ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.403.2003.1
sp. zn. 32 Odo 403/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně J. T., zastoupené, advokátem, proti žalovanému P. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 7.564,- Kč s příslušenstvím a 29.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 244/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2002, č.j. 17 Co 272/2001-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.580,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. října 2002, č.j. 17 Co 272/2001-59, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31. srpna 2001, č.j. 7 C 244/2000-38, v bodu I. výroku., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 7.564,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a změnil ho v bodu II. výroku tak, že žalobu na zaplacení částky 29.050,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). Odvolací soud dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu jeho výroků II. a III. napadla žalobkyně dovoláním. Ačkoliv odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci, toto nijak nekonkretizovala a z odůvodnění jejího podání je zřejmé, že své výhrady soustředila do skutkových zjištění, která odvolací soud učinil z provedených důkazů. Dovolatelka poukázala zejména na nevěrohodnost svědka M. V., který svou výpověď před odvolacím soudem změnil, a na jím vystavené písemné potvrzení svědčící o oprávněnosti jí požadované provize, ke kterému však nebylo přihlédnuto. V podání pak označila a připojila důkazy k prokázání žalovaného nároku a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný nejprve poukázal na jeho formální nedostatky a věcné stanovisko zaujal až k následnému podání dovolatelky sepsanému jejím právním zástupcem, kterého si ho zvolila na základě výzvy soudu. Podle jeho názoru nebyly podmínky pro věcné projednání dovolání splněny, neboť dovolatelka podala dovolání sepsané advokátem až po uplynutí soudem stanovené lhůty, takže by mělo být posouzeno jako opožděné. Pokud by soud dospěl k závěru o včasnosti dovolání, navrhl jeho zamítnutí pro nedůvodnost a nesrozumitelnost, neboť z podání dovolatelky nevyplývá, pro jaký konkrétní důvod rozhodnutí odvolacího soudu napadla; ačkoliv uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, toto nijak nekonkretizovala a námitky směřovala do skutkových zjištění odvolacího soudu.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možné přípustnost dovolání obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však přípustnost dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o zaplacení provize na základě smlouvy o zprostředkování), v níž dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 29.050,- Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž dovolání směřující výslovně do třetího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu,
a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými ustanoveními.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, 224 odst.1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4.430,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 150,- Kč za dva úkony právní služby (dvě vyjádření k dovolání učiněná k výzvám soudu) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
K námitce žalovaného, že dovolatelka nedodržela soudem stanovenou lhůtu k odstranění nedostatku povinného zastoupení, je třeba uvést, že v případě nepřípustného dovolání soud takovou výzvu nečiní (srov. §241b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.); proto skutečnost, zda byla v posuzované věci dodržena soudem stanovená lhůta k odstranění uvedené vady podaného dovolání, nemá z hlediska výroku rozhodnutí žádný význam.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. října 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu