ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.531.2001.1
sp. zn. 32 Odo 531/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce K. K. G., spol. s r. o., proti žalovaným: 1) F. n. m., 2) K., a. s., a 3) K. b. P. s.p.ú., o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, o uložení povinnosti uzavřít dodatek ke kupní smlouvě a o určení neexistence závazku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 268/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2001, čj. 5 Cmo 249/2000-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) čj. 47 Cm 268/98-87 vydaný dne 12. 1. 2000 se ve vztahu k žalovanému 2) a 3) zrušuje a řízení se ve vztahu k těmto žalovaným zastavuje s tím, že žalobce a žalovaní 2) a 3) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalovanému 1) potvrzuje a ve výroku III., že žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení Kč 825,- na účet JUDr. J. K., advokátky v P.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2000, čj. 47 Cm 268/98-87 ve výroku I. (mimo jiné) rozhodl, že žaloba se žádostí o určení, že odstoupení žalovaného 1) od smlouvy o prodeji akcií, uzavřené 30. 11. 1995, ze dne 3. 12. 1997, je neplatné, a dále, že žaloba o uložení povinnosti žalovanému 1) uzavřít s žalobcem dodatek ke smlouvě o prodeji 51% akcií K. a. s. z 30. 11. 1995 ve znění dodatků, se zamítá.
Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal napadenou část rozsudku soudu prvního stupně, směřující vůči žalovanému 1).
Odvolací soud se zejména zabýval otázkou, zda soud prvního stupně pochybil, když neshledal na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy. Odvolací soud se s právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil, protože i když soud prvního stupně žalobní návrh co do neplatnosti odstoupení od smlouvy zamítl, musel prejudiciálně posuzovat platnost smlouvy ohledně žalobního návrhu na uzavření dodatku ke smlouvě. Třebaže se proto soud prvního stupně neplatností odstoupení od smlouvy věcně nezabýval, co do zbývající části petitu musel posuzovat otázku platnosti smlouvy o koupi akcií a jejího zániku v důsledku odstoupení žalovaného 1).
Odvolací soud doplnil dokazování o listinné důkazy, a to o usnesení vlády ČR č. 133 ze dne 1. 3. 1995 o privatizaci 51% akcií K., a. s., stanovící nestandardní splátkový režim a v příloze 6 k tomuto usnesení pak pětiletý splátkový kalendář, dále o účetní rozvahu a. s. K. k 31. 12. 1994, zachycující aktuální stav bankovních úvěrů, a konečně o úplné výpisy z obchodního rejstříku a. s. K. a spol. s r. o. K.
Podle názoru odvolacího soudu toto dokazování nepřesáhlo rámec ustanovení §213 o. s. ř., jednalo se pouze o doplnění, když všechna podstatná zjištění učinil již soud prvního stupně.
Odvolací soud neshledal odvolání žalobce důvodným. Konstatoval, že splátkový kalendář, jenž je součástí kupní smlouvy, je – jak již dovodil soud prvního stupně – v souladu s usnesením vlády č. 133 z 1. 3. 1995, v jehož příloze 6 je obsažen. Splátkový kalendář byl dodatky ke smlouvě opakovaně změněn a žalobci byla prodloužena lhůta pro zaplacení druhé splátky nejprve do 28. 2. 1997 a následně do 30. 9. 1997. Neobstojí proto ani námitka, že další žalovaným 1) určená 15 denní lhůta žalobci byla nepřiměřeně krátká, když již předtím byla žalobci poskytnuta lhůta dostatečná.
Odvolací soud dále uvedl, že podle účetní rozvahy k 31. 12. 1994 byla sice částka bankovních úvěrů vyvedena z účetnictví žalobce, to však není rozhodné z hlediska existence závazků. Závazky by musely být od žalobce převzaty někým jiným (třetím subjektem) a existence takové dohody se souhlasem věřitele nebyla prokázána. Účetní evidence byla ostatně jen jedním z podkladů, přičemž z výpisů z obchodního rejstříku plyne, že mezi managementem žalovaného 2) a žalobce existovalo úzké personální propojení v osobě ing. P., v současnosti jednatele žalobce, který byl v době vypracování účetní rozvahy členem představenstva žalovaného 2). Pokud přesto smlouvu akceptoval, musel si být vědom převzatých závazků. Rovněž námitku žalobce, že mu nebyl podle ustanovení §19 zák. č. 91/1992 Sb. (zákona o tzv. velké privatizaci) předán majetek, není podle názoru odvolacího soudu důvodná. Předmětem smlouvy byl prodej akcií a stát již proto nepřeváděl majetek, nejednalo se o prodej podniku v rámci velké privatizace. Převod akcií byl z hlediska zákona o cenných papírech proveden u zaknihovaných cenných papírů registrací tohoto převodu na účtu majitele vedeného ve S. c. p. Kromě toho se žalobce stal sice většinovým, nikoliv však jediným akcionářem.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) jako věcně správný podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že návrhu na připuštění dovolání nevyhověl, protože neshledal žádnou právní otázku natolik zásadního významu, aby aplikoval ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Pokud bude mít žalobce některou otázku za zásadně právně významnou, a dovolání podá, může připustit dovolání dovolací soud za podmínek ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to výslovně do výroku sub II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), přičemž se nedovolává přípustnosti dovolání, ale zabývá se jen důvody dovolání.
Dovolatel nejprve namítá, že odvolací soud doplnil dokazování, jež je svou povahou rozsáhlejšího charakteru, v důsledku čehož zkrátil žalobce o instanci. Řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle dovolatele se dokazování před soudem prvního stupně omezilo toliko na formální konstatování – tzv. čtení smlouvy o prodeji akcií z 30. 11. 1995, inzerátu o veřejném výběrovém řízení, záznamu z jednání komise ministerstev, výpisu z usnesení vlády ČR z 1. 3. 1995 a notářského zápisu z 3. 12. 1997, aniž by tyto důkazy byly skutečně prováděny. Ve skutečnosti se soud prvního stupně těmito důkazy vůbec nezabýval, když žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Podstatné důkazy prováděl odvolací soud, a to jak z hlediska kvalitativního, tak i kvantitativního. Dokladem tohoto závěru je důkaz prováděný účetní závěrkou roku 1994, důkaz rozsahem splátkového kalendáře atd.
Dále dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že odvolací soud posoudil předmětnou privatizaci bez ohledu na to, že šlo o více kriteriální výběrové řízení. I v čl. IX. odst. 3 smlouvy o prodeji 51% akcií K. a. s. se prodávající zavázal postupovat podle zákona č. 92/1991 Sb., tedy zejména aby provedl propočet celkového majetku na příslušných formulářích v příloze č. 2 zásad dalšího postupu při privatizaci, řádně jej specifikoval a předal. V daném případě tak postupováno nebylo. Dovolatel odkazuje na četné právní rozbory, zejména na odvolání z 25. 2. 2000 a doplněk k němu z 15. 3. 2001.
Dovolatel vytýká, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalobce, zejména s jeho analýzou splátkového kalendáře a nesprávně stanovených lhůt. Další 15 denní lhůta k zaplacení byla nepřiměřená a iracionální vzhledem k celkové ceně. Stát, resp. jeho orgány, dodatečným finančním výměrem ve výši 309 mil. Kč a zatížením majetku dluhem u K. b. ve výši 2 mld. Kč, docílil mínusové hodnoty akcie. Podstata svévolného jednání státu a toho, že F. n. m. odstoupil od smlouvy v rozporu s dobrými mravy, spočívá v tom, že hodnota akcií, kterou se kupující zavázal zaplatiti (803,- Kč za jednu akcii) hrubým způsobem nekorespondovala s majetkem, který tyto akcie měly představovat.
Podle názoru dovolatele otázka nestojí tak, jak ji formuloval odvolací soud, že pouhá změna v účetní evidenci nemohla mít vliv na existující závazky privatizovaného subjektu, ale v tom, že účetní rozvahu jako reálnou schválilo představenstvo a dozorčí rada a.s. K., přičemž v obou těchto orgánech byl zastoupen stát.
Dovolatel dovozuje, že se jednalo o celou sérii nezákonných, svévolných a neodpovědných aktů orgánů státu, završených odstoupením od smlouvy. Odhlížet od ekonomických relací je absurdní formalismus.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalovaný 1) ve vyjádření v dovolání je toho názoru, že dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny podmínky §237 o. s. ř. Ztotožňuje se s právním názorem Městského soudu v Praze a Vrchního soudu jako odvolacího a navrhuje, aby dovolání žalovaného (zřejmě je míněn žalobce) bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Odvolací soud postupoval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí i ze závěrečného poučení, podle znění občanského soudního řádu účinného do 31.12.2000, a tudíž stejně postupoval i dovolací soud.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ustanovení §236 odst. 1 o.s. ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popřípadě správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy stejné, resp. obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z toho pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné „nové“ řešení této právní otázky (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněného pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel žádnou právní otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, popř. která by byla pro napadené rozhodnutí ve věci samé určující, nepředestírá, přičemž dovolací soud je vázán rozsahem, ve kterém byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napaden, jakož i důvody uplatněnými v dovolání (viz. ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věta první o. s. ř.). Jestliže dovolatel napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve vztahu k dovolateli potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, dále zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému 1) uzavřít s žalobcem dodatek ke smlouvě (o prodeji 51 % akcií), pak pro založení přípustnosti dovolání podle výše cit. ustanovení by musel být splněn předpoklad, aby dovolatel formuloval takové právní otázky zásadního významu, jejichž řešení bylo pro výrok napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující.
Námitky dovolatele, že v daném případě nebylo postupováno podle zásad, platných pro privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (tzv. zákon „o velké privatizaci“) a že dovolateli nebyla poskytnuta přiměřená lhůta a že ani nebyl vyzván k jednorázovému zaplacení kupní ceny, jsou dílem námitkami, týkajícími se skutkového stavu, a tedy nikoli otázkami právními (natož zásadního právního významu), dílem pak jde o konkrétní otázky, nepřekračující rámec dané věci (a nemající tudíž nezbytný obecný judikatorní přesah).
Konečně námitka dovolatele, napadající „svévolné jednání státu“ v privatizačním procesu a zpochybňující platnost odstoupení F. n. m. od smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, nemá rovněž právní relevanci, neboť i kdyby byla věcně opodstatněná, napadené rozhodnutí na řešení této otázky založeno není a posouzení ekonomických, nikoli právních, postupů a opatření státu, popř. F. n. m., není z hlediska právního posouzení (otázek zásadního právního významu) nikterak rozhodné.
Předpoklady ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. tedy v tomto případě naplněny nejsou a dovolání podle cit. ustanovení přípustné není.
Pokud pak jde o námitku dovolatele, že řízení je v daném případě postiženo vadou, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (záležející v tom, že odvolací soud svým rozsáhlým dokazováním „zkrátil žalobce o instanci“), lze tento důvod, uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné (ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poněvadž v posuzovaném případě dovolání není přípustné, nemohl dovolací soud k tvrzené vadě přihlédnout ani z úřední povinnosti.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud musel dovolání jako nepřípustné odmítnout [ustanovení §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 4 věta první o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ustavení §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 věta první o. s. ř. Dovolatel procesně zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalovanému 1) však podle obsahu spisu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. října 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu