ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.697.2002.1
sp. zn. 32 Odo 697/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně M. f., a. s., zastoupené , advokátem, proti žalované R. ČR, a. s., zastoupené, advokátkou, o ochranu proti neoprávněnému užívání ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 32/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001, č. j. 3 Cmo 49/2000-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč k rukám , advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. května 1999, č. j. 2 Cm 32/95-73, tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se při vydávání časopisu XYZ ž.
označení obsahující označení uvedené v osvědčení o zápisu ochranné známky kombinované „xyz“ č. 170615 a označení uvedené v osvědčení o zápisu ochranné známky slovní „XYZ Ž“ č.183668 zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně je majitelem ochranných známek pro třídu výrobků a služeb č. 16, 41 (časopisy), a to kombinované ochranné známky ve znění „XYZ“ - v podobě „xyz“, reg. č. 170615, zapsané dne 28. července 1992, přihlášené dne 20. března 1991, a ochranné známky slovní „XYZ Ž“, reg. č. 183668, zapsané dne 24. března 1995, přihlášené dne 20. prosince 1993. Oprávnění k vydávání časopisu xyz ž. dle registrace u Ministerstva kultury České republiky č. F 4703 od počátku sedmdesátých let náleželo P. o. S., na počátku devadesátých let toto oprávnění zaregistrováním změny podle §7 odst. 4 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, ve znění pozdějších změn, přešlo na F. r. P. a po rozdělení „federace“ k 6. dubnu 1993 na Č. r. p.. Dne 11. června 1993 vydavatelské oprávnění k tomuto časopisu přešlo na „Dr. B.“, posléze k 23. prosinci 1993 na XYZ, a. s. a naposledy k 11. srpnu 1994 na žalovaného. Název časopisu „XYZ Ž“ byl doložen už od roku 1957, kdy byl vydáván „ÚV Č. v M. f.“, přičemž v podobě, která je shodná s kombinovanou ochrannou známkou žalobce č. 170615, byl název časopisu proveden od roku 1960.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že byť žalovaná vydavatelské oprávnění získala až po datu podání přihlášek ochranných známek žalobkyní, nutno na ni pohlížet jako na nástupkyni předchozích vydavatelů předmětného časopisu, a pokud tito předchozí vydavatelé používali označení shodné s přihláškami a zněním ochranných známek žalobkyně „daleko dříve“, než je žalobkyně přihlásila k ochraně, toto užívání je třeba přičíst ve prospěch žalované. Dle odvolacího soudu není důvodu rozlišovat mezi účinky přechodu (popř. i převodu) formálních práv k ochranné známce na právní nástupce (v rozsahu práv k přihlášce či již registrované známce) původního přihlašovatele či již majitele, a účinky přechodu (popř. převodu) práv držitele formálně nezapsaného označení na jeho právní nástupce (v rozsahu práv k nezapsanému označení), pročež neměl za právně významné, že na žalovanou bylo převedeno vydavatelské oprávnění až k 11. srpnu 1994. Naopak, za rozhodující považoval, že žalovaná uzavírá nepřetržitou řadu vydavatelů časopisu dle jeho totožné registrace podle „tiskového zákona“, a je třeba na ni proto hledět jako na právní nástupkyni (v rozsahu práv, o něž jde) „předchozích majitelů práv držitele nezapsaného označení“.
Zastávaje stanovisko o možnosti aplikace ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách - dále též jen „zákon o ochranných známkách“- (s odkazem na ustanovení §42 odst. 2 téhož zákona) a maje za splněné podmínky pro vznik povinnosti majitele ochranné známky strpět užívání shodného nebo zaměnitelného označení jeho držitelem, odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně z ochranných známek je omezeno právem žalované na užívání označení shodného se zněním a podobou těchto ochranných známek pro žalovanou vydávaný časopis.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“) a dovolací důvod spatřovala v ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. b/), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. d/).
Konkrétně namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §16 odst. 3 zákona o ochranných známkách, ačkoli tento zákon nabyl účinnosti až 1. října 1995 a jím zrušený zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách „omezení práv majitele ochranné známky neznal“.
Poukazovala na skutečnost, že je právním nástupcem hospodářského zařízení „ÚV S. Vydavatelství a nakladatelství M. f.“, které „fakticky předmětný časopis vydávalo“, a zejména zdůrazňovala, že její právní předchůdce podal 20. března 1991 návrh na zápis ochranné známky „XYZ“ a tato kombinovaná známka byla do rejstříku zapsána 28. července 1992, následný přechod práv k této známce na žalobkyni byl vyznačen 10. ledna 1995, v důsledku čehož jí nepochybně svědčí všechna práva spojená s ochrannými známkami, zejména pak právo ochranné známky užívat a domáhat se právní ochrany proti tomu, kdo tyto známky neoprávněně používá.
I pro případ, že by dovolací soud „dovodil retroaktivitu nového známkového zákona na rozhodné období“, dovolatelka namítala, že žalovaná nezískala dva roky před podáním přihlášky žalobkyní (před 20. březnem 1991) právo „strpění“ užívání shodného označení a nemůže jí tedy být poskytnuta ochrana příslušející držiteli označení shodného s ochrannou známkou.
Odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že nepřihlédl k rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 23. května 2001, č. O 60903 a k rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. října 2001, č. O 85317, jimiž byl zamítnut návrh žalované na výmaz ochranných známek č. 170615 („XYZ“) a č. 183668 („XYZ Ž“), zamítnut rozklad žalované a potvrzeno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na výmaz ochranné známky, přesto, že těmito rozhodnutími „specializovaný právní orgán zcela jednoznačně deklaroval“, že žalobkyni svědčí všechna práva spojená s ochrannou známkou pro ni registrovanou.
V neposlední řadě dovolatelka poukazovala na „porušení ústavně zaručených práv v odvolacím řízení, kdy byl porušen princip nedotknutelnosti vlastnictví, právní rovnosti a zásady nabytí práv v dobré víře“, jakož i na porušení práva na spravedlivý proces, neposkytnutí právní ochrany a dezinterpretaci právních norem.
Proto dovolatelka požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhovala, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, spočívající v tom, že soud použil nesprávný právní předpis, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka spatřovala v nesprávné aplikaci ustanovení §16 odst. 3 zákona o ochranných známkách a dále v nesprávném výkladu tohoto ustanovení, dle kterého užívání označení shodného s ochrannými známkami žalobkyně předchozími vydavateli časopisu nutno přičíst „ve prospěch žalované“.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů dovoláním zpochybněna nebyla a Nejvyšší soud z nich při dalších úvahách vychází.
Podle těchto zjištění byla přihláška ochranné známky „xyz“ podána 20. března 1991 a zapsána 28. července 1992 (číslo zápisu 170615) a přihláška ochranné známky „XYZ Ž“ podána 20. prosince 1993 a zapsána 24. března 1995 (číslo zápisu 183668), to jest před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.
Odvolací soud dovodil, že vzhledem k ustanovení §42 odst. 2 zákona o ochranných známkách se ustanoveními tohoto zákona (včetně §16 odst. 3) řídí i vztahy z ochranných známek zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud souhlasí.
Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen z části) než dosavadní právní úprava (v předmětné věci jde o povinnost majitele ochranné známky strpět užívání shodného označení jeho držitele, kterou zákon č. 174/1988 Sb. o ochranných známkách neupravoval), nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před účinností nového právního předpisu, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy vzniklé před jeho účinností se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až účinností nového právního předpisu. Obvykle však nový právní předpis má vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě jde o tzv. zpětnou účinnost (retroaktivitu) právního předpisu.
Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového předpisu, se řídí dosavadní právní úpravou.
Pravá zpětná účinnost je nepřípustná (srov. například právní názor vyjádřený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, uveřejněném pod číslem 36/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci však o případ pravé zpětné účinnosti nové právní úpravy zákona č. 137/1995 Sb. nejde.
Podle ustanovení §42 odst. 2 zákona o ochranných známkách vztahy z ochranných známek zapsaných do rejstříku před nabytím účinnosti tohoto zákona se řídí ustanoveními tohoto zákona. Vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti tohoto zákona se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzniku.
V tom, že pro posouzení splnění podmínky určené ustanovením §16 odst. 3 zákona (označení shodné s ochrannou známkou užívané držitelem získalo v České republice v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby svého držitele) je zapotřebí přihlédnout rovněž k období přede dnem 1. října 1995, nelze spatřovat pravou zpětnou účinnost zákona. K pravé zpětné účinnosti totiž dochází tehdy, jestliže podle nového právního předpisu je posuzován vznik právního vztahu a nároky účastníků z tohoto vztahu v případě, že právní vztah a nároky z něj vyplývající již vznikly před účinností nového právního předpisu. Z toho, že držitel užíval označení shodné s ochrannou známkou v době do 30. září 1995, nemohl držiteli před 1. říjnem 1995 vzniknout ve vztahu k majiteli ochranné známky žádný právní vztah ani nárok z něj vyplývající.
Skutečnost, že právní úprava účinná do 30. září 1995 neobsahovala omezení práv majitele ochranné známky, sama o sobě neznamená pravou zpětnou účinnost nové právní úpravy (účinné od 1. října 1995), jestliže tato nová právní úprava umožňuje spojit s chováním držitele shodného označení vůči majiteli ochranné známky i z této doby (rozuměj před 1. říjnem 1995) právní následky v podobě povinnosti majitele ochranné známky strpět užívání shodného označení jeho držitelem.
Jestliže tedy odvolací soud na vztah mezi účastníky vzniklý aplikoval ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, nešlo z jeho strany o nesprávné právní posouzení věci.
Odvolací soud dále založil rozhodnutí na právním závěru, že právo držitele užívat označení shodné s ochrannou známkou, odpovídající povinnosti majitele ochranné známky toto užívání strpět, může přejít (popř. být převedeno) na třetí osobu, a že na žalovanou, která uzavírá nepřetržitou řadu vydavatelů časopisu dle jeho totožné registrace podle „tiskového zákona“, je proto nutno hledět jako na právní nástupkyni (v rozsahu práv, o které jde) předchozích „majitelů práv držitele nezapsaného označení“ (rozuměj předchozích vydavatelů časopisu), s tím, že užívání označení shodného s přihláškami a zněním ochranných známek žalobkyně předchozími vydavateli časopisu, je tak třeba přičíst ve prospěch žalované.
Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, upravuje převod a přechod ochranné známky v ustanovení §19, přičemž neobsahuje úpravu přechodu či převodu práva držitele označení shodného s ochrannou známkou vůči jejímu majiteli založeného ustanovením §16 odst. 3 tohoto zákona. Možnost změny v osobě, které zmíněné právo svědčí, tak odvisí od řešení otázky, zda jde o právo, jehož existence je vázána na konkrétní osobu (držitele), nebo může být touto osobou (držitelem) převedeno na jiného, popř. může na jiného přejít, nastane-li právní skutečnost, s níž právní předpisy takovou změnu spojují.
„Právo držitele“ shodného nebo zaměnitelného označení dle §16 odst. 3 zákona o ochranných známkách je nepochybně právem vyplývajícím z průmyslového vlastnictví. Váže-li se toto právo ke konkrétnímu „produktu“ držitele, v daném případě k držitelem vydávanému časopisu, pak změna v osobě vydavatele (ať již v důsledku převodu či přechodu vydavatelského oprávnění) nemá za následek zánik tohoto práva, nýbrž změnu v osobě jeho nositele.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, dovolatelkou nezpochybněných, časopis „XYZ ž“ je vydáván od roku 1957 a jeho vydavatelem (srov. §3 písm. b/ zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů) byla k 19. prosinci 2001, tj. k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná. S tímto časopisem pak byla, a to od počátku jeho vydávání, spojena i označení shodná s označeními uvedenými v osvědčeních o zápisu ochranné známky kombinované „xyz“ č. 170615 a ochranné známky slovní „XYZ Ž“ č. 183668.
Jestliže předchozí vydavatelé časopisu (při jeho vydávání) výše uvedená označení (rozuměj označení shodná s posléze ve prospěch žalobkyně zapsanými ochrannými známkami) užívali a tato označení získala v České republice v uplynulých dvou letech před podáním přihlášek ochranných známek, tj. před 20. březnem 1991, respektive před 20. prosincem 1993, rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby těchto vydavatelů, pak na žalovanou, která uzavírá nepřetržitou řadu vydavatelů, nutno pohlížet jako na osobu, které svědčí právo, omezující práva majitele ochranné známky, ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 zákona o ochranných známkách.
Ani v tomto směru tak není námitka nesprávného právního posouzení věci důvodná.
Důvodnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 23. května 2001, č. O 60903, a předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. října 2001, č. O 85317. Zmiňovaná rozhodnutí totiž neřešila, zda žalovaná je nositelkou práv omezujících žalobkyni jako majitelku ochranných známek dle §16 odst. 3 zákona o ochranných známkách, a otázku, zda je žalobkyně majitelkou ochranných známek, odvolací soud vyřešil ve prospěch dovolatelky.
Pokud jde o vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tyto se z obsahu spisu nepodávají, a Nejvyšší soud tak nesdílí, ostatně pouze v obecné rovině prezentovaný, právní názor dovolatelky, že v odvolacím řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 věty první o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované pak sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež při jednom úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) činí 3.100,- Kč podle §8 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a z náhrady paušálních výdajů v částce 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tedy Nejvyšší soud žalované přiznal na náhradě nákladů dovolacího řízení k tíži žalobkyně částku 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. října 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu