žalobcem a žalovanou vůbec nevstoupila, když jejím předmětem činnosti je poskytování úvěrů formou zpětného leasingu. Pro společnost nemělo smysl kupovat vozidlo od „výrobce“, neboť by tím jen suplovala roli dodavatele vozidla a poskytovatele operativního leasingu.
Proto dovolatel požadoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhovala, aby dovolání bylo jako opožděné odmítnuto, když řízení bylo zahájeno v roce 1999, v důsledku čehož je nutno jak odvolání, tak dovolání projednat a rozhodnout o něm podle předpisů účinných do 31. prosince 2000. Dovolání tak bylo možno podat pouze do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Tato lhůta začala běžet 14. listopadu 2002 a uplynula 14. prosince 2002, pročež je dovolání žalobce podané 9. ledna 2003 zjevně opožděné.
Pro případ, že by se Nejvyšší soud s touto námitkou neztotožnil, navrhovala žalovaná odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, když žádná z v dovolání uvedených otázek nemá zásadní právní význam ve smyslu obecného dopadu rozsudku odvolacího soudu na judikaturu soudů, a rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, požadovala žalovaná, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, nebyl rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu otázek vytyčených v dovolání žalobce Nejvyšší soud neshledává.
Pokud jde o věcnou příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání a rozhodnutí věci, tato byla založena usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. září 1999, č.j. 55 Cm 72/96-113, které nabylo právní moci 20. října 1999. Pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v řešení otázky „vázanosti soudu prvního stupně právním názorem vysloveným soudem vyššího stupně jako soudem odvolacím v téže věci i po vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání soudu nižšího stupně“. Jak je zřejmé z obsahu spisu původní rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1996, č.j. 55 Cm 72/96-81, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1998, č.j. 2 Cmo 57/97 – 106, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem kasačního rozhodnutí byl závěr odvolacího soudu, že řízení před soudem prvního stupně trpí vadami, které podle ustanovení §212 odst. 2 o. s. ř. mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud soudu prvního stupně zejména vytknul, že neučinil všechna potřebná zjištění pro posouzení své věcné příslušnosti ve sporu mezi žalobcem a žalovanou, a zpochybnil rovněž správnost skutkových závěrů, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil. Nevyslovil-li odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí pro soud prvního stupně závazný právní názor, nelze ani pro řešení této otázky považovat dovolání za přípustné.
Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává ani z pohledu posouzení právního charakteru tzv. zpětného leasingu a okamžiku vzniku a náležitostí kupní smlouvy v občanskoprávních vztazích, ani pokud jde o možnost posoudit kupní smlouvu podle ustanovení obchodního zákoníku, byla-li uzavřena s občanem – nepodnikatelem.
Rozhodnutí odvolacího soudu (a stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) je totiž založeno na právním závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, když soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce nebyl stranou kupní smlouvy. Na řešení výše uvedených, dovolatelem vymezených, otázek pak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, tj. řešení těchto právních otázek nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam, když nešlo o takové otázky, na nichž by byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
Přípustnost dovolání pak nebyly způsobilé založit ani výhrady dovolatele zpochybňující správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, pokud jde o časový sled jednotlivých právních úkonů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč, podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 16. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu