ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.35.2003.1
sp. zn. 32 Odo 35/2003-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P. t., d. u. č. a v., proti žalovanému V. B., podnikateli, zastoupenému JUDr. Š. V., advokátkou, o zaplacení částky 345.0000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 18/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2002, č.j. 25 Co 441/2001-155, ve znění opravného usnesení ze dne 18. března 2002, č.j. 25 Co 441/2001-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2001, č.j. 8 C 18/95-121, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 345.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. října 1993 do zaplacení a náklady řízení ve výši 108.672,70 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 38.486,70 Kč k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu se zásadami předvídanými v ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a rovněž věc správně posoudil po právní stránce. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli 26. února 1993 kupní smlouvu podle ustanovení §409 obchodního zákoníku. Obsah této smlouvy zavazující žalobce dodat tiskařské ofsetové zařízení a žalovaného uhradit cenu 1.500.000,- Kč, pak mohl být měněn pouze písemnou formou (srov. čl. 7 smlouvy). Skutečnost, že ke změně sjednaných podmínek, pokud jde o cenu, skutečně došlo, odvolací soud dovodil z korespondence účastníků, a to z dopisu žalobce z 27. června 1993, v němž požádal o „navýšení“ ceny o 365.000,- Kč z titulu doplatku daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“), a z akceptace žalovaného, učiněné telefaxovým podáním z 29. června 1993, v němž bez „dalších výhrad“ s navýšením peněžitého plnění o 345.000,- Kč souhlasil, přičemž pouze požadoval odložit lhůtu k plnění do 30. září 1993. Obsah a smysl návrhu změny kupní smlouvy a jeho přijetí se pak nedostává do rozporu s ostatními provedenými důkazy, když účastníci při uzavření kupní smlouvy v otázce účtování DPH „tápali“, jelikož krátce předtím se zásadním způsobem změnil „daňový systém“. Nastíněnou otázku si proto dle odvolacího soudu vyhradili k dodatečné dohodě a když žalobce seznal, že „tu je“ povinnost zaplatit DPH, vyzval žalovaného k platbě a ten jeho výzvu (návrh) akceptoval.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když dovozoval, že soud prvního stupně nejprve posoudil dopis z 29. června 1993 jako neplatný pro nedostatek vůle a opačný názor zaujal poté, co byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeném v usnesení ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Co 490/2000-115 (správně „č.j. 25 Co 490/2000-113“).
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel zpochybňoval za použití dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 pím. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávné právním posouzení věci, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., argumentuje, že rozhodnutí vychází skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Konkrétně namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost dopisu z 29. června 1993, když jej považoval za platný, přestože trpěl vadou vůle (byl sepsán pod nátlakem). Původně vystavená faktura totiž neměla zákonem vyžadované náležitosti, zejména v ní nebylo uvedeno množství nebo rozsah zdanitelného plnění, výše ceny bez daně, sazba a výše daně, případně osvobození od daně, přičemž vzhledem k nutnosti čerpat úvěr „v daném termínu“, žalovaný žádal o vystavení řádného daňového dokladu, což žalobce podmínil tím, že mu žalovaný zašle přípis, jehož obsahem bude závazek k zaplacení DPH ve výši 23% z částky 1.500.000,- Kč. Pokud by žalovaný žádosti žalobce nevyhověl, znamenalo by to pro něj neposkytnutí úvěru a byl by nucen ukončit podnikání.
Dále dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud pominul okolnosti sepsání dopisu z 29. června 1993 a nevypořádal se s tvrzením žalovaného prokázaným svědeckými výpověďmi o nepřekročitelnosti částky 1.5000.000,- Kč , a v tomto směru měl za to, že v hodnocení důkazů odvolacím soudem jsou logické rozpory. K prokázání důvodnosti dovolání navrhoval provedení důkazů listinami založenými ve spise, zejména fakturou č. 16/93/0100 z 24. června 1993 na částku 1.500.000,- Kč, korespondencí účastníků z června 1993, a dále výpovědí svědků M. B. a Mgr. C.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhoval, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud v prvé řadě řešil otázku přípustnosti žalobcem podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na které dovolatel, pokud jde o přípustnost dovolání, výslovně odkazuje.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právní názor odvolacího soudu musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své právní názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16, usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen.
Jak je zřejmé z obsahu spisu v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. dubna 1999, č.j. 8 C 18/95 – 89, jímž byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Co 490/2000-113. Důvodem pro kasaci byl závěr odvolacího soudu, podle kterého soud prvního stupně provedené důkazy z hlediska závažnosti a pravdivosti hodnotil způsobem, jenž neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., když v úvahu vzal skutečnosti, které z důkazů nevyplynuly a naopak pominul ty, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva a v řízení vyšly najevo. Pokud jde o dopis žalovaného z 29. června 1993, tomuto přisoudil povahu listiny, jež neodráží vůli žalovaného, nýbrž byla vyhotovena jen pro potřebu banky, a v tomto směru „bez dalšího“ uvěřil žalovanému a jeho manželce a nebral zřetel na obsah zmíněného dopisu. Soudu prvního stupně pak uložil, aby provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., tj. podle své úvahy , a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a přikládal náležitou úvahu zejména dopisu žalovaného z 29. června 1993, ale i předchozí a následující korespondenci, a ostatním provedeným důkazům.
Důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně tak byla existence vady řízení (§212 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000), přičemž kasačním rozhodnutím odvolacího soudu nebyl vysloven pro soud prvního stupně závazný právní názor na věc samu.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti anebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatel pokládaje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (nesprávně) za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v podaném dovolání nevymezil, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a ani dovolací soud toto rozhodnutí za zásadně právně významné nepovažuje. Řešená právní otázka, totiž, zda došlo k dohodě o změně obsahu kupní smlouvy či nikoli, nemá potřebný judikatorní přesah, a její řešení odvolacím soudem nelze považovat za v rozporu s hmotným právem, a to ani z pohledu platnosti právního úkonu (dopisu žalovaného z 29. června 1993).
Přípustnost dovolání tak není založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu