ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.754.2003.1
sp. zn. 32 Odo 754/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V., a. s., proti žalované K. , spol. s r. o., o zaplacení částky 174.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 342/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2003, č. j. 2 Cmo 280/2002-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 28. července 1999, č. j. 31 Cm 342/97-39, uložil žalované zaplatit žalobkyni 174.403,- Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení 7.242,- Kč (výrok II.). Rozsudkem ze dne 12. února 2002, č. j. 12/31 Cm 342/97-92, dále uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 129.456,- Kč od „20. 9. 95“ do zaplacení (první výrok) a žalobkyni uložil uhradit žalované na nákladech řízení 2.238,- Kč (druhý výrok).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 2 Cmo 280/2002-109, připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 26.969,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení ohledně této částky zastavil (bod I. výroku), ohledně částky 147.434,- Kč s příslušenstvím a ohledně výroku, kterým byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.242,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.800,- Kč (bod II. výroku) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku).
Rozsudek odvolacího soudu v bodech II. a III. výroku napadla žalobkyně dovoláním ze dne 29. května 2003, které podala na poštu k přepravě 2. června 2003 (srov. obálka č. l. 116). Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001), namítajíc, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Požadovala, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001- dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc podle bodu 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01).
Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to určuje ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.
Jak se podává z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni a zástupci žalované 17. dubna 2003 (srov. doručenky u č. l. 109) a téhož dne nabyl právní moci.
Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 19. květen 2003 (pondělí). Dovolání podané žalobkyní až 2. června 2003 je tedy zjevně opožděné (po uplynutí lhůty k podání dovolání bylo ostatně i vyhotoveno).
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobkyně, která podáním opožděného dovolání procesně zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu