ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.542.2003.1
sp. zn. 32 Odo 542/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně B. l. – o. d., R. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované I., i. a r. o. P., zastoupené, advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 332/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. 11 Cmo 270/2002-310, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č.j. 5 Cm 332/93-293, ve výroku I. ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba se žádostí, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k domu čp. 3400 - objektu občanské vybavenosti postavenému na parcele p. č. 4400/108, k objektu technické vybavenosti na parcele p. č. 4400/107, k objektu technické vybavenosti na parcele p. č. 4400/111, k pozemkům p. č. 4400/108, p. č. 4400/107, p. č. 4400/111, p. č. 4400/106, p. č. 4400/109, p. č. 4400/112 a p. č. 4400/117, vše v kat. území M., obec P., jak jsou zapsány na LV č. 2408 pro uvedené kat. území a obec u Katastrálního úřadu P. – m. (první výrok). Dále odvolací soud ve výroku II. o nákladech řízení uvedený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok) a zamítl návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil správné skutkové závěry a odvolací soud se ztotožnil také s jeho právním posouzením věci.
Soud prvního stupně žalobní požadavek žalobkyně neshledal důvodným, když dospěl k závěru, že žalobkyně ve věci není aktivně legitimována, když na ni nepřešlo právo z hospodářské smlouvy č. 167/86 o způsobu a podmínkách převzetí a budoucího užívání objektu (dále též jen „hospodářská smlouva“), a k závěru, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jejichž bezplatného převodu se žalobkyně domáhá, a k 1. lednu 1993 pozbyla též svého práva hospodaření k těmto nemovitostem (nedostatek pasivní legitimace žalované). Při hodnocení hospodářské smlouvy dále uzavřel, že z této nelze dovodit žalobkyní tvrzené právo na „bezúplatný převod“.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že v dané věci se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost [srov. §80 písm. b) a §161 odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“] uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem. Zdůraznil, že takovou povinnost by bylo možno žalované uložit pouze v případě, kdyby vyplývala buď z konkrétního právního předpisu nebo ze smlouvy uzavřené účastníky (jejich právními předchůdci). Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, podle kterého zmíněná povinnost právním předpisem podložena není a nelze ji dovodit ani z hospodářské smlouvy. V této souvislosti dále poukázal na ustanovení §347 až §349 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření hospodářské smlouvy, s tím, že převod vlastnictví národního majetku mimo tzv. obvyklé hospodaření na „nestátní“ subjekty se prováděl úplatně, pokud zvláštní předpisy nestanovily jinak. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jakožto správný potvrdil.
S odkazem na „body 15. a 17. přechodných ustanovení“ zákona č. 30/2000 Sb. zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání, když „jak odvolání, tak dovolání“ se řídí právní úpravou občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 a posouzení přípustnosti dovolání „záleží“ ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na závěru soudu dovolacího.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, odkazujíc, pokud jde o jeho přípustnost, na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Namítá, že právo na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví od počátku opírá o hospodářskou smlouvu, když je právní nástupkyní osoby z této smlouvy oprávněné. S odkazem na provedené dokazování dovolatelka zdůrazňuje, že je právní nástupkyní O. d. B. l., státního podniku, cestou jeho privatizace, a v souvislosti s tím na ni přešla i veškerá oprávnění a závazky, včetně práv a závazků z výše zmiňované smlouvy.
Pokud soudy obou stupňů dospěly k jinému právnímu závěru, tj., že ze smlouvy nelze dovodit dohodu o uzavření „bezúplatné smlouvy“, tento neshledává správným. Za neudržitelný považuje rovněž závěr soudu o nedostatku pasivní legitimace žalované, když - podle jejího názoru - povinnost žalované (a oprávnění žalobkyně) nebyla zákonem č. 10/1993 Sb. dotčena, když není možné, aby zákon do soukromoprávních vztahů „takovýmto“ způsobem zasahoval.
Jelikož výše uvedené právní otázky soud řešil způsobem, kterým neochránil soukromou investici, čímž porušil i ústavní právo na vlastnictví, a jelikož jde o otázky natolik právně významné, že jsou důvodem pro připuštění dovolání, požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje (pro případ, že dovolání bude shledáno přípustným), aby je dovolací soud zamítl.
Podle bodu 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř, neboť rozsudkem odvolacího soudu potvrzeným rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak, než v předchozích rozhodnutích (srov. rozhodnutí Státní arbitráže pro hlavní město Prahu č. 22360/91/10 ze dne 26. listopadu 1991 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. května 1995, č.j. 5 Cm 332/93-136).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací námitky zpochybňující závěry o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a pasivní věcné legitimace žalované jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání bez právního významu. Odvolací soud totiž, uzavíraje, že povinnost žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem z právního předpisu ani z hospodářské smlouvy nevyplývá, na těchto závěrech své rozhodnutí nezaložil.
Další výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka polemizuje s odvolacím soudem, pokud jde o existenci závazku žalované (rozuměj závazku plynoucího z hospodářské smlouvy č. 167/86) k bezúplatnému převodu vlastnictví k nemovitostem, dovolací soud nepovažuje za výhrady k právnímu posouzení věci, když směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, podle kterých z této hospodářské smlouvy povinnost žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví sporného majetku neplyne.
Jelikož dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právních závěrů, které odvolací soud neučinil, respektive na nichž jeho právní posouzení věci nespočívá, a současně zpochybňuje jeho závěry skutkové [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. v dovolání, jehož přípustnost je poměřována ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnit nelze], neshledává Nejvyšší soud dovolání žalobkyně přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudkem odvolacího soudu byl totiž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení, a soud prvního stupně doposud o nákladech řízení nově nerozhodl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu