ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.332.2002.1
sp. zn. 32 Odo 332/2002-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně I.-F., s.r.o., zastoupené Mgr. L. M., advokátem, proti žalované P. s., spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, o zaplacení 610.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1227/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001, č.j. 28 Co 251/2001-122, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. prosince 2000, č.j. 7C 1227/99-89, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. února 2001, č.j. 7C 1227/99-104, v části výroku, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 610.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 9. 1. 1997 do zaplacení, a obou souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001, č.j. 28 Co 251/2001-122, v rozsahu potvrzujícího výroku a souvisejícího měnícího výroku, kterým byla zrušena povinnost žalované zaplatit náklady řízení České republice, a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušují a věc se postupuje v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. prosince 2000, č.j. 7 C 1227/99-89, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. února 2001, č.j. 7 C 1227/99-104, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 610.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 9.1.1997 z této částky do zaplacení a náklady řízení, a dále uložil žalované zaplatit náklady řízení České republice. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat vznik závazku na straně právní předchůdkyně žalobkyně - společnosti R., spol. s r.o., dle kterého by jmenované vznikla povinnost zaplatit žalované fakturu č. 96000141 ve výši 610.000,- Kč. V důsledku toho došlo na straně žalované k naplnění podmínek bezdůvodného obohacení dle §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na zaplacení žalované částky z titulu plnění bez právního důvodu zcela vyhověl.
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení tak, že žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 610.000,- Kč zamítl a zrušil povinnost žalované hradit náklady řízení českému státu, a ve zbývající části ho potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i jeho právním posouzením věci. Právním závěrům soudu prvního stupně o aktivní legitimaci na straně žalobkyně a o platném uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností R. spol. s r.o. a žalobkyní v souladu s §524 obč. zák. nevytkl žádné pochybení. Podle odvolacího soudu nemá argumentace žalované, že po zániku závazku splněním nemůže dojít ke vzniku nového závazku s poukazem na bezdůvodné obohacení, oporu v zákoně, neboť plnění bez právního důvodu je skutečností, na základě níž vzniká závazek nový, který lze smluvně postoupit.
Námitku promlčení nároku vznesenou žalovanou před soudem prvního stupně posoudil odvolací soud jako nedůvodnou. V tomto závěru vyšel z obecně platné zásady, že jde-li o vztah mezi podnikateli, řídí se úprava jejich vzájemných vztahů zásadně obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“) a nelze-li podle této právní normy některé otázky řešit, řeší se tyto otázky podle práva občanského (§1 odst. 1 a 2 obch. zák.). Jak odvolací soud uvedl v odůvodnění rozsudku, jde v projednávané věci o vztah mezi podnikateli a obecná čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. platí i pro otázky, v dané věci bezdůvodné obohacení na straně žalované, které, jakož i postoupení pohledávky, je nutné posuzovat dle předpisů práva občanského, neboť obchodní zákoník speciální úpravu těchto otázek nemá.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně pouze pochybení ve výši přiznaného příslušenství žalované pohledávky vzhledem k diskontní sazbě ve výši 21 % platné ke dni vzniku prodlení žalované a ve výroku, kterým uložil žalované zaplatit českému státu náklady řízení, neboť účastníci mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a náklady s tím spojené platí stát, a nikoliv účastníci řízení. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku co do přiznaného příslušenství, jakož i ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit náklady řízení České republice, změnil a ve zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný potvrdil. Návrh žalované na připuštění dovolání k otázce, zda se jedná v projednávané věci o plnění bez právního důvodu a dále k otázce, zda lze platně postoupit pohledávku, když závazek zanikl splněním, zamítl. Dle jeho názoru je totiž prvá otázka otázkou skutkovou a druhá otázka, tak jak byla žalovanou formulována, v řízení řešena nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které po upřesnění jeho rozsahu směřuje do jeho potvrzujícího výroku ve věci samé. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž tato je dle jejího názoru založena i ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s ust. §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody uvedla dle §241 odst. 3 písm. a), b), c) a d) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítla, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 [písmeno a/], řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno b/], rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [písmeno c/] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d/]. V dovolání pak podrobně snesla argumenty na podporu svých tvrzení, že v řízení došlo k jí uváděným vadám.
Dovolací důvody dle §241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř. byly podle dovolatelky naplněny tím, že v prvostupňovém řízení rozhodoval věcně nepříslušný soud, a tím i následně funkčně nepříslušný soud v odvolacím řízení Poukázala na to, že oba účastníci řízení byli již v době jeho zahájení zapsáni v obchodním rejstříku, a proto měl být mezi nimi vzniklý obchodní spor při jejich podnikatelské činnosti rozhodován v prvním stupni dle ust. §9 odst. 3 písm. a) bod aa) o. s. ř. Krajským obchodním soudem v Praze, a následně v odvolacím řízení Vrchním soudem v Praze. Nesprávným postupem soudů tak o věci rozhodovaly nepříslušné soudy a nerozhodovali zákonní soudci. Jak výslovně odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, jde v projednávané věci o vztah mezi podnikateli a úprava vztahů mezi nimi se řídí obchodním zákoníkem. Podle ust. §104a o. s. ř. byl soud povinen zkoumat věcnou příslušnost kdykoliv během řízení z úřední povinnosti, přičemž tuto svou povinnost ani jeden z obou soudů nesplnil. Pokud tedy rozhodovaly v prvostupňovém i v odvolacím řízení věcně nepříslušné soudy, nelze tato rozhodnutí považovat za správná a zákonná.
Důvod dovolání uvedený v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. byl podle dovolatelky naplněn rozpory mezi tvrzeními a požadavky žalobkyně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tento nesoulad pak ve svém podání dále podrobně konkretizovala.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka shledala především v závěru soudu o aktivní legitimaci žalobkyně k podání předmětné žaloby a v posouzení právního režimu délky promlčecí doby v posuzované věci bezdůvodného obohacení při plnění bez právního důvodu dle obchodního zákoníku. Podle jejího názoru, podpořeného odkazem na konkrétní publikovaný právní názor a soudní judikaturu, se délka promlčecí doby v předmětné věci řídí právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Délku promlčecí doby označila jako otázku zásadního právního významu, neboť na tuto otázku jako u jednoho z jednotlivých práv, která nejsou výslovně upravena obchodním zákoníkem, nepanuje v právní teorii a praxi názorová shoda. Soudy obou stupňů se podle jejího názoru řádně s jí vznesenou námitkou promlčení nevypořádaly. Jak dále uvedla, dalšího pochybení se oba soudy dopustily rozhodnutím o uložení povinnosti žalované uhradit žalobkyni úrok z prodlení, aniž se zabývaly tím, od kdy se žalovaná dostala do prodlení a podle jakého právního předpisu má být určena jeho výše, v důsledku čehož jsou tato rozhodnutí, pokud jde o dobu, od kdy má být hrazen úrok z prodlení a v jaké výši, vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná.
Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla a podrobně zdůvodnila nepřípustnost podaného dovolání, a proto navrhla jeho odmítnutí. Pokud by pak dovolací soud dospěl k závěru o jeho přípustnosti podle §239 odst. 2 o. s. ř., jakkoli podle žalobkyně napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam nemá, snesla argumenty pro jeho zamítnutí. Podle jejího názoru není námitka dovolatelky o věcné nepříslušnosti soudu důvodná, neboť předmět sporu vznikl z hlediska procesních předpisů v souvislosti s podnikatelskou činností účastníků, nikoli však přímo při její realizaci, takže k jeho rozhodnutí byl příslušný v prvním stupni okresní soud a k projednání odvolání krajský soud. Dále uvedla, že žalobkyně v řízení tvrdila a prokázala, že mezi původním věřitelem a dovolatelkou závazkový vztah, na základě něhož by bylo žalované poskytnuto po právu finanční plnění v žalované výši, neexistoval, v důsledku čehož vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení. Pokud se jedná o otázku promlčení vzneseného nároku, zdůvodnila žalobkyně své přesvědčení o tom, že promlčecí dobu je třeba v předmětné věci posuzovat podle §397 obch. zák. jako čtyřletou, jak správně učinil odvolací soud. Námitku promlčení by však podle jejího názoru nebylo možné považovat za důvodnou ani v případě, pokud by byla délka promlčecí doby posuzována v předmětném sporu podle občanského zákoníku, a to s ohledem na jí uváděný konkrétní počátek běhu subjektivní promlčecí doby původnímu věřiteli a konkrétní termín podání žaloby, která byla podána včas. Taktéž se neztotožnila ani s dalšími výhradami žalované k soudem stanovenému počátku prodlení a výši úroku z prodlení Rovněž navrhla nevyhovět žádosti žalované o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, označujíc argumentaci dovolatelky za účelovou.
Podle bodu 17., hlavy I. , části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením, zda je dovolání přípustné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám řízení vyjmenovaným v §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř. (k tzv. zmatečnostem), i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady řízení Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a nepřisvědčil tak dovolatelce v jejím názoru, že dovolání je přípustné i podle §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Toto konkrétní ustanovení spojuje přípustnost dovolání s takovou vadou řízení, kdy rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Pod toto ustanovení však nelze podřadit případ, kdy o věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, jak tvrdí dovolatelka, neboť v takovém případě se o nesprávné obsazení soudu podle tohoto ustanovení nejedná. Dovolání tak není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž je prvním rozhodnutím tohoto soudu ve věci, připouští právní úprava dovolání pouze ve dvou dalších případech.
V prvním z nich jde o situaci, kdy přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. l o. s. ř.). Ve druhém případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání přípustné tehdy, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
V dané věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku tohoto svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání.
Protože žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku při jednání odvolacího soudu dne 4. října 2001 navrhla vyslovení přípustnosti dovolání a odvolací soud takovému návrhu nevyhověl, zvažoval dovolací soud přípustnost dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v intencích §239 odst. 2 o. s. ř.
O rozhodnutí zásadního právního významu se jedná, jestliže řeší právní otázku, která nebyla v judikatuře vyšších soudů dosud řešena, nebo je řešena odlišně a nebo odvolací soud rozhodl odlišně od konstantní judikatury. Současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů.
Otázka, kterým právním předpisem se řídí otázka promlčení práva z bezdůvodného obohacení vzniklého ze vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, má podle dovolacího soudu zásadní právní význam, přičemž řešení této otázky je v daném případě významné také pro věc samu. Dovolání je proto podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Tzv. jinou vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž je soud v případě přípustnosti dovolání povinen přihlížet z úřední povinnosti, je i případ, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu postiženo takovou vadou, dovolací soud zruší obě rozhodnutí a věc postoupí k novému projednání a rozhodnutí věcně příslušnému soudu prvního stupně.
Dovolací shledal, že řízení vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. trpí, neboť ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud tuto vadu neodstranil.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný, přičemž pro určení věcně a místní příslušnosti jsou až do konce řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení.
Podle §82 odst. 1 o. s. ř. je řízení zahájeno dnem, kdy došel soud návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.
Jak vyplývá z obsahu spisu (čl. 1), došel návrh na zahájení řízení Okresnímu soudu v Kolíně v předmětné věci dne 10. srpna 1999. Pro určení věcné příslušnosti je tak nutno vycházet ze znění občanského soudního řádu ve znění účinném k 10. srpnu 1999. Proto z tohoto znění, pokud se jedná o ustanovení §9 o. s. ř., dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu vyšel.
Podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném ke dni podání žaloby jsou k řízení v prvním stupni zásadně příslušné okresní soudy, v ustanoveních odst. 2 až 4 tohoto ustanovení pak zákon stanoví, ve kterých případech jsou k řízení v prvním stupni věcně příslušné jiné soudy než soudy okresní.
Podle §9 odst. 3 písm. a) bod aa) o. s. ř. rozhodovaly krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku.
Již v rozhodnutí, uveřejněném pod č. 59/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo uvedeno, že to, „zda se spor týká věci obchodní, je třeba – při nedostatku vymezení pojmu „věc obchodní“ v občanském soudním řádu – posoudit se zřetelem k hmotněprávní povaze právního vztahu. Jde tedy o to, zda právní vztah, jehož se spor (řízení) týká, je upraven obchodním právem, což ovšem nelze redukovat na úpravu v obchodním zákoníku. Rozdělení věcné příslušnosti mezi okresní a krajské soudy předpokládá ze strany soudu určitou předběžnou právní kvalifikaci právního sporu tak, aby mohl dostát své povinnosti přihlížet k věcné příslušnosti jako k podmínce řízení (§103 o. s. ř.). Nemůže ovšem jít o zkoumání, které by nahrazovalo právní posouzení věci soudem v souvislosti s rozhodováním o žalobě. Rámec této předběžné právní kvalifikace je dán tím, že musí být – alespoň v hrubých rysech – zřejmé, o jakou věc jde z hlediska hmotného práva.“
Jak vyplývá z obsahu spisu, jsou oba podnikatelé obchodními společnostmi, které byly ke dni podání žaloby a i nadále jsou zapsány v obchodním rejstříku. Ostatně i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v projednávané věci jde o vztah mezi podnikateli a úprava vztahů mezi nimi se řídí zásadně obchodním zákoníkem. Vzhledem k předmětu řízení, jak byl žalobkyní vymezen žalobními tvrzeními, a vzhledem k všem okolnostem zjištěným v průběhu řízení pak je zřejmé, že vztah účastníků se týká jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 odst. 1 obch. zák.) Obchodní povahu tohoto závazkového vztahu ostatně potvrzují i samotní účastníci řízení. Proto je dána podle §9 odst. 3 písm. a) bod aa) o. s. ř. – po zrušení Krajského obchodního soudu Praze ke dni 31. prosinci 2000 (srov. část první, článek I., bod 2. zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky ve znění pozdějších předpisů) - věcná příslušnost Krajského soudu v Praze.
Podle ustanovení §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je i věcná příslušnost soudu, tedy vymezení okruhu působnosti mezi jednotlivými druhy soudů (určení, který soud rozhoduje v dané věci jako soud prvního stupně). I pro věcnou příslušnost jako podmínku řízení platí, že její existenci zkoumá soud kdykoli za řízení (§104a odst. 1, věta první, o. s. ř.), přičemž pro určení této příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které jsou tu v době jeho zahájení (§11 odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Vysloví-li soud, že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soudu bude věc postoupena; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány (§104a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže rozhodoval věcně nepříslušný soud. V takovém případě také věc postoupí soudu věcně příslušnému (§221 odst. 2 o. s. ř.).
Jak vyplývá z předchozí části odůvodnění, Okresní soud v Kolíně, který ve věci jednal a rozhodl v prvním stupni, nebyl soudem věcně příslušným k projednávání a rozhodování tohoto sporu, neboť není krajským soudem s působností ve věcech obchodních. Odvolací soud měl proto ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 o. s. ř. vyvodit z této vady řízení procesní důsledky spočívající ve zrušení rozsudku soudu prvního stupně a postoupení věci soudu věcně příslušnému, jímž je v daném případě Krajský soud v Praze (do 31. prosince 2000 Krajský obchodní soud v Praze). Jestliže tak neučinil a rozhodl o odvolání meritorně, je zde dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto v rozsahu napadeném dovoláním a v souvisejících výrocích o nákladech řízení podle ustanovení §243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř., bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), zrušeno, aniž se dovolací soud mohl zabývat posouzením dalších námitek uplatněných v dovolání. Podle ustanovení §243b odst. 2, věta druhá o. s. ř. bylo současně zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně v části, ve které bylo rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno, jakož i v souvisejících výrocích o nákladech řízení, přičemž dovolací soud rozhodl o postoupení věci k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.) soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu