ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.705.2002.1
sp. zn. 32 Odo 705/2002-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P., spol. s r.o., zastoupené Mgr. T. M., advokátem, proti žalované „A. P. 66“, společnosti s ručením omezeným, zastoupené Mgr. L. T., advokátem, o 53.387,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 Cm 916/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2001, čj. 3 Cmo 453/2000-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.202,50 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. L. T.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 18. května 2000, čj. 48 Cm 916/97-89, kterým Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení 53.387,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 11. května 1997 do zaplacení a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení (bod I. výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku) a zamítl návrh na připuštění dovolání (bod III. výroku).
V předmětné věci se žalobkyně domáhala po žalované doplacení ceny za pronájem, dopravu, montáž a obsluhu projekční videotechniky.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která shledal v dané věci dostatečnými, jakož i s jeho právním posouzením věci. Jak uvedl v odůvodnění rozsudku, žalobkyni se nepodařilo prokázat její tvrzení, že mezi účastníky došlo dne 25. dubna 1997 k platnému uzavření smlouvy o pronájmu, dopravě, montáži a obsluze projekční videotechniky, neboť nedošlo k dohodě o předmětu plnění a jeho ceně. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce odvolatelky, že jí soud měl přiznat uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť nárok uplatnila jako nárok na zaplacení ceny podle smlouvy, přičemž její tvrzení, jakož i důkazy navržené v žalobě dostatečným podkladem pro přiznání nároku z titulu bezdůvodného obohacení nejsou. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Návrh na připuštění dovolání zamítl, neboť žalobkyně ho navrhovala k otázkám „platně vzniklé smlouvě o podnikatelském nájmu“ a „k otázce bezdůvodného obohacení“, tj. nikoli k otázkám právním, ale k otázkám týkajícím se správnosti skutkových zjištění, pro které dovolání připustit nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím měnícím. Přípustnost rovněž dovodila z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., domnívajíc se, že soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení, kterým vyhověl odvolání žalované proti rozsudku pro zmeškání. Namítla, že jí soudy ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odňaly možnost jednat o jejím nároku na vydání bezdůvodného obohacení, o němž nejednaly, ačkoli podle jejího názoru k dohodě o předmětu plnění došlo, a aniž ji procesně poučily o možnosti odchylného právního posouzení nároku. Uvedla, že nárok v žalobě uplatnila jako nárok na úhradu částky za poskytnutou službu, nikde však netvrdila, že bylo žalováno protiplnění z konkrétní smlouvy, žaloba jí byla formulována tak, že požadovala i vydání případného bezdůvodného obohacení. Tím se podle dovolatelky jedná ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. o záležitost zásadního právního významu, a to v otázkách „smluvního typu mezi účastníky uzavřeného kontraktu, náležitosti právního úkonu a v souběhu právních nároků ze smlouvy a bezdůvodného obohacení“. Odvolacímu soudu dále ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. vytkla, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rovněž poukázala na své návrhy na doplnění dokazování videozáznamem zachycujícím celý průběh akce, na níž byla technika pronajata, včetně pronajatého zařízení, a znaleckým posudkem k prokázání obvyklého nájemného za pronájem techniky, jejichž provedení ponechala na úvaze odvolacího soudu, který se však těmito návrhy vůbec nezabýval a pominul je.
Dále namítla, že provedeným dokazováním, především svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k ústní dohodě o technice, kterou žalobkyně žalované pronajala, včetně ceny pronájmu, čímž došlo v souladu s ust. §663 a násl. §§721 až 723 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) k uzavření smlouvy o podnikatelském nájmu movitých věcí I kdyby však k dohodě o ceně za užívání věci nedošlo, což však žalobkyně popřela, nebyla by podle jejího názoru tato skutečnost platnému uzavření nájemní smlouvy na překážku, neboť v takovém případě by se vycházelo z tzv. obvyklého nájemného podle §671 odst. 1 obč. zák. Skutečnost, že žalobkyně dopravila žalované techniku, která si její pronájem u ní objednala, souhlasila s její instalací a za tuto službu zaplatila zálohu ve výši proporciálně odpovídající konečné fakturované částce, svědčí podle dovolatelky nepochybně o ústně uzavřené smlouvě.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhla jeho odmítnutí. Podle jejího názoru není rozsudek odvolacího soudu měnícím rozsudkem a se žalobkyní nesouhlasí ani v tom, že byl prokázán vznik smlouvy, ani že bylo nedostatečně provedeno dokazování. Důkazní břemeno bylo na žalobkyni, která ho neunesla, neboť se jí dohodu o ceně nepodařilo prokázat a nepředložila ani důkaz o předmětu plnění. Dále poukázala na to, že v rozporu se svým vyjádřením žalobkyně v rámci odvolacího řízení nenavrhla doplnění dokazování, nýbrž tak učinila až v dovolání, což platná právní úprava nepřipouští.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě směřuje dovolání proti rozsudku potvrzujícímu, nikoli měnícímu, jak shledala dovolatelka. Sám odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, přičemž na potvrzující povaze napadeného rozhodnutí nemůže nic změnit ani odvolacím soudem provedené zpřesnění enunciátu co do žalobního nároku, ohledně kterého byla žaloba zamítnuta.
V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelkou.
Dovolací soud námitce dovolatelky, že jí jako účastníku řízení byla v jeho průběhu procesně nesprávným postupem soudů obou stupňů odňata možnost jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tím, že soudy nejednaly o jejím nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nepoučily ji o možnosti odchylného právního posouzení nároku, nepřisvědčil.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je třeba rozumět takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává - např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání, apod. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor odvolacího soudu učiněný v jeho rozhodnutí, že s ohledem na to, že tvrzení žalobkyně a jí navržené důkazy obsažené v žalobě nejsou dostatečným podkladem pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, nelze považovat za chybný procesní postup soudu, jímž by byla žalobkyni odňata možnost jednat před soudem. Lze tedy uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí, a proto dovolání není ani podle tohoto ustanovení přípustné.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde, neboť i když je potvrzený rozsudek soudu prvního stupně druhým rozsudkem tohoto soudu ve věci, soud prvního stupně v něm rozhodl jinak než ve svém předcházejícím prvním rozsudku pro zmeškání, aniž byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který rozsudek pro zmeškání zrušil pro nesplnění věcných předpokladů pro jeho vydání.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud k návrhu žalobkyně přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci – jak se podává z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. října 2001 založeného ve spisu na č.l. 102 – naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy ze skutkového zjištění (skutkové podstaty) dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu.
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V posuzované věci dovolatelka žádnou takovou právní otázku, pro kterou by mělo mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, nevymezila. Otázku souběhu nároků ze smlouvy a bezdůvodného obohacení odvolací soud vůbec neřešil. Pokud se pak jedná o druhou otázku dovolatelky, o jaký typ smlouvy se jedná a zda došlo k jejímu uzavření, je třeba uvést, že jde vždy v konkrétní věci o otázku skutkových zjištění, které, jak bylo již výše naznačeno, nemohou přípustnost dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. založit.
Ve shodě s odvolacím soudem dospěl dovolací soud k závěru, že v dovoláním napadeném rozhodnutí nebyla řešena taková otázka, pro kterou by ho bylo možno považovat za rozhodnutí zásadního právního významu.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze, a přípustnost dovolání ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř. založena není.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§243a odst. 1, věta první o. s. ř], a aniž by se mohl zabývat dalšími výhradami dovolatelky směřujícími do skutkových zjištění, dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.127,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 1777/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu