ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.207.2003.1
sp. zn. 32 Odo 207/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně K. V. R., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. K. F., zastoupenému , advokátem, o zaplacení částky 209.786,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 28/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2002, č.j. 12 Co 191/2002-110, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. prosince 2001, č.j. 13 C 28/2000-88, ve výroku pod bodem I., pokud jím soud prvního stupně zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému ohledně částky 192.203,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 100.076,- Kč od 5. ledna 2000 do zaplacení (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 209.786,70 Kč s příslušenstvím s odkazem na tvrzení, že žalovanému poskytl plnění, když zhotovil k jeho objednávce plastová okna, zakázku vyfakturoval, přičemž vyúčtovaná částka ve výši 100.076,- Kč nebyla uhrazena (rozdíl mezi uplatněnou částkou 209.786,70 Kč a jistinou v částce 100.076,- Kč je představován kapitalizovanými úroky z prodlení k 4. lednu 2000). Otázka existence dluhu pak v řízení mezi účastníky nebyla sporná a žalovaný vůči uplatněnému nároku pouze vznesl námitku promlčení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v prodlení s plněním peněžitého dluhu se žalovaný ocitl dnem 4. prosince 1993 (ani okamžik vzniku prodlení nebyl mezi účastníky sporný) a dále vycházel ze skutečnosti, že u soudu prvního stupně bylo řízení zahájeno dnem 5. ledna 2000. Uznání dluhu žalovaným z 15. června 1995 považoval za platný úkon učiněný v souladu s ustanovením §323 obchodního zákoníku, nicméně dovodil, že nárok žalobce byl i přes toto uznání k 16. červnu 1999 promlčen, a to vzhledem k marnému uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 obchodního zákoníku.
Odvolací soud se s výše uvedeným závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, když výhradu žalobkyně, že žalovaný vznesl námitku promlčení až v závěrečném návrhu u jednání 11. prosince 1995, neshledal pro závěr ohledně promlčení uplatněného nároku významnou.
Pokud žalobkyně teprve v odvolání namítla, že žalovaný svůj závazek uznal opětovně po 15. červnu 1995, dovolávaje se skutečností vyplývajících z pokusu o smír z 22. května 1996 zaslaného žalobkyní žalovanému, ze splátkového kalendáře z 22. června 1996 zaslaného žalovaným žalobkyni, z vyjádření žalobkyně k splátkovému kalendáři z 12. července 1996 a sdělení nového čísla účtu žalobkyní k provádění splátek, odvolací soud zdůraznil, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace. Tato zásada mimo jiné znamená, že nové skutečnosti a důkazy jsou způsobilým odvolacím důvodem podle ustanovení §205 odst. 2 písm. f) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Jelikož žalobcem tvrzené skutečnosti nebyly v dosavadním průběhu řízení tvrzeny, ani nevyšly jinak najevo, odvolací soud uzavřel, že jde jak o nové důkazy, tak o nové skutečnosti, o nichž platí zákaz jejich uplatňování (srov. ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř.). Současně odvolací soud poukázal na skutečnost, že se účastníkům u jednání soudu prvního stupně 11. prosince 2001 dostalo poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř., přičemž účinky poučení se vztahují i na žalobce, byť u předmětného jednání nebyl přítomen.
Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně rozhodnutí nalézacího soudu v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému potvrdil a ve výroku o nákladech řízení (jako zčásti nesprávné a zčásti nepřezkoumatelné) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), resp. písm. c) o. s. ř. a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písmeno a) a b), odst. 3 o. s. ř.
Namítá, že soud prvního stupně se sice řídil právním názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. července 2001, č.j. 12 Co 262/2001, ale nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, čímž porušil ustanovení §132 a §153 odst. 1 o. s. ř. Shodného pochybení se pak dopustil i soud odvolací, pokud své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se odvoláním domáhá nových důkazů. Akcentujíc, že v odvolání pouze poukázala na v řízení již učiněná „určitá“ tvrzení a ve spise založené listiny, které v rámci odvolání hodnotila po skutkové a právní stránce, shledává závěr odvolacího soudu, že v odvolání uvedla nové důkazy a skutečnosti, v příkrém rozporu s jednáním účastníků řízení při ústních jednáních 16. října a 6. listopadu 2000.
U jednání 16. října 2000 totiž žalovaný uvedl, že začal předmětný dluh splácet a předložil soudu k důkazu výpis z účtu, z něhož je zřejmé, že na účet žalobkyně byla 7. srpna 1996 zaslána částka 20.000,- Kč. Uvedený důkaz, na který žalobkyně poukázala ve svém odvolání, a který dokládá uznání dluhu žalovaným ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku, tak byl předložen soudu 16. října 2000, tj. nemůže jít o důkaz nový. V důsledku uznání dluhu pak počala běžet nová čtyřletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku, která uplynula až dnem 7. srpna 2000, přičemž žaloba byla u soudu prvního stupně podána již 5. ledna 2000.
Vyjma shora uvedeného úkonu žalovaný učinil - dle názoru dovolatelky - ještě další „kroky“, kterými svůj dluh uznal.
Žalobkyně totiž žalovanému zaslala dopisem z 22. května 1996 upomínku - pokus o smír, na kterou žalovaný reagoval dopisem z 24. června 1996, v němž předložil splátkový kalendář k úhradě dlužné částky, přičemž žalobkyně úhradu ve splátkách akceptovala a žalovanému k jeho žádosti dopisem z 12. července 1996 oznámila bankovní spojení. Dále žalobkyně za uznání dluhu žalovaným považovala i odvolání žalovaného (rozuměj odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 13 C 28/2000-46), když dovozovala, že zmíněným úkonem žalovaný fakticky závazek k úhradě částky 100.076,- Kč s příslušenstvím uznal, a že odvolání směřovalo toliko proti výroku rozhodnutí o úhradě kapitalizovaného úroku z prodlení a výroku o nákladech řízení.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a důvodnost dovolacích námitek dovolatelka dále podporuje i odkazem na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002.
Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné a nedůvodné odmítl. Současně zdůrazňuje, že tvrzení žalobkyně, že začal splácet dluh, není pravdivé, když částka 20.000,- Kč byla na účet žalovaného vrácena zpět a dluh tak splácen nebyl.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když kasační usnesení Krajského soudu v Plzni (ze dne 3. července 2001, č.j. 12 Co 262/2001-75), jímž byl odklizen předchozí vyhovující rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (ze dne 6. listopadu 2000, č.j. 13 C 28/2000-46), závazný právní názor neformulovalo, a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za použití ustanovení §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), tj. z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. O vázanosti právním názorem odvolacího soudu, jak je má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak nelze hovořit již proto, že soud prvního stupně se ve svém v pořadí prvém rozhodnutí ve věci samé promlčením žalobou uplatněného nároku nezabýval.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Byť dovolatelka v podaném dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v odvolání uplatněná tvrzení a důkazy jsou důkazy novými a tudíž ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nepřípustnými.
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. omezení podle odstavce 1 neplatí.
Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, jehož východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových zjištění. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání jsou „nové“, pak je rozhodné posouzení, zda byly účastníkem řízení uvedeny v řízení před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Pokud příslušné skutečnosti byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupě najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. byly „uplatněny před soudem prvního stupně“.
V daném případě v prvé řadě dovolatelka namítá, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, když 7. srpna 1996 na účet žalobkyně zaslal částku 20.000,- Kč, vše s poukazem na výpis z účtu žalovaného předložený u jednání před soudem prvního stupně 16. října 2000.
Shora uvedená výhrada však se správností výkladu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nesouvisí.
Podle obsahu spisu totiž samotná žalobkyně ve vyjádření z 19. října 2000 (č.l. 37) uvedla, že žádné finanční prostředky od žalovaného neobdržela (částka 20.000,- Kč na její účet připsána nebyla), přičemž v souladu s tímto jejím stanoviskem je i následné sdělení žalovaného zachycené v protokolu o jednání z 6. listopadu 2000, podle něhož byla žalovanému jím odeslaná částka 20.000,- Kč peněžním ústavem vrácena. V situaci, kdy nedošlo k částečnému plnění žalovaným žalobkyni, je bez právního významu tvrzení dovolatelky (a jeho případné prokazování), že „částečným plněním“ žalovaný žalobou uplatněný nárok ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku uznal.
Skutečnost, že žalovaný svůj závazek uznal, žalobkyně dále dovozuje s odkazem na listiny - pokus o smír z 22. května 1996, splátkový kalendář z 24. června 1996, vyjádření ke splátkovému kalendáři z 12. července 1996 a sdělení nového účtu čísla žalobkyně, které „pro přehlednost“ znovu předložila k důkazu (srov. odvolání ze dne 26. ledna 2002 č.l. 94 - 95).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, výše uvedené listiny (s výjimkou splátkového kalendáře z 24. června 1996) byly účastníky doloženy již v řízení před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání ze 16.10.2000 - č.l. 35 - 36, protokol o jednání ze 6. listopadu 2000 - č.l. 43 - 44 a protokol o jednání před odvolacím soudem ze 3.7.2001 - č.l. 71-73).
Pokud odvolací soud uvedené důkazy (listiny) považoval za „nové“ a tudíž nepřípustné, není tento jeho právní závěr z pohledu z ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. správný.
Ani toto pochybení odvolacího soudu však nečiní dovoláním napadené rozhodnutí zásadně právně významným [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Podle argumentace a tvrzení samotné žalobkyně jsou výše konkretizované listiny bez jakýchkoli pochybností důkazy obsahující úkony nikoli žalovaného, nýbrž žalobkyně, v důsledku čehož již z tohoto důvodu nejsou způsobilé prokázat její tvrzení o uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným. Navíc tyto důkazy byly soudy již v průběhu předchozího řízení provedeny (srov. protokol o jednání z 6. listopadu 2000 a protokol o odvolacím jednání z 3. července 2001), tj. jejich provedení nebylo odmítnuto.
Pokud jde o dopis žalovaného z 24. června 1996 - „předložení splátkového kalendáře“, pak vycházeje z obsahu spisu tento důkaz nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku, žádným z účastníků, nebyl v tomto stádiu řízení žádným z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být individualizován), a nebyl ani proveden soudem podle ustanovení §120 odst. 3 věty první o. s. ř. Z pohledu odvolacího soudu tak jde o důkaz „nový“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněného pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které ostatně dovolatelka sama odkazuje).
Jelikož žalobkyní tvrzené a soudu předložené důkazy - listiny vystavené žalobkyní - objektivně nebyly způsobilé tvrzení žalobkyně o uznání dluhu žalovaným prokázat (a navíc jimi důkaz ve skutečnosti proveden byl) a jelikož ve vztahu k posouzení důkazu - dopisu žalovaného z 24. června 1996 - jako „nového“ a tudíž nepřípustného, je závěr odvolacího soudu v souladu s dosavadní judikaturou, dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Napadla-li žalobkyně dovoláním i výroky rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, ani v této části nelze dovolání považovat za přípustné, když uvedené výroky - ač součástí rozsudku - mají povahu usnesení, přičemž nejde o žádné z usnesení, proti kterým občanský soudní řád v ustanoveních §237 až §239 dovolání připouští (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, když rozsudkem Krajského soudu Plzni z 12. září 2002, č.j. 12 Co 191/2002-110, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, v důsledku čehož soud prvního stupně v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu