ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.817.2002.1
sp. zn. 32 Odo 817/2002-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. T. a.s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému Ing. L. K., podnikateli, zastoupenému Mgr. M. K., advokátem, o zaplacení 1,326.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 864/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, takto:
I. Dovolání do prvního výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve druhém výroku se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2002, č.j. 29 Co 691/2001-125, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. února 2001, č.j. 7 C 864/98-99, zamítl žalobu na zaplacení částky 1,326.682,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), představující vícenáklady, které vznikly žalobkyni úhradou stojného Českým drahám za prodloužení pobytu jejich vozových jednotek se zbožím pro žalovaného na vlečce cukrovaru Mělník, k němuž docházelo v důsledku prodlení žalovaného s placením předmětu koupě žalobkyni. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně z mechanismu plnění dodávek sjednaného mezi účastníky dovodil, že žalobkyně nebyla oprávněna objednat dopravu zboží pro žalovaného a naložit tímto zbožím vagon, pokud neměla konkrétní dílčí dodávku sjednanou a zaplacenou. Pokud tak přesto učinila, jednala na vlastní riziko a musí si nést náklady s tím spojené; proto žalobu do částky 549.008,- Kč s příslušenstvím zamítl. V rozsahu zbývající částky, tj. 777.674,- Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl z důvodu úspěšně uplatněné námitky promlčení práva na její zaplacení.
Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zrušil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. zamítavého výroku do částky 549.008,- Kč s příslušenstvím a dále v bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), a potvrdil ho ve zbývající části bodu I. zamítavého výroku co do částky 777.674,- Kč s příslušenstvím (výrok II.).
Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že nerespektoval jeho pokyny k doplnění dokazování, jak ho zavázal svým usnesením ze dne 22. září 1999, kterým zrušil jeho v pořadí první rozsudek, kterým vyhověl žalobě v plném rozsahu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ačkoliv výslovně v tomto usnesení uvedl, že je na žalobkyni, aby prokázala jí provedenou úhradu prostojů, kterých vagonů se prostoje týkaly a za která období byly prostoje účtovány, soud prvního stupně dokazování v tomto směru nedoplnil a pouze konstatoval, že žalobkyně svůj nárok prokázala, aniž by dále takový závěr opřel o konkrétní důkazy. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vlastním riziku žalobkyně a jejím snášení nákladů za prostoje vagonů, neboť ho shledal rozporným s ujednáním účastníků v kupní smlouvě č. 110/93/50, resp. v jejím dodatku č. 1/93/50 ze dne 29. října 1993, že doprava vagony ČD jde na náklady kupujícího (žalovaného), včetně pobytu vagonů. Proto rozsudek soudu prvního stupně, postavený na konstrukci o chybějící dohodě na dílčích dodávkách zboží, pro nepřezkoumatelnost ohledně částky 549.008,- Kč s příslušenstvím zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Co do zbývající částky 777.674,- Kč rozhodl soud prvního stupně podle odvolacího soudu věcně správně, neboť právo na její zaplacení bylo dotčeno vznesenou námitkou promlčení; proto rozsudek nalézacího soudu v tomto rozsahu potvrdil, což vyjádřil ve výroku formulací „se ponechává beze změny“.
Proti usnesení odvolacího soudu výslovně do všech jeho výroků podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Prostřednictvím uvedených dovolacích důvodů odvolacímu soudu vytkla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukázala na zásadní procesní pochybení, kterých se podle jejího názoru dopustil odvolací soud druhým výrokem napadeného rozhodnutí. Konkrétně mu vytkla, že tímto výrokem rozhodl, aniž nařídil k projednání jejího odvolání jednání, jak mu ukládá ustanovení §214 odst. 1 o. s. ř., ačkoli se o žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř. nejedná, a dále tím, že ačkoli tímto výrokem rozsudek soudu prvního stupně potvrzoval, rozhodl usnesením, nikoli rozsudkem, čímž porušil ustanovení §223 o. s. ř. Výhrady vznesla i k formulaci užité odvolacím soudem v uvedeném výroku, že rozsudek soudu prvního stupně „se ponechává beze změny“, označujíc ji za nezákonnou; pokud byl odvolací soud názoru, že napadený rozsudek je věcně správný, měl být „potvrzen“, což odpovídá terminologicky ustanovení §219 o. s. ř.
Dovolatelka vznesla výhradu i k použití ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle kterého odvolací soud, jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, odvolání projednal bez nařízení jednání. Namítla, že toto ustanovení na projednávanou věc nedopadá, neboť odvolání směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku.
Nesprávnými označila dovolatelka i „úvahy odvolacího soudu ohledně projevu žalovaného vyjadřujícím jeho dluh žalobci“, označujíc jeho výklad za zavádějící a prakticky negující význam ustanovení §41a odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v důsledku čehož došlo podle jejího mínění k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Konečně odvolacímu soudu vytkla, že jí svým postupem upřel právo na dovolání, neboť ačkoli co do částky 777.674,- Kč s příslušenstvím ve věci samé rozhodl, postrádá napadené usnesení poučení o tom, zda je proti němu přípustné dovolání.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil s právními názory i závěry žalobkyně v dovolání, kterému by mělo být dle jeho mínění vyhověno již pro vyloučení stran z projednání odvolání a rozhodnutí bez jejich účasti, což označil za zřejmou nesprávnost a hrubé porušení základního práva účastníků.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolatelka napadla v celém rozsahu usnesení odvolacího soudu, které je zčásti zrušující (první výrok) a zčásti potvrzující (druhý výrok).
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti prvnímu výroku napadeného usnesení.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek uvedených v §237, §238, §238a a §239 o. s. ř.
Podle §237, §238, §238a a §239 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a 3 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť uvedená ustanovení zakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu, případně měnícímu usnesení odvolacího soudu. O takový případ však v posuzované věci nejde, neboť první výrok napadeného usnesení je rozhodnutím zrušujícím.
Dovolání pak není přípustné ani podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť toto ustanovení připouští dovolání pouze proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud dovoláním napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. do druhého výroku usnesení odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§243 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval namítanými procesními pochybeními, kterých se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že rozhodl v odvolacím řízení bez nařízení jednání a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že věc projednal bez nařízení jednání podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.
Ustanovení §214 o. s. ř. zní:
(1) K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
(2) Jednání není třeba nařizovat, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle §221 odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
(3) Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle §213.
V posuzované věci odvolací soud usnesením rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku potvrdil, přičemž použil formulaci „se ponechává beze změny“.
Jak bylo uvedeno výslovně v odůvodnění odvolání (č.l. 106 spisu), směřoval tento opravný prostředek proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, kterému žalobkyně vytýkala nesprávné hodnocení provedených důkazů a pochybení v právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že se v předmětné věci o žádný z taxativně vyjmenovaných případů uvedených v ustanovení §214 odst. 2 a 3 o. s. ř. nejednalo, a proto měl předseda odvolacího senátu podle ustanovení §214 odst. 1 o. s. ř. nařídit k projednání odvolání žalobkyně jednání. Pokud tak neučinil a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že věc projednal bez nařízení jednání podle ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., odňal účastníkům řízení svým nesprávným postupem možnost jednat před soudem, čímž řízení zatížil vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Odnětím možnosti jednat před soudem je třeba rozumět takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává - např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání, apod. O zmatečnost se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Postupem soudu v průběhu řízení je činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit.
Při posuzování námitky dovolatelky k formě napadeného rozhodnutí a k formulaci použité v jeho druhém výroku vyšel dovolací soud ze znění ustanovení §§219 a 223 o. s. ř.
Podle ustanovení §219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné.
Podle ustanovení §223 o. s. ř. odvolací soud rozhoduje rozsudkem, jestliže potvrzuje nebo mění rozsudek; jinak rozhoduje usnesením.
Dovolatelce tak musel dovolací soud přisvědčit i v její námitce k formě napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud, ačkoli potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl v rozporu s ustanovením §223 o. s. ř. usnesením, i když tak měl učinit rozsudkem. Tím zatížil řízení tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Pokud pak odvolací soud použil ve druhém výroku napadeného usnesení termínu „ponechává se beze změny“, ačkoli měl podle §219 o. s. ř. zvolit výraz „se potvrzuje“, nelze podle dovolacího soudu považovat použitou formulaci oproti mínění dovolatelky za nezákonnou, byť se jedná o určitou formulační nepřesnost a neobvyklost, která však na potvrzující povaze tohoto výroku nic nemění a nemůže mít vliv na výsledek dovolacího řízení.
Byť oprávněnou, ale rovněž bez vlivu na výsledek dovolacího řízení, zhodnotil dovolací soud výtku dovolatelky k absenci poučení o dovolání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve druhém výroku správné, dovolací soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř. v tomto výroku zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu