ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.532.2002.1
sp. zn. 32 Odo 532/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P. G., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Z. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 85.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 6/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2002, č.j. 51 Co 229/2001-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. února 2001, č.j. 17 C 6/98-103, tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 85.000,- Kč s 22% úrokem z prodlení od 13.1.1998 do zaplacení, a uložil žalobci zaplatit žalovanému a České republice náklady řízení (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce pro neodstranění vad prodaného vozidla oprávněně a platně odstoupil od kupní smlouvy uzavřené se žalovaným pro její porušení podstatným způsobem, a proto svým v pořadí druhým rozsudkem vyhověl žalobě na vrácení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím představující zaplacenou kupní cenu vozidla v plném rozsahu. Tento právní závěr opřel o výklad projevu vůle žalobce obsažený v listině ze dne 31. října 1997 a skutková zjištění, že žalobce vozidlo odevzdal do provozovny žalovaného spolu s klíči a doklady k vozidlu a že žalovaný zaplatil v únoru 1998 zákonné pojištění vozidla.
Odvolací soud doplnil dokazování smlouvou o sdružení ze dne 4. března 1996, přednesy a shodnými prohlášeními účastníků v odvolacím řízení se závěrem, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nedoznal změn a byl zjištěn správně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení v hodnocení otázky odstoupení žalobce od kupní smlouvy.
Podle odvolacího soudu nelze z učiněných skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodit, že byl učiněn jednostranný právní úkon odstoupení od smlouvy již proto, že dne 31. října 1997 bylo vozidlo předáno žalobcem žalovanému především k opravě, kterou bez přistavení vozidla, odevzdání klíčů a dokladů k němu nelze realizovat a její účinky vyzkoušet. Další zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný v únoru 1998 zaplatil zákonné pojištění vozidla, nemá dle názoru odvolacího soudu význam pro prokázání toho, že dne 31. října 1997 žalobce od smlouvy odstoupil, a to jak pro časový odstup obou událostí, tak pro tvrzený důvod takového postupu spočívající ve snaze zabránit narůstání penále, což soud vyvodil z učiněné svědecké výpovědi. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že ani žalobce sám netvrdil, že zákonem předpokládaného výrazu, že odstupuje od smlouvy, použil; skutečnost, že projevil vůli odstoupit od smlouvy, dovozoval žalobce z jím prezentovaného požadavku na vrácení částky 85.000,- Kč. Při výkladu tohoto projevu vůle žalobce odvolací soud přihlédl i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1998, č.j. 2 Odon 102/97-83 v jiné obdobné věci, obsahujícího právní větu, že „úkon oprávněné strany musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že tato strana hodlá odstoupit od smlouvy, a to eventuálně i s použitím výkladu dle ust. §266 odst. 1 až 3 obch. zák.“. Maje na mysli i citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek na vrácení kupní ceny nepředstavuje zákonem předpokládaný nárok z odpovědnosti za vady, ale je na místě až jako důsledek dříve učiněného úkonu odstoupení od smlouvy, neboť v souladu s ust. §351 odst. 2 obch. zák. jsou si smluvní strany v případě zániku smlouvy povinny vrátit vzájemně poskytnuté plnění.
Podle odvolacího soudu není v posuzované věci, oproti mínění žalobce, hmotněprávní úkon jeho jednostranného odstoupení od smlouvy obsažen ani v žalobě, neboť ta obsahuje pouze požadavek na vrácení, respektive zaplacení kupní ceny vozidla.
Odvolací soud učinil právní závěr, že žalobce pro neodstranění vad věci zákonem předpokládaným způsobem neprojevil vůli jednostranně od kupní smlouvy odstoupit, a proto mu žalobou uplatněný nárok na vrácení zaplacené kupní ceny nepřísluší. Tomuto závěru podle odvolacího soudu nasvědčuje ve smyslu §266 odst. 3 obch. zák. i další chování žalobce v době po 31. říjnu 1997, které úvahu o správnosti jeho tvrzení o odstoupení od smlouvy vylučuje. Konkrétně poukázal na podání žalobce ze dne 4. května 1998, jímž rozšířil žalobní petit o požadavek na vydání opraveného vozidla., který je s tvrzenou existencí úkonu odstoupení od smlouvy neslučitelný, jakož i ten fakt, že sám žalobce právní názor, že v listině s datem 31. října 1997 je obsažen úkon odstoupení od smlouvy, vyslovil až dne 12. května 1999. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zcela zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci. Tohoto pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud tím, že listinu z 31. října 1997, jíž po žalovaném požadoval vrácení žalované částky, neposoudil jako odstoupení od kupní smlouvy, ač tento jeho projev vůle odstoupení z ní lze za použití ust. §266 obch. zák. dovodit. Jestliže žalobce požadoval vrácení kupní ceny, pak nelze podle jeho mínění mít pochybnost o tom, že od smlouvy odstoupil, a že tak žádá tuto částku z titulu tohoto odstoupení. K rozšíření žalobního petitu o požadavek na vydání opraveného vozidla uvedl, že takový úkon je nepochybně neslučitelný s jeho odstoupením, nicméně ho vznesl jeho předchozí právní zástupce, který se tím dopustil procesního pochybení, což mu však podle něj nelze jako osobě neznalé práva přičítat k tíži. V této námitce dále poukázal na učinění nápravy této procesní chyby novým právním zástupcem a na původní žalobu, ve které jednoznačně vyslovil požadavek na zaplacení 85.000,- Kč. Je přesvědčen, že odkazem na konkrétní uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud pochybil, neboť podle jeho názoru je problematika tohoto rozhodnutí poněkud odlišná od souzeného případu a nelze ji bezvýhradně přejímat. Dovolatel pak snesl další argumenty na podporu svého tvrzení, že od kupní smlouvy odstoupil, a proto se domáhá žalované částky právem. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného není dovolání žalobce důvodné. Uvedl, že odvolací soud postupoval při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně v souladu s právními předpisy, které se k posuzování předmětné problematiky vztahují, správně zhodnotil důkazy provedené před soudy obou stupňů a dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci. Žalobce neunesl důkazní břemeno, že by od smlouvy odstoupil, a proto nesplnil zákonnou podmínku pro oprávněnost požadavku na vrácení kupní ceny. Odkaz odvolacího soudu na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu označil za případný a vztahující se k souzené problematice. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo za použití §243b odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení trpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.) včetně toho, jak je dovolatel vymezil. Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.
Dovolacímu přezkumu podrobil dovolací soud právní závěr odvolacího soudu, že žalobce zákonem předpokládaným způsobem neprojevil vůli jednostranně od kupní smlouvy odstoupit pro neodstranění vad věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud při posuzování projevu vůle žalobce obsaženého v listině z 31. října 1997 vyšel především z dikce ustanovení §266 odst. 1 až 3 o. s. ř.
Podle ust. §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které by projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Podle odstavce 3 téhož ustanovení při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudů obou stupňů, která nebyla dovolatelem zpochybňována, dospěl k právnímu závěru, že žalobce od kupní smlouvy uzavřené se žalovaným neodstoupil. Tomuto závěru nelze vytýkat žádné pochybení. Odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav v posuzované věci správné právní předpisy a správně je vyložil, když shodně s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (viz shora citovaná právní věta rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1998, č.j. 2 Odon 102/97-83), i za použití pravidel upravených v §266 odst. 3 o. s. ř., dovodil, že v listině ze dne 31. října 1997 nebyl obsažen takový projev vůle žalobce, na jehož základě by bylo možné dospět k závěru, že žalobce hodlá odstoupit, resp. odstupuje od kupní smlouvy. Tomu svědčilo i další chování žalobce v době po 31. říjnu 1997, které právní úkon žalobcova odstoupení od smlouvy vylučuje.
Protože právní posouzení věci v řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolání úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 8.625,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu