ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.165.2003.1
sp. zn. 33 Odo 165/2003-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce J. Š., proti žalovanému JUDr. Š. R., zastoupenému JUDr. P. B., advokátem, o 64 075 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 23/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002 č.j. 20 Co 447/2002-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 850 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného, JUDr. P. B., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 64 075 Kč s tím, že tato částka představuje přeplatek odměny advokáta za poskytnutou právní službu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 3. 2002 č.j. 24 C 23/99-61 - poté, kdy jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 28. 6. 2000 č.j. 24 C 23/99-23 byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2001 č.j. 20 Co 10/2001-41 zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení - znovu žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2002 č.j. 20 Co 447/2002-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že by zálohu na náklady jeho obhajoby v částce 75 000 Kč žalovanému předal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovanému zaplatil za právní služby poskytnuté mu v souvislosti s obhajobou v trestním řízení částku 75 000 Kč ze svých vlastních finančních prostředků. Tvrzení žalovaného, že za obhajobu žalobce zaplatila firma H., a to platbami 10 000 Kč ze dne 15. 3. 1995 a 65 000 Kč ze dne 31. 3. 1995, mělo být hodnoceno jako nevěrohodné, neboť z výdajových dokladů zmiňované firmy je zřejmé, že zmíněné platby byly žalovanému poskytnuty za právní služby pro firmu, nikoli za právní služby poskytnuté žalobci. Podle přesvědčení žalobce jeho tvrzení, že žalovanému zaplatil ze svých prostředků 75 000 Kč, podporují i ostatní důkazy, které byly v řízení provedeny. Nesprávný shledává dovolatel rovněž výrok rozsudku odvolacího soudu, který jej zavazuje k úhradě nákladů odvolacího řízení. V této souvislosti připomíná, že soud prvního stupně žalovanému, přes jeho úspěch ve věci samé, právo na náhradu nákladů z důvodů etických nepřiznal, přičemž odvolací soud takové rozhodnutí akceptoval. Sám však shledal požadavek žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení oprávněným. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolacímu soudu, aby dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl, resp. odmítl pro nepřípustnost, neboť žalobce v dovolání neuvedl žádné zákonné důvody, pro které by mělo být dovolání připuštěno.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, avšak výsledkem shodný (tedy žalobu znovu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soudu, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel (dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek je výlučně výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, neboli zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 3 775 Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu