ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.392.2002.1
sp. zn. 32 Odo 392/2002-99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce J. J., podnikatele, zastoupeného J. N., advokátem, proti žalované E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. Mgr. P. H., advokátem, o 528.690,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 2562/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, č.j. 3 Cmo 434/2000-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2000, č.j. 22 Cm 2562/94-63 v jeho výrocích I a III., kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobci pohledávku ve výši 141.600,- Kč a náklady řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí připustil dovolání. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do částky 387.090,- Kč zamítnuta, zůstal nedotčen, neboť nebyl odvoláním napaden.
V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou po žalované náhrady škody v celkové výši 528.960,- Kč, která mu vznikla zaplacením dodatečně doměřené daně za rok 1991 a 1992, pokuty a penále v celkové výši 528.690,- Kč, kterou odůvodnil nedostatky žalované při vedení účetnictví v letech 1991 a 1992 a při zpracovávání daňového přiznání za tyto roky. Na základě provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byla pro uvedené činnosti a roky uzavřena ústní dohoda. Při aplikaci ustanovení §24a odst. 1 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) na ústně uzavřenou dohodu v roce 1991 pak dospěl k právnímu závěru, že tato dohoda je pro nedostatek písemné formy neplatná, proto nedošlo k porušení závazku a nebyly doloženy základní předpoklady k náhradě škody. Proto žalobu v rozsahu požadované náhrady škody za doměřenou daň za rok 1991 a penále v celkové výši 387.090,- Kč zamítl. Pokud se jednalo o zbývající náhradu škody, tuto žalobci přiznal, neboť za aplikace obchodního zákoníku (dále též je „obch. zák.“) posoudil ústně uzavřenou dohodu pro rok 1992 jako platnou a dále uzavřeli, že povinnost z této smlouvy porušena byla a že žalobci škoda zaplacením dodatečně vyměřené daně za rok 1992, penále a pokuty v celkové výši 141.600,- Kč, vznikla.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za základní předpoklad pro posouzení důvodnosti odvolání žalované proti přiznanému nároku na náhradu škody ve výši 141.600,- Kč, považoval prokázání skutečnosti, zda žalovaná porušila svůj platný závazek vůči žalobci, tj. zda a jaká smlouva o vedení účetnictví a vypracování daňového přiznání za rok 1992 byla uzavřena. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že posouzení soudu prvního stupně o nejprve uzavřené ústní dohodě o vedení účetnictví a vypracování daňového přiznání za rok 1991, která byla pro nedostatek písemné formy neplatná, a následně o nové dohodě na tytéž uvedené činnosti za rok 1992, která byla uzavřena již ústní formou platně podle obchodního zákoníku, nelze vytýkat žádné pochybení. Uzavření dohody na vedení účetnictví a vypracování daňového přiznání za rok 1992 vzal odvolací soud za dostatečně prokázané „svědectvím“ bývalého jednatele žalované. Rovněž tak správnými shledal i další skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně, které jsou podloženy provedenými důkazy. Zaplacení doměřené daně je zmenšením majetku, ke kterému by při řádně zpracovaném daňovém přiznání ze strany žalované nebylo došlo a které je škodou, jež vznikla v důsledku porušení závazku řádně vypracovat daňové přiznání. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že předpoklady práva žalobce na náhradu škody porušením závazku žalované vést účetnictví v roce 1992 a vypracovat za tento rok daňové přiznání podle §373 a násl. obch. zák. byly splněny. Výše škody byla prokázána a důvody vylučující odpovědnost podle §374 odst. 1 obch. zák. nebyly prokázány. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích jako správné potvrdil. Současně připustil proti svému rozsudku dovolání, neboť posouzení právního režimu dvou věcně navazujících smluv na přelomu působnosti právní úpravy hospodářského a obchodního zákoníku představuje otázku, která zatím v dané podobě nebyla řešena.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho celého potvrzujícího výroku a výroku o nákladech odvolacího řízení podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř ]. Podle dovolatelky odvolací soud sice vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, ale zásadním způsobem se odchýlil od skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. Konkrétně namítla, že soud prvního stupně považoval za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena jen jedna ústní dohoda, na základě které byla žalovaná povinna vést pro žalobce účetnictví a zpracovat daňové přiznání za rok 1991 a 1992, podle odvolacího soudu však byla uzavřena na uvedené činnosti nejprve dohoda na rok 1991 a pak nová dohoda na rok 1992. Podle jejího přesvědčení však bylo mezi účastníky v roce 1991 dohodnuto pro žalobce pouze vedení účetnictví. Žalovaná připustila pokračování ve spolupráci se žalobcem i v roce 1992, nikoli však na základě nového smluvního vztahu, pro jehož uzavření účastníci neměli žádný důvod. Za právní pochybení soudů obou stupňů označila, že tyto aplikovaly na právní vztahy účastníků právní předpis účinný teprve dnem 1. ledna 1992, podle kterého již pro uzavření smlouvy o vedení účetnictví nebyla předepsána písemná forma. Správné právní posouzení věci by pak podle ní vedlo k závěru, že se žalovaná ve vztahu k žalobci porušení žádné právní povinnosti nedopustila, čímž by jeden ze základních předpokladů vzniku její odpovědnosti za škodu nebyl naplněn. Navrhla, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby tento rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné; není však důvodné.
Vzhledem k tomu, že otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, odvolací soud nevymezil ve výroku rozhodnutí, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96). Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle §239 odst. 1 o. s. ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř. V dovolání nelze důvodně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění , které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.]. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně aplikoval. Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením §239 o. s. ř., projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně o tom, že mezi účastníky byla uzavřena jen jediná smlouva v roce 1991, na základě které byla povinna vést pro žalobce účetnictví a zpracovat daňové přiznání za roky 1991 a 1992. Dovolací námitky se tak týkají skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil závěr o ústně uzavřené smlouvě v průběhu roku 1992 a nelze je podřadit dovolacímu důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., když dovolatelka ani nevymezuje žádnou právní otázku, jejíž nesprávné právní posouzení odvolacím soudem byl mohl Nejvyšší soud podrobit dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn.
Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., resp. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř., dovolání jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu