ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.780.2002.1
sp. zn. 32 Odo 780/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované H. C., zastoupené opatrovníkem , advokátem, o zaplacení 56.293,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 186/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. 29 Co 682/2001-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. března 2001, č.j. 18 C 186/98-85, v bodech I. a II. výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 56.293,- Kč a dále částku 31.099,- Kč na náhradu nákladů řízení včetně řízení odvolacího (první výrok). Ve zbývající části bodu I. výroku o příslušenství k nákladům řízení a v bodu III. výroku, který nebyl odvoláním žalobkyně napaden, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v něm přisvědčila právnímu názoru soudu prvního stupně o neurčitosti a z toho vyplývající neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, jakož i jím provedenému hodnocení dohody o kupní ceně v předmětné kupní smlouvě. S ohledem na sjednanou výši smluvní pokuty, která by dle propočtu dovolatelky dosahovala úrovně 182,5 % úroku ročně, rovněž poukázala na neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku. Z toho vyvodila, že v případě závěru soudu o platnosti uvedeného ujednání o smluvní pokutě by tu byl prostor pro její snížení soudem podle §301 obchodního zákoníku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možné přípustnost dovolání obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však přípustnost dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o zaplacení smluvní pokuty), v níž dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 56.293,- Kč a o nákladech řízení ve výši 31.099,- Kč.
Ačkoliv bylo o částce 56.293,- Kč rozhodnuto jedním výrokem, je z obsahu spisu jednoznačné, že touto přisouzenou částkou bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (konkrétně o třech nárocích na smluvní pokutu ve výši 1.474,- Kč, 18.243,- Kč a 36.576,- Kč za pozdní úhradu kupních cen dodaného zboží vyúčtovaného fakturami č. 940317, č. 941120 a č. 041390). Proto je třeba přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v posuzované věci zkoumat ve vztahu k jednotlivým přiznaným částkám samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodováno v obchodní věci o peněžitém plnění, jehož konkrétní výše ani v jednom případě nepřesáhla částku 50 000 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž dovolání směřující do zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. nelze totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon v uvedených ustanoveních dovolání připouští a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §237 o. s. ř.. neboť všem třem případům přípustnosti dovolání v prvním odstavci tohoto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, 224 odst.1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu