ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.238.2001.1
sp. zn. 33 Odo 238/2001-111
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce JUDr. Z. L., proti žalovanému M. M. zastoupenému JUDr. J. Š., advokátem, o zaplacení částky 137 025 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 369/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 30 Co 469/2000-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 30 Co 469/2000-92, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. března 2000, č.j. 7 C 369/99-70 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 137 025 Kč s tím, že tato částka představuje odměnu za právní službu, kterou jako advokát žalovanému poskytl. Uváděl, že podle objednávky žalovaného se po prostudování zadávací dokumentace a dalších listin při dvou konzultacích uskutečněných ve dnech 30. 8. 1996 a 16. 9. 1996 vyjadřoval k povinnosti žalovaného uzavřít smlouvu o dílo s uchazečem vybraným ve veřejné soutěži, resp. k možnostem žalovaného vyvázat se z takové povinnosti, a vypracoval rozbor k případným změnám v návrhu smlouvy o dílo, jejímž předmětem byly stavby v hodnotě cca 150 a 200 milionů korun.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 22. března 2000 č.j. 7 C 369/99-70 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. července 2000 č.j. 7 C 369/99-84 stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 150 Kč s 18% úrokem z prodlení od 2. 4. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení zbývajících 135 875 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný v obchodním věstníku č. 8/96 vyhlásil veřejnou obchodní soutěž na nejvýhodnější návrh smlouvy o dílo na realizaci čistírny odpadních vod (ČOV) a kanalizace. Zakázku rozdělil na dvě samostatné části. Pro část B představující realizaci kanalizace k ČOV byla jako nejvýhodnější vybrána nabídka M., a.s., přesto, že návrh smlouvy o dílo v nabídce tohoto uchazeče byl odlišný od uveřejněných zásad smlouvy o dílo, které byly součástí zadávací dokumentace; uchazeč totiž prohlásil, že přistupuje na všechny podmínky soutěže. Protože se na opakovaných schůzkách, které proběhly v období od června do srpna 1996, žalovanému nepodařilo dohodnout se zmíněnou akciovou společností na konečném znění smlouvy o dílo, neboť tato se dožadovala, aby žalovaný akceptoval smlouvu ve znění její nabídky, bylo třeba posoudit, zda žalovaný coby zadavatel veřejné zakázky je povinen s tímto vybraným uchazečem uzavřít smlouvu o dílo v hodnotě cca 150 milionů korun ve znění návrhu z nabídky, či se může z této povinnosti vyvázat. Tato otázka byla konzultována s vícero právníky, mimo jiné i s žalobcem. Žalobce pak žalovanému na základě objednávky z 9. 8. 1996 na „posouzení zadávací dokumentace a nabídky vybraného uchazeče do obchodní veřejné soutěže ČOV M.“ po prostudování listinných podkladů (zadávací dokumentace i nabídky vybraného uchazeče), poskytl dvě konzultace; neposuzoval však čističku, jejíž cena byla cca 150 milionů korun, nýbrž práva žalovaného, která nejsou penězi ocenitelná, leč zjištění jejich existence má bezprostřední význam pro ochranu konkrétních majetkově ocenitelných hodnot. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že výši odměny za dva úkony právní služby, které žalobce žalovanému poskytl na základě písemné objednávky z 9. 8. 1996, je nutné stanovit podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2000, č.j. 30 Co 469/2000-92 ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2001 č.j. 30 Co 469/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku. Přes konstatování, že „je třeba se naprosto ztotožnit s posouzením věci po stránce skutkové i právní, jak to učinil soud prvního stupně“ v odůvodnění svého rozhodnutí zároveň uvedl, že „nesporně mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb“, žalobce však žalovanému poskytl právní službu, jejímž předmětem bylo stanovisko k „obecné otázce“, zda zadavatel s vybraným uchazečem veřejné obchodní soutěže musí podepsat smlouvu o dílo v přesném znění návrhu smlouvy nabídky uchazeče. Vzhledem k tomu, že se jednalo o posouzení čistě právní otázky, nebylo pro odpověď třeba studovat zadávací dokumentaci čističky odpadních vod. Právní službu, kterou žalobce žalovanému poskytl, je nutné posoudit jako službu, jejíž předmět nelze penězi ocenit a proto může být účtována pouze podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „Vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Protože odvolací soud neshledal své rozhodnutí zásadně právně významným, zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu má pro neustálenost judikatury po právní stránce zásadní význam. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil v otázce „ocenitelnosti“ předmětu právní služby, kterou žalobce žalovanému na základě objednávky z 9. 8. 1996 poskytl. Připomíná, že právní služba byla specifikována již v písemné objednávce žalovaného a spočívala v posouzení zadávací dokumentace a nabídky vybraného uchazeče do obchodní veřejné soutěže ČOV M., a v návaznosti na to i návrhu smlouvy o dílo s jasně vyjádřenou hodnotou plnění, tedy cenou za provedení díla, za účelem určení povinností objednatele právní služby. Posouzením lze podle terminologie vyhlášky č. 177/1996 Sb. rozumět právní rozbor v širším slova smyslu. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů nerozlišily mezi pojmem „právní služba“, „předmět právní služby“ a „účel právní služby“. Nesprávným shledává rovněž názor odvolacího soudu, že předmětem právní služby, kterou žalovanému poskytl, bylo stanovisko ke zcela obecné otázce. Šlo naopak o posouzení zcela konkrétní právní situace, o otázku zcela specifickou a konkrétní, která byla podkladem pro právní rozbor vzniklé situace. Úkolem žalobce podle objednávky žalovaného bylo tedy podle předložených listin posoudit práva a povinnosti žalovaného, tj. povinnost uzavřít konkrétní smlouvu o dílo s jasně vyjádřenou cenou za provedení díla, resp. právo tuto ofertu bezsankčně odmítnout. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu včas, subjektem k tomu legitimovaným (žalobcem), se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li řízení a rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadami způsobujícími zmatečnost (§237 odst. 1 o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti – a ty v daném případě nebyly dovolatelem v dovolání tvrzeny (§241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), ani nevyplývají z obsahu spisu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo v dovoláním napadené části i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soud přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z případů uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil (v dovoláním napadené části) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. již pouze důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nastává až tehdy, jestliže takové rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí nebylo určující), rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda při výpočtu mimosmluvní odměny žalobce za poskytnutí právních služeb žalovanému podle objednávky z 9. 8. 1996 je namístě vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/ - dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“ či z tarifní hodnoty stanovené podle §8 odst. 1 citované vyhlášky. Sluší se připomenout, že vyhláškou č. 235/1997 Sb., která je zmiňována v rozhodnutí soudu prvního stupně, byla vyhláška č. 177/1996 Sb. doplněna až s účinností od 1. 10. 1997 a navíc nemá z hlediska dané věci právní význam. Právě pro řešení otázky „ocenitelnosti“ předmětu poskytnuté právní služby žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhl vyslovení připuštění dovolání a v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. řešení této otázky zpochybnil. Protože nejde o ustálenou judikaturu, a posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Obecně je právní posouzení věci nesprávné, jestliže odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/ - dále opět jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“ - v §1 odst. 1 stanoví, že odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem (smluvní odměna), a není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosoudní odměně. S odvolacím soudem – byť to v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil dostatečně pregnantně a dovolatele (jak vyplývá z obsahu dovolání) zavedl až k mylnému přesvědčení, že jím nebyl akceptován skutkový závěr ohledně samotné existence smlouvy o poskytnutí právní služby přijatý soudem prvního stupně - lze souhlasit potud, pokud na pokladě zjištěného skutkového stavu věci (odvolací soud, jak deklaruje, beze zbytku převzal skutková zjištění učiněná již soudem právního stupně) uzavřel, že odměna za poskytnutí právních služeb nebyla účastníky (v intencích ustanovení §3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) sjednána, a proto je nutné dovozovat, že odměna za poskytnutí právních služeb se řídí ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně.
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty: do 500 Kč 250 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1 000 Kč do 5000 Kč 750 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1 000 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 000 Kč a 25 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč 5 750 Kč a 25 za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč a přes 10 000 000 Kč 30 250 Kč a 25 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč) a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal (srov. §6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Určujícím pro stanovení výše odměny za právní službu, kterou žalobce žalovanému podle jeho objednávky z 9. 8. 1996 poskytl, bylo určení tarifní hodnoty v návaznosti na posouzení, zda právní služba poskytnutá žalobcem žalovanému se týkala práva ocenitelného či práva, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích.
Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku (§8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 1000 Kč. Podle třetího odstavce ustanovení §9 se částka 10 000 Kč považuje za tarifní hodnotu například i ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné, nebo u žalob na projev vůle, nejde-li o předmět právního úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku má projev vůle směřovat, penězi ocenitelný.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění, která odvolací soud převzal od soudu prvního stupně a jejichž správnost, jak bylo výše vyloženo, nelze v dovolacím řízení v posuzovaném případě přezkoumávat, byl žalobce o poskytnutí právní služby žalovaným požádán za situace, kdy mezi ním coby zadavatelem veřejné obchodní zakázky na výstavbu čistírny odpadních vod a kanalizace a M., a.s., coby vybraným uchazečem došlo k neshodám, které spočívaly v tom, že zmíněný uchazeč po žalovaném požadoval uzavření smlouvy o dílo konkrétního znění a žalovaný se bránil tuto ofertu akceptovat. Úkolem žalobce podle smlouvy o poskytnutí právní služby žalovanému uzavřené dne 9. 8. 1996, byl právní rozbor s následným určením, zda z právního vztahu vznikl žalovanému závazek uzavřít s M., a.s., Praha smlouvu o dílo v ceně minimálně 150 milionů Kč v předkládaném znění. Na podkladě těchto zjištění nelze než uzavřít, že v posuzovaném případě se právní služba týkala závazku žalovaného, jehož hodnota byla vyjádřena v penězích. Týkala-li se právní služba závazku, jehož hodnotu lze vyjádřit v penězích, považuje se ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tarifní hodnotu právě tato hodnota závazku (jak bylo výše zmíněno za cenu práva se považuje i hodnota závazku) a výši odměny za poskytnutí právní služby bylo namístě stanovit z tarifní hodnoty podle §7 vyhlášky č. 177/1996. Nelze proto akceptovat názor odvolacího soudu, že v posuzovaném případě bylo namístě vycházet z tarifní hodnoty uvedené v ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež lze aplikovat pouze v případech, nelze-li hodnotu věci nebo práva (pohledávky i závazku) vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Pro úplnost se sluší poznamenat, že odmítnout lze i argumentaci odvolacího soudu, že „předmětem právní služby bylo stanovisko ke zcela obecné otázce“, kde „k odpovědi nebylo třeba studovat zadávací dokumentaci“. Jak bylo již shora uvedeno, zadaným úkolem žalobce jako poskytovatele právní služby bylo právně analyzovat zcela konkrétní situaci a k určení existence kontraktační povinnosti žalovaného bylo nezbytné seznámit se s obsahem existujících dokumentů a listin (znalost zejména zadávací dokumentace a návrhu smlouvy o dílo byla předpokladem tohoto určení).
Podle ustanovení 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna náleží za každý z těchto úkonů právní služby:
a) převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb,
b) první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem,
c) další porada s klientem přesahující jednu hodinu,
d) písemné podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé,
e) účast při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, a to každé započaté dvě hodiny,
f) prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě hodiny,
g) účast při úkonu správního nebo jiného orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté dvě hodiny,
h) sepsání právního rozboru věci,
i) jednání s protistranou, a to každé dvě započaté hodiny,
j) návrh na předběžné opatření, dojde-li k němu před zahájením řízení, odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření a vyjádření k nim,
k) odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k nim,
l) podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona,
m) sepsání listiny o právním úkonu.
Nejsou-li úkony právní služby v §11 uvedeny, náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší (srov. §11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Odvolací soud v posuzovaném případě převzal bez dalšího argumentačně nerozvedený závěr soudu prvního stupně, že žalobci přísluší právo na odměnu za dva úkony právní služby, aniž sám uvedl, jaké úvahy k tomuto závěru vedly. Nedostatek odůvodnění zmíněného závěru, jehož správnost však nebyla dovoláním zpochybněna, činí rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru nepřezkoumatelným.
Lze uzavřít, že dovodil-li odvolací soud, že při stanovení výše odměny žalobce za právní službu, kterou žalovanému poskytl podle objednávky z 9. 8. 1996, je nutné vycházet z ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn po právu. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. dovolací soud rovněž i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu