ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.583.2002.1
sp. zn. 32 Odo 583/2002-167
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce A. A., státní podnik v likvidaci, zast. JUDr. K. T., advokátkou, proti žalované Č. s., a.s., o 3,042.750,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 44/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2002, č.j. 5 Cmo 243/2001-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem částku 38.645,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. K. T.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. dubna 2001, č.j. 28 Cm 44/99-107 v předmětné věci, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3,049.750,- Kč spolu se 17% úrokem z prodlení od 1.12.1996 do zaplacení a k rukám jeho zástupkyně JUDr. K. T. nahradit náklady řízení ve výši 202.177,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit České republice na nákladech státu 612,- Kč a ve výroku III., že žaloba se v rozsahu úroku z prodlení ve výši 3% od 1.12.1996 do zaplacení zamítá.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozhodl k odvolání žalované shora označeným rozsudkem, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě vyhověno a dále ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, se potvrzuje. Současně zavázal žalovanou zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení k rukám jeho zástupkyně částku 79.527,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud se zabýval otázkou nesprávného právního posouzení věci [ust. §205 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu – zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“], přičemž vyšel ze skutkového stavu, zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, zejména ze smlouvy o běžném účtu ze dne 7.6.1996, uzavřené mezi účastníky, v níž v bodu 9 strany dohodly postup při provádění příkazů k úhradě. Dále odvolací soud odkázal na ust. §12 a §37 zákona o bankách (zák. č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a na ust. §415 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů ve zkratce „obč. zák.“).
Odvolací soud konstatoval, že v daném případě pracovnice banky při předložení sporných příkazů k proplacení jí neznámou osobou začala jednat v intencích obezřetného postupu ve smyslu bodu 9 smlouvy, když tuto osobu (následně pravomocně odsouzeného pachatele trestné činnosti M. K.) vyzvala k předložení průkazu totožnosti, avšak tento slibně započatý proces nebyl dokončen, prověření nebylo vůbec provedeno a i z hlediska samotné žalované pochybné příkazy k úhradě byly přesto provedeny. Z toho, že předkladatel příkazů k úhradě slíbený průkaz totožnosti následně nepředložil, měli pracovníci banky dovodit nekalý úmysl a finanční operaci neprovést. V důsledku provedených peněžních operací došlo ke škodě na straně žalobce neoprávněným převedením sporné částky z účtu žalobce.
Odvolací soud uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně o zanedbání obezřetného postupu žalovanou a žalovaná se proto dopustila porušení povinnosti ze smlouvy o běžném účtu. Povinnost identifikace předkládajícího subjektu stíhá banku v souladu s požadavkem obezřetného postupu a podle zásady předvídatelnosti bez ohledu na míru odborných a technických znalostí pachatelů či jejich invence při vynalézání nových postupů k páchání trestné činnosti.
Se zřetelem na uvedené tudíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které směřuje proti výroku ve věci samé a proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení. Přípustnost dovolání opírá žalovaná o ust. §237 odst. 1 písm. c) a ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod pak uvádí ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně interpretoval ust. §37 odst. 1 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění, podle něhož je banka povinna požadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100.000,- Kč. Cit. ustanovení se týká klienta banky, tedy subjektu, který je s bankou ve smluvním vztahu, tj. v daném případě žalobce na základě smlouvy o běžném účtu. Klient banky byl při daných obchodech dostatečně identifikován. Osobu, která předmětné platební příkazy doručila žalované, nelze – jak se dovolatelka domnívá – považovat za klienta banky. Pokud by byl připuštěn výklad soudu, že banka je povinna provádět identifikaci osob, které pouze zajišťují doručení platebních příkazů klientů bance, došlo by se k absurdnímu závěru, že banka je povinna požadovat prokázání totožnosti např. u poštovních doručovatelů, pracovníků kurýrní služby apod.
Dovolatelka má za to, že výše cit. ustanovení, jehož účelem je omezit anonymní nakládání s peněžními prostředky a zamezit tak tzv. „praní špinavých peněz“, je nutno vykládat tak, že identifikaci klienta průkazem totožnosti se aplikuje u hotovostních operací, neboť u bezhotovostních operací na základě příkazu klienta je účastník tohoto obchodu identifikován bance známou osobou majitele účtu (příkazce) a podpisovým vzorem této osoby uloženým u banky. Opačný výklad by omezil operace s prostředky nad 100.000,- Kč pouze na osobní styk a to by vedlo k zásadnímu zpochybnění celého systému.
Dovolatelka dále namítá, že soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nevycházel přesně z ustanovení smlouvy o běžném účtu včetně obchodních podmínek. V bodě 6. smlouvy bylo ujednáno, že klient oznamuje spořitelně všechny skutečnosti, které mohou vést k bezdůvodnému obohacení i třetích osob a dohodne se spořitelnou příslušné opatření. Z výpovědi svědkyně M. vyplynulo, že žalobce hodlal používat účet pouze ke vkladům, nikoli k výběrům, avšak na tuto skutečnost žalovanou v rozporu s obchodními podmínkami a smlouvou neupozornil. Žalobce žádná další bezpečností opatření nedohodl.
Dovolatelka dále poukazuje na bod 9. smlouvy a bod 10. obchodních podmínek a vytýká, že soud opomenul, že spořitelna je povinna zkoumat pouze shodu podpisu s podpisovým vzorem, nikoli pravost podpisu na příkazu. Rozhodující proto pro posouzení odpovědnosti žalované je otázka, zda lze uvažovat o porušení právní povinnosti na straně žalované, pokud při dodržení požadavku řádné péče spočívající v porovnání shodnosti podpisu na příkaze s podpisovým vzorem, provedla příkaz, na kterém – jak se později ukázalo – byly podpisy zfalšovány. V odborné právní literatuře je zastáván názor, že nebylo-li možno při běžném porovnání podpisu s podpisovým vzorem zjistit odlišnosti výraznější než při běžném odchýlení každého jednotlivého podpisu od vzoru, nelze žalované vyčítat porušení povinnosti.
Dovolatelka se odvolává též na judikát, publikovaný ve Sbírce Vážný v r. 1924, podle něhož banka neodpovídala majiteli konta za škodu, která mu vznikla tím, že vyplatila poukázku osobě, napodobivší zdařile podpis majitele konta, protože žalobce si musel být vědom, že možnost padělání podpisu není vyloučena ani při nejbedlivějším přezkumu a bylo jeho věcí, aby si určil jiný, spolehlivější způsob výplaty poukázek, chtěl-li se chránit před nepoctivostí zaměstnance.
Dovolatelka dovozuje, že odpovědnost žalované je vyloučena v případě, kdy nemohla ani při dodržení náležité opatrnosti zjistit, že se jedná o padělaný podpis. Výklad odvolacího soudu jde nad rámec ust. §709 odst. 1 obch. zák. a nepřipouští jakoukoli liberaci banky.
Dovolatelka též namítá, že preventivní ustanovení §415 obč. zák. se týká nejen žalované, ale i žalobce. Žalobce nesplnil svou prevenční povinnost, když v daném případě to byla cizí osoba, která nebyla zaměstnancem žalobce, jež sporné příkazy padělala a k tomu mohlo dojít jen proto, že žalobce důvěrné informace nezabezpečil. Je tudíž nutno aplikovat ust. §441 obč. zák. a přiměřeně také ust. §376 obch. zák.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje především na to, že dovolání není přípustné a bylo by přípustné jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadná význam.
Žalobce se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí a zvláště zdůrazňuje, že odpovědnost klienta podle bodu 9 smlouvy by nastala pouze tehdy, pokud by banka postupovala v souladu s obecně závaznými předpisy. Ve smyslu bodu 9 smlouvy začala jednat pracovnice žalovaného, když – jak sama uvedla – transakce se jí zdála podezřelá, peněžní převod však následně provedla bez ohledu na to, že jí původně požadovaný průkaz totožnosti nebyl k její výzvě neznámým mužem předložen a tento se již do banky nevrátil.
Žalobce dovozuje, že žalovaná nesplnila povinnost podle §12 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, a zanedbáním na straně žalované vznikla tedy žalobci škoda. Žalovaná a její zaměstnanci mohli při obezřetné péči podle všech okolností tohoto případu zjistit podezřelý charakter celé finanční operace. Žalovaná hrubě porušila ust. §37 zákona o bankách i své interní směrnice a povinnosti identifikovat osobu převodce při částkách přesahujících 100.000,- Kč, jak tomu bylo v daných případech.
Žalobce dále namítá, že bod 6 smlouvy neobsahuje žalovanou tvrzené ujednání o povinnosti klienta oznamovat bance skutečnosti, které mohou vést k bezdůvodnému obohacení klienta či třetích osob a k poškození žalované.
Podle mínění žalobce okolnost, že podvodně jednající osoba měla k dispozici údaje o jeho účtu, nikterak neprokazuje, že by došlo k zanedbání povinností žalobce ve smyslu §415 obč. zák. a závěrečná námitka žalované je pouhou spekulací. Také tvrzení, že účet žalobce sloužil jen ke vkladům a nikoli k výběrům finančních prostředků, neodpovídá skutečnosti, neboť z běžného účtu žalobce prostředky v omezeném rozsahu čerpal.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě – bude-li shledáno přípustným - je zamítl a přiznal žalobci náklady dovolacího řízení za právní zastoupení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v tomto dovolacím řízení – obdobně jako odvolací soud v odvolacím řízení - ve smyslu bodu 1., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř. ).
V posuzovaném případě odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž není dána procesní situace podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., takže dovolání může být přípustné jen podle písm. c) cit. ustanovení. tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být ve smyslu výše cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudců vůbec (co do obecného dopadu na případy totožné resp. obdobné povahy).
V takovém případě – je-li dovolání podle cit. ustanovení přípustné - může být důvodné pouze podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
V prvé řadě dovolatelka spatřuje právní otázku zásadního významu, kterou podle jejího názoru odvolací soud nesprávně právně posoudil, v nesprávném výkladu ust. §37 odst. 1 zákona o bankách (zákon č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle kterého je banka povinna požadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje 100.000,- Kč.
Otázku povahy a rozsahu prokazování totožnosti klienta podle cit. ustanovení považuje dovolací soud za otázku zásadního právního významu. Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by se toto ustanovení mělo vztahovat jen na hotovostní peněžní operace, nikoli na bezhotovostní operace. Takový závěr nelze z cit. ustanovení dovodit, naopak, předmětné ustanovení je obecné povahy a dopadá na všechny bankovní obchody, jejichž hodnota převyšuje stanovenou mez, tj. 100.000,- Kč, a to bez ohledu na to, zda klientem banky je fyzická osoba nebo právnická osoba. Přitom klientem je i osoba, která jménem klienta (za něj) jedná na základě zmocnění nebo na základě pověření, resp. jako osoba mající dispoziční oprávnění.
V posuzovaném případě žalovaná (její příslušná pracovnice) v intencích cit. ustanovení jednala resp. počala jednat, když požadovala prokázání totožnosti na později zjištěném pachateli trestné činnosti M. K., tuto identifikaci však nedokončila resp. neprovedla (pachatel odešel údajně pro průkaz totožnosti a už se nevrátil), ačkoli následně byl bankou převod (převody) finančních prostředků uskutečněn (uskutečněny).
Nedokončení aktu identifikace by bylo právně irelevantní, pokud by tu povinnost identifikace nebyla, jak však plyne z cit. ustanovení – v souladu s výše uvedeným – žalovaná banka byla povinna v předmětném případě požadovat průkaz totožnosti, popř. provést identifikaci jiným spolehlivým způsobem. Tato okolnost byla rozhodná pro založení odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci, neboť byla v přímé příčinné souvislosti se vznikem škody.
Odvolací soud tudíž posoudil uvedenou právní otázku zásadního významu správně, v souladu s převládající rozhodovací praxí soudů, od níž nemá důvod se odchylovat v tomto případě ani dovolací soud.
Jako další právní otázku zásadního významu dovolateka nastoluje to, že odvolací soud údajně opomenul, že banka je povinna zkoumat pouze shodu podpisu s podpisovým vzorem, nikoli pravost podpisu na převodním příkazu.
K této otázce dovolací soud dovozuje, že je sice skutečností, že podpisy byly v daných případech pachatelem zfalšovány, tato skutečnost však sama o sobě nebyla v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, neboť tu mohla banka odvrátit spolehlivě a obezřetně provedenou identifikací osoby, předkládající k proplacení inkriminované převodní příkazy. Z tohoto důvodu je nepřípadný též odkaz dovolatelky na judikát z doby první československé republiky, jelikož tento judikát se podstaty posuzovaného případu netýká.
Zbývající námitky dovolatelky jsou nerozhodné, protože se jednak nevztahují k podstatě věci, jednak nejde o právní otázky zásadního významu, na nichž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. které by byly pro výrok tohoto rozhodnutí ve věci samé určující.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání – aniž ve věci provedl jednání (ust. 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nedůvodné [důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci naplněn nebyl] zamítl, když došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (ust. §243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §142 odst. ve vazbě na §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. Dovolatelka nebyla úspěšná a je povinna nahradit žalobci náklady právního zastoupení, záležející ve vyjádření k dovolání, což představuje podle §3 odst. 1 bod 6. a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. částku 38.570,- Kč a jeden paušál hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 38.645,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. května 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu