ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.602.2003.1
sp. zn. 32 Odo 602/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce J. L., zastoupeného, advokátkou, proti žalované K., p., a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 8,175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 1005/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2002, č. j. 5 Cmo 442/2001-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 77.140,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 1999, č. j. 19 Cm 1005/93-64, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2001, č. j. 19 Cm 1005/93-101, v napadené části, tj. v odstavcích III., IV., V. výroku, jimiž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 8,175.000,- Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že žalobu na zaplacení částky 8,175.000,- Kč zamítl (první výrok). Dále odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 52.369,15 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. M. (třetí výrok).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a původně žalovanou M. K., p., a. s. byla uzavřena pojistná smlouva, přičemž pojištění souboru zásob zlata a předmětů z drahokamů bylo sjednáno dodatkem č. 1 k této smlouvě uzavřeným 28. června 1992 s platností od 29.června 1992 do 14. května 1993. Pojistné plnění v případě, že nastane pojistná událost - odcizení věcí, bylo určeno částkou 8,175.000,- Kč, a současně byl sjednán rovněž způsob zabezpečení. Dále měl soud prvního stupně za „zřejmé“, že došlo k pojistné události a že pachatelem trestného činu, který „byl pojistnou událostí“, je mladistvý J. D. (správně „D.“). Rozhodnutími vydanými orgány činnými v trestním řízení, a to usnesením o zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli, usnesením o zahájení trestního stíhání mladistvého J. D. z 7. října 1992 a usnesením o zastavení trestního stíhání ze dne 20. října 1992 (srov. vyšetřovací spis KVV – 133/10 – 92) se soud prvního stupně cítil být vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Přestože v době odcizení věcí nebyl v bytě žalobce nikdo přítomen, a přinejmenším v tomto bodě byla porušena ustanovení o zabezpečení cenností obsažená v pojistné smlouvě, podle kterých měly být cennosti trvale střeženy členy rodiny, tato skutečnost, podle soudu prvního stupně, sama o sobě nevede k zániku nároku žalobce na pojistné plnění, případně nedává žalované právo pojistné plnění odmítnout.
Z ustanovení článku 20 odst. 2 všeobecných pojistných podmínek (dále též jen „pojistné podmínky“) je totiž zřejmé, že pojištěnému vzniká nárok na pojistné plnění v případě odcizení cenností jen tehdy, byly-li odcizeny z uzamčené pancéřové pokladny, anebo byly zabezpečeny způsobem dohodnutým ve smlouvě. Ustanovení článku 20 odst. 3 pojistných podmínek pak rozšiřuje pojistné plnění o případy, kdy pojištěné věci nebyly odcizeny způsobem uvedeným v odstavci 1 a 2, za předpokladu, že byl zjištěn pachatel podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo ukončeno trestní řízení, vedené v souvislosti s odcizením pojištěné věci. Logickým výkladem článku 20 odstavec 2 a 3 pojistných podmínek pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo na pojistné plnění vzniká i v případech, kdy věci byly odcizeny jakýmkoli jiným způsobem, než je uvedeno v odstavci 2, tj. i v případech, kdy odcizené cennosti nebyly zabezpečeny smluvně dohodnutým způsobem, pokud byl zjištěn pachatel podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo ukončeno trestní řízení. Pojistné podmínky pak blíže neupřesňují pojem „zjištěn pachatel“, ani nekonkretizují , jaké pravomocné rozhodnutí měla žalovaná na mysli, pročež všeobecnost žalovanou užitých termínů „může jít k tíži“ pouze jí.
Vycházeje z usnesení o zastavení trestního stíhání vedeného ve věci odcizení cenností proti J. D. soud prvního stupně uzavřel, že „je zřejmé“, že pachatelem trestného činu (rozuměj trestného činu odcizení pojištěných věcí) je J. D., v důsledku čehož měl za naplněnu podmínku uvedenou v článku 20 odst. 3 pojistných podmínek. Na zmíněném závěru pak ničeho neměnění skutečnost, že pachatelem trestného činu je syn pojištěného (rozuměj žalobce), když pojištění se vztahuje i na pojistnou událost, jejímž původcem je rodinný příslušník pojištěného. Zmíněný závěr pak nezpochybňuje ani skutečnost, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu, neboť toto stíhání bylo podle ustanovení §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu zastaveno. Maje za splněné podmínky pro vznik nároku na pojistné plnění ve smyslu článku 20 odst. 3 pojistných podmínek, soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování listinami, při svém rozhodování vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, když pouze z usnesení policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v O. ze dne 2. října 1992, ČVS: KVV – 133/10/92, zjistil, že jím bylo zastaveno trestní stíhání J. „D.“, stíhaného pro trestný čin krádeže, protože trestní stíhání je nepřípustné, neboť je podmíněno souhlasem poškozeného, a souhlas nebyl dán.
Na základě učiněných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o tom, že pachatel, který věci odcizil, byl zjištěn, nemá oporu v provedeném dokazování. Ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena vina, nelze považovat osobu, proti které je vedeno trestní stíhání, za pachatele trestného činu (§9 trestního zákona). Z obsahu trestního spisu pak jednoznačně vyplynulo, že nikdo nebyl za krádež věcí žalobce odsouzen, tedy, že pachatel nebyl zjištěn, přičemž ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Důvody, které vedly k trestnímu stíhání určité osoby, jsou pouhým podezřením, že tato osoba je pachatelem skutku, ale není možné je zaměňovat za zjištění pachatele. Z tohoto hlediska tedy nebyly splněny podmínky čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek a žalobci proto z tohoto titulu pojistné plnění nenáleží.
Podle odvolacího soudu nebyly splněny ani podmínky pro vznik práva na pojistné plnění podle čl. 20 odst. 1 pojistných podmínek, protože, jak zjistil již soud prvního stupně, pachatel nemusel překonávat překážky a opatření chránící věc před odcizením, když v rozporu se sjednanými podmínkami trezor nebyl fyzicky chráněn členy rodiny [bod 1.a) vložky 4 k pojistné smlouvě]. Navíc nedošlo k odcizení věcí ani překonáním překážek chránících věci před odcizením, protože použití klíčů žalobce získaných bez užití násilí není možné za překonání takových překážek považovat (čl. 20 odst. 1 pojistných podmínek). V neposlední řadě vzal odvolací soud v úvahu i to, že podle tvrzení žalobce byly věci odcizeny při vloupání, které zjistil 20. srpna 1992, ale v té době už v trezoru žádné věci nebyly a samotné vloupání bylo fingované.
Jelikož žalobci právo na plnění ve smyslu pojistných podmínek, které jsou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky, nevzniklo, odvolací soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odkazuje na čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek dovolatel namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého nebyl zjištěn pachatel, který věci odcizil. Pojem „pachatel“ totiž, podle dovolatele, bezprostředně nesouvisí s uznáním viny, nýbrž je odvozen od slovesa „páchati“, které má stejný význam jako slovesa „konati, činiti“. V daném případě není sporu o tom, že byla zjištěna osoba pachatele, vůči níž bylo ukončeno trestní řízení vedené v souvislosti s odcizením pojištěné věci pravomocným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, kterým bylo toto řízení zastaveno. Teprve pojem „odsouzení“ totiž zahrnuje ve svém obsahu výrok o vině. Jelikož ustanovení čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek nepožaduje, aby pachatel byl odsouzen (uznán vinným), lze vycházet z pravomocného usnesení „Policie ČR“, kterým bylo trestní stíhání pro nepřípustnost zastaveno.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že z obsahu trestního spisu nebyl jednoznačně zjištěn pachatel, když z usnesení o zastavení trestního stíhání vyplývá, že J. D. se dopustil trestného činu dle §247 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 trestního zákona a trestní stíhání bylo podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu zastaveno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí, jakož i z odůvodnění rozhodnutí o vznesení obvinění ze 7. října 1992, je pak zřejmé, že obviněný uvedl skutečnosti, jak krádež v bytě provedl, a že tyto se shodovaly se skutečnostmi zjištěnými při dosavadním vyšetřování.
Dále dovolatel poukazuje na ustanovení čl. 20 odst. 2 pojistných podmínek s tím, že podle trestního spisu je prokázáno, že klíče od trezoru měl v držení pouze žalobce, přičemž J. D. tyto klíče žalobci nejdříve odcizil a poté „z trezoru odcizil šperky a další cennosti“. Protože provedenými důkazy bylo prokázáno, že šperky a cennosti byly zabezpečeny v souladu s požadavky pojišťovny (bez splnění požadavků by nebyla uzavřena pojistná smlouva), má dovolatel za to, že žalovaná měla plnit nejen podle ustanovení čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek, nýbrž mohla plnit i podle ustanovení čl. 20 odst. 2 těchto podmínek.
Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, když nebyly splněny předpoklady pro pojistné plnění vyplývající z ustanovení čl. 20 odst. 1, 2 a 3 pojistných podmínek.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku, ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož vady uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 o. s. ř.).
V mezích dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou dovolatelem rovněž zpochybněny [prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §788 občanského zákoníku ve znění platném k datu uzavření pojistné smlouvy, jejího dodatku, jakož i k datu vzniku „pojistné události“, pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné (odstavec 1). Součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné pojistné podmínky pojistitele, schválené orgánem státního dozoru v pojišťovnictví (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává, a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny (odstavec 2).
Podle ustanovení §797 odst. 2 občanského zákoníku právo na plnění vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost).
Odvolací soud založil své rozhodnutí o nesplnění podmínek pro výplatu pojistného plnění podle ustanovení čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek na závěru, že podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo ukončeno trestní řízení vedené v souvislosti s odcizením pojištěné věci, nebyl zjištěn pachatel.
Pro posouzení správnosti výše uvedeného závěru je pak rozhodující výklad čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek, a to ve vztahu k usnesení Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování O., ze dne 20. října 1992, ČVS: KVV – 133/10/92.
Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů z čl. 20 pojistných podmínek a z usnesení Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování O. z 20. října 1992, ČVS: KVV-133/10/92, nebyla dovoláním zpochybněna a Nejvyšší soud z nich při dalších úvahách vychází.
Článek 20 pojistných podmínek určuje, že z pojištění pro případ odcizení věci vzniká právo na plnění, jestliže pojištěná věc byla odcizena způsobem, při kterém pachatel překonal překážky nebo opatření chránící věc před odcizením (odstavec 1). V případě, že byly odcizeny cennosti, vzniká právo na plnění jen tehdy, byly-li odcizeny z uzamčené pancéřové pokladny anebo byly zabezpečeny způsobem dohodnutým smluvně. To neplatí, jestliže k jejich odcizení nebo ztrátě došlo při dopravní nebo jiné nehodě, při níž byla osoba, pověřená přepravou těchto věcí, zbavena možnosti svěřené hodnoty opatrovat (odstavec 2). Nedošlo-li k odcizení pojištěné věci způsobem uvedeným v odstavci 1 a 2, vzniká právo na plnění, byl-li pachatel zjištěn podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo ukončeno trestní řízení vedené v souvislosti s odcizením pojištěné věci nebo jestliže pachatel použil proti pracovníkům (členům) pojištěného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Předpokladem pro vznik nároku na pojistné plnění ve smyslu ustanovení čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek je tak nejen samotné zjištění pachatele (rozuměj osoby, která pojištěné věci odcizila), nýbrž zjištění pachatele kvalifikovaným způsobem, a to „podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo ukončeno trestní řízení vedené v souvislosti s odcizením pojištěné věci“.
Spojoval-li dovolatel splnění výše uvedené podmínky s usnesením Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování O., ze dne 20. října 2002, ČVS: KVV-133/10/92, dovolací soud tento jeho názor nesdílí.
Zmíněným usnesením bylo podle ustanovení §172 odst. 1 písm. d) trestního řádu trestní stíhání proti obviněnému J. D., stíhanému pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 trestního zákona, zastaveno, a důvodem tohoto rozhodnutí byla nepřípustnost trestního stíhání pro absenci souhlasu poškozeného [§11 odst. 1 písm. h) trestního řádu v tehdy platném znění].
Dovolateli lze přisvědčit, že toto usnesení je rozhodnutím, kterým bylo pravomocně ukončeno trestní řízení vedené v souvislosti s odcizením pojištěných věcí. Souhlasit lze i s výkladem pojmu „pachatel“, jak jej učinil dovolatel v podaném dovolání, a podle kterého je to osoba, jež konkrétní čin spáchala [konkrétního jednání se dopustila či konkrétní čin vykonala (učinila)]. Nicméně výše uvedené nemění nic na závěru, že tímto rozhodnutím „nebyl z j i š t ě n pachatel“ (rozuměj nebyla zjištěna osoba, která pojištěné věci odcizila). Takové zjištění totiž nelze dovodit ani z výroku rozhodnutí, ani z jeho odůvodnění.
Skutečnost, že podle odůvodnění zmíněného usnesení J. D. uvedl, že krádež provedl sám, a že jím uváděné okolnosti, jak krádež provedl, se shodovaly se skutečnostmi zjištěnými při dosavadním vyšetřování, totiž neznamená, že by předmětným rozhodnutím byl zjištěn pachatel, nýbrž pouze označuje, že v průběhu trestního řízení byly zjištěny skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jmenovaný se uvedeného jednání dopustil (tento čin spáchal).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyly splněny podmínky vyžadované čl. 20 odst. 3 pojistných podmínek pro vznik nároku na pojistné plnění, je tak správný.
Další argumenty žalobce, podle kterých byly šperky a cennosti zabezpečeny v souladu s požadavky pojišťovny, pročež žalovaná „mohla plnit“ i podle čl. 20 odst. 2 pojistných podmínek, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu předvídanému ustanovením §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., za použití kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soudu vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti popř. věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Jelikož se dovolatel pouze omezil na „konstatování“, že šperky a cennosti byly zabezpečeny v souladu s požadavky pojišťovny, aniž současně uvedl, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a jelikož soudy obou stupňů skutkové závěry o nezabezpečení těchto věcí (rozuměj jejich trvalém nestřežení členy rodiny) učinily, respektujíce zásady vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř., dospívá dovolací soud k závěru, že ani tento dovolací důvod nebyl uplatněn právem.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem, odst. 5 o. s . ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který se svým dovoláním nebyl úspěšný, bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 77.140,- Kč. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení v částce 77.065,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. října 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu