ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.925.2002.1
sp. zn. 32 Odo 925/2002-237
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. – F., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. P., advokátkou, proti žalované S., společnosti s ručením omezeným, zastoupené JUDr. R. K., advokátem, o zaplacení částky 407.366,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 96/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2002, č. j. 1 Cmo 78/2001-211, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2002, č. j. 1 Cmo 78/2001–211, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2000, č. j. 34 Cm 96/99-170, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 308.705,50 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 20. března 1999 do zaplacení, tak, že žalobu o zaplacení 308.705,50 Kč se 16% úrokem z prodlení p. a. jdoucím ode dne 20. března 1999 do zaplacení zamítl (první výrok). V nenapadeném výroku II. zůstal rozsudek z 5. prosince 2000 nedotčen (druhý výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná má žalobkyni uhradit 308.705,50 Kč jakožto cenu „provedených děl či hodnotu stavebních prací“, s tím, že spornou zůstala důvodnost obrany žalované, spočívající v zápočtu smluvní pokuty, vyúčtované žalobkyni, na žalobou uplatněný nárok.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v prodlení se splněním závazku předat dílo dle smluv č. 5/541 z 28. února 1996 a č. 2/112 z 30. července 1995, dospěl odvolací soud k závěrům odlišným.
V případě obou výše uvedených smluv odvolací soud totiž dovodil, že prodlení žalobkyně s předáním obou děl muselo nastat, neboť u předmětu obou děl byly zjištěny vady, a pokud jde o smlouvu č. 5/541 v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně úspěšně „příslušné zkoušky“ provedla. Jelikož ke kompenzaci byla použita pouze „menší část“ smluvní pokuty, nepovažoval odvolací soud za nutné zabývat se otázkou, zda – zejména ve smlouvě č. 5/541 – nebyla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou druhého výroku, podle něhož „v nenapadeném výroku II.“ zůstal rozsudek z 5. prosince 2000 nedotčen, podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2001. Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v témže znění] v jeho závěru, že žalovaná provedla po právu zápočet dlužné částky vůči žalobkyni oproti sankčním poplatkům za pozdě dodané dílo. Zdůrazňovala, že v obou případech došlo k včasnému a řádnému ukončení díla a v této souvislosti odkazovala na výpovědi svědkyně Š. a svědků V. a Ing. S. Dovolatelka proto požadovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhovala, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné potvrdil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku, ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné, byť nikoli z příčin v něm uvedených.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“) a, je-li dovolání přípustné, k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je postiženo i řízení v této věci.
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (odstavec 2).
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odstavec 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědi svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi svědků, bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších (obdobně relevantních) důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jak je zřejmé z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, založil soud prvního stupně svůj závěr o tom, že žalobkyně splnila závazky pro ni vyplývající ze smluv č. 5/541 z 28. února 1996 a č. 2/112 ze dne 30. července 1995 řádně a včas, na výpovědích svědků V., V., Ch. a svědkyně Š. Odvolací soud, aniž, jak se podává z protokolu o jednání před odvolacím soudem z 19. března 2002 (srov. č. l. 209), zopakoval dokazování výpověďmi těchto svědků, tyto výpovědi hodnotil zcela jiným způsobem než soud prvního stupně, a nepostupoval tedy způsobem předjímaným ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. Zatížil tak odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 18, ročníku 2000, pod číslem 79, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99 publikovaný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 11).
Nejvyšší soud proto, aniž se mohl zabývat věcí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2, odst. 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243b odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu