ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.200.2002.1
sp. zn. 33 Odo 200/2002-145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti žalovaným 1. M. K. a 2. A. K., oběma zastoupeným JUDr. V. Ř., advokátkou, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 66/96, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2001 č. j. 26 Co 30/2001-124, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2001 č. j. 26 Co 30/2001-124, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. září 2000 č. j. 52 C 66/96-114 tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky 53 106 Kč od 1. 10. 1994 do 24. 3. 1998, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. září 2000 č. j. 52 C 66/96-114 uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 16% úrok z prodlení z částky 53 106 Kč za dobu od 1. 10. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co svým předcházejícím rozsudkem ze dne 7. ledna 1998 č. j. 52 C 66/96-79 žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili 53 106 Kč (tento výrok nabyl právní moci dne 21. 3. 1998), a řízení o úroku z prodlení zastavil, neboť požadovaná výše úroku z prodlení ve výši „dvojnásobku diskontní sazby“ se soudu jevila jako nedostatečně určitá a nebyla upřesněna ani na výzvu soudu. K odvolání žalobkyně pak odvolací soud rozsudkem ze dne 10. února 2000 č. j. 13 Co 266/98-105 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť shledal žalobní návrh dostatečně určitým pro stanovení výše úroků z prodlení. Soud prvního stupně vycházel ze svých skutkových i právních závěrů, které přijal ve shora označeném rozsudku ze dne 7. ledna 1998, podle nichž účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést pro žalované stavební práce spočívající v dostavbě půdní vestavby rodinného domu. Účastníci se podle §262 odst. 1 obchodního zákoníku dohodli, že jejich vztah se bude řídit tímto zákoníkem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla. Vzhledem k tomu, že se účastníci poté dohodli na rozšíření předmětu smlouvy o prováděné vícepráce a současně i na omezení rozsahu díla, je podle závěru soudu prvního stupně nárok žalobkyně dán podle §549 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou nebo sníženou v případech, kdy se účastníci po uzavření smlouvy o dílo dohodnou na změně díla. Tato cena byla v řízení stanovena znaleckým posudkem na částku 53 106 Kč a její splatnost nastala podle předmětné smlouvy o dílo čtrnáct dnů po vyúčtování doplatku ceny díla. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaní se ocitli v prodlení od 29. 9. 1994 poté, co žalobkyně vyúčtovala nedoplatek ceny díla fakturou z 5. 9. 1994 ve výši 90 742 Kč a po marném uplynutí sjednané čtrnáctidenní lhůty. Podle §517 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Diskontní sazba v předmětném období byla stanovena ve výši 8 %, žalobkyně má tedy nárok na úrok z prodlení ve výši 16 % z dlužné částky.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. května 2001 č. j. 26 Co 30/2001-124 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 16 % z částky 53 106 Kč od 25. 3. 1998 a pokud se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky 53 106 Kč od 1. 10. 1994 do 24. 3. 1998, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se posouzení prodlení žalovaných a jeho počátku a odkázal na svůj právní názor, vyslovený v rozsudku z 10. února 2000 č. j. 13 Co 266/98-105, podle něhož smlouva o dílo ze dne 13. 4. 1994, z níž by pro žalované vyplývala povinnost zaplatit žalobkyni cenu díla, nebyla uzavřena platně; důvod plnění, kterého se žalobkyně mohla domáhat, mohl vyplývat pouze z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, tj. investicemi do opravované nemovitosti. Vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli vlastníky zhodnocené nemovitosti, povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni částku 53 106 Kč vznikla až na základě soudního rozhodnutí, v němž byla určena doba splnění, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku Městského soudu v Brně ze 7. 1. 1998 č. j. 52 C 66/96-79). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. března 1998, lhůta k plnění pak skončila 24. března 1998, počínaje dnem 25. 3. 1998 se tedy žalovaní dostali do prodlení se zaplacením částky 53 106 Kč a od tohoto data je nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení důvodný. Dvojnásobek diskontní sazby stanovené ČNB k 25. 3. 1998 činil 26 %, žalobkyně se však domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 %, bylo jí proto možno přiznat úrok pouze v této výši. Pokud soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit úrok z prodlení společně a nerozdílně, žalobkyně se toho nedomáhala, odvolací soud proto do svého měnícího výroku tento způsob platby úroků z prodlení nestanovil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahové argumentace obsažené v dovolání se podává, že žalobkyně napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16 % z částky 53 106 Kč od 1. 10. 1994 do 24. 3. 1998. Dovolatelka především napadla hodnocení smlouvy o dílo odvolacím soudem jako právně zcela irelevantní, neboť toto hodnocení vyslovil odvolací soud až poté, co výrok č. I prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 1998 nabyl právní moci a odvolací soud je tímto rozsudkem jako rei iudicatae vázán stejně jako všechny státní orgány. Tímto pravomocným rozsudkem bylo rozhodnuto, že pohledávka žalobkyně za žalovanými v přiznané výši 53 106 Kč vznikla na základě jejího plnění ve prospěch žalovaných podle smlouvy o dílo ze dne 13. 4. 1994. Tím je dán právní důvod a doba vzniku tohoto nároku a od toho se nezbytně musí odvíjet i posouzení nároku na úrok z prodlení, takže nelze činit jiné právní závěry, než ty, které závazně vyplývají ze zmíněného výroku soudu prvního stupně o vlastní pohledávce. Nárok na zaplacení přiznané částky 53 106 Kč nemohl vzniknout až dnem jeho přiznání odvolacím soudem, neboť soudy svým rozhodování právo netvoří, nýbrž již existující hmotněprávní nároky posuzují. Nárok na zaplacení uvedené částky musel dávno existovat na základě zcela jiné skutečnosti, než vlastního soudního rozhodnutí. Dovolatelka navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 6. září 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud pochybil, pokud o příslušenství pohledávky rozhodoval usnesením, neboť podle §152 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje o věci samé rozsudkem. Věcí samou se přitom rozumí nárok, který byl předmětem řízení a jeho příslušenství(§121 odst. 3 ObčZ), s výjimkou nákladů řízení. Nejvyšší soud proto přípustnost dovolání posuzoval podle ustanovení o přípustnosti dovolání v případě měnícího rozsudku odvolacího soudu. Z uvedeného důvodu rovněž v souladu s ustanovením §243b odst. 5 o. s. ř. o dovolání rozhodl rozsudkem.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Taková situace nastala i v daném řízení. Výrokem pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 1998 č. j. 52 C 66/96-79 byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu jistiny ve výši 53 106 Kč představující cenu díla. Rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu tohoto výroku nabyl právní moci 21. března 1998. Soud v této části rozhodnutí dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli podle §536 a násl. obchodního zákoníku platnou smlouvu o dílo, na jejímž základě žalobkyně provedla pro žalované sjednané práce. Právo na zaplacení ceny díla pak soud žalobkyni přiznal na základě ustanovení §549 obchodního zákoníku. Námitce dovolatelky, že citovaná pravomocná část rozsudku je podle §159 odst. 2 o. s. ř. závazná i pro odvolací soud, který již proto nebyl oprávněn přezkoumávat důvodnost pravomocně přiznaného nároku, je nutno přisvědčit. Podle §159 odst. 2 o. s. ř. je sice závazný pouze výrok rozsudku, tento výrok je však nutno posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, tak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci znovu posuzoval platnost smlouvy o dílo, dospěl k právním závěrům odlišným od pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně a na základě takového postupu posuzoval otázku nároku žalobkyně na úrok z prodlení, jeho výši, dále počátek a trvání prodlení žalovaných, nepostupoval v souladu s §159 odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci. V této souvislosti je třeba odvolacímu soudu vytknout, že nesprávně rozhodl pouze o náhradě nákladů odvolacího řízení, ač měl podle §224 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy alespoň částečně měnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodnout i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Podle §206 odst. 1 a §212 odst. 1 písm. b) o. s. ř. mělo totiž odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. září 2000 č. j. 52 C 66/96-114 suspenzivní účinek i na výroky, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu