ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.247.2003.1
sp. zn. 33 Odo 247/2003-221
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce Ing. H. F., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti žalované V. B., zastoupené JUDr. L. E., advokátem, o zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 2759/91, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. listopadu 2002 č.j. 10 Co 79/2002-206, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 18 525 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. L. E., advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná společně a nerozdílně s (tehdy rovněž žalovanou) J. J., , zaplatily 360 000 Kč spolu s 3 % úrokem od 22. 11. 1991 do zaplacení. Uváděl, že na žádost J. J., s níž v té době udržoval známost, poslal na bankovní účet žalované 20 000 DM (v přepočtu 360 000 Kč), které měly být podle dohody použity na nákup domu pro žalobce. Dům zakoupen nebyl a částka 360 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná spolu s J. J. na úkor žalobce získaly.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 26. května 1993 č.j. 11 C 2759/91- 42 uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku 360 000 Kč s 3 % úrokem od 6. 12. 1991 do zaplacení; v části, jíž byly požadovány úroky z prodlení za dobu před 6. 12. 1991, žalobu proti žalované zamítl. Dále pak zamítl žalobu proti J. J., a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. dubna 1996 č.j. 10 Co 577/93-62 rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 26. května 1993 č.j. 11 C 2759/91- 42 v odvoláním napadené části, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalované, (pro nedostatečně zjištěný skutkový stav) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mostě poté rozsudkem ze dne 25. února 1999 č.j. 11 C 2759/91-146 uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 306 000 Kč s 3 % úrokem od 6. 12. 1991 a (nadbytečně znovu) zamítl žalobu o příslušenství požadované vůči žalované za dobu do 6. 12. 1991, jakož i žalobu proti J. J. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 19. ledna 2000 č.j. 10 Co 569/99-167 Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. února 1999 č.j. 11 C 2759/91-146 v odvoláním napadené části, jíž bylo žalobě proti žalované vyhověno, tak, že žalobu proti žalované zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001 č.j. 33 Cdo 1039/2000-187 Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2000 č.j. 10 Co 569/99-167 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pak rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002 č.j. 10 Co 79/2002-206 rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 25. února 1999 č.j. 11 C 2759/91-152 v odvoláním napadené části, jíž bylo žalobě proti žalované vyhověno, změnil tak, že žaloba se proti žalované zamítá; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce sice v květnu 1990 poukázal na bankovní účet žalované finanční prostředky, avšak neprokázal, že tyto peníze byly určeny žalované a měly sloužit k pořízení nemovitosti pro žalobce. Naopak uvěřil tvrzení žalované, že finanční prostředky ve výši 20 000 DM, které žalobce zaslal na její bankovní účet, byly určeny jako dar pro J. J., sestru žalované, s níž žalobce udržoval vážnou známost, přičemž obdarovaná si zaslanou finanční částku, vyzvednutou z účtu žalované po svém návratu ze SRN od žalované převzala. Tomuto tvrzení uvěřil odvolací soud proto, že korespondovalo jak s výpovědí J. J. a svědka PhDr. M. B., manžela žalované, tak i s jediným listinným důkazem – fotokopií bankovního příkazu, v němž je výslovně a jednoznačně poznamenáno, že účelem předmětné soukromé platby je dar. Existenci bankovního příkazu potvrdila svědkyně B. K., bankovní úřednice, která také zmíněný doklad s vědomím žalobce pro statistické účely vyplnila. Výpovědi svědků H. a B., které žalobce povolal na podporu svého tvrzení, shledal odvolací soud nevýznamnými, neboť tito svědci neměli bližší poznatky o poukázání peněz ze Spolkové republiky Německo do České republiky a informací o zamýšlené koupi domu se jim dostalo pouze od žalobce. Na podkladě provedeného dokazování odvolací soud nedovodil, že by se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, jak předpokládá ustanovení §451 a násl. ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že od počátku tvrdil, že jej žalovaná spolu s J. J. oklamaly a peníze na něm vylákaly s tím, že za ně bude pořízen v České republice dům. Odvolací soud však jeho verzi skutku neuvěřil, přestože byla podporována dvěma nezávislými svědky a uvěřil žalované, jejíž výpověď podpořili pouze její rodinní příslušníci. Dovolatel je ochoten připustit, že smlouva o obstarání věci mezi ním a žalovanou platně nevznikla, je však zároveň přesvědčen, že nevznikl žádný právní důvod, který by žalovanou opravňoval ponechat si částku, kterou na její účet zaslal, případně ji předat J. J. Namítá, že mezi ním a J. J., případně mezi ním a žalovanou, nebyla uzavřena platná darovací smlouva. Ta by totiž předpokládala buď písemnou formu nebo odevzdání a převzetí věci; na tom nemůže nic změnit údaj uvedený na bankovním příkazu, který pro ryze statistické účely do uvedeného dokladu vepsala příslušná bankovní úřednice. Protože po právní stránce měl být nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 a násl. ObčZ, navrhuje dovolatel, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Souhlasí s odvolacím soudem, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce poslal peníze na její bankovní účet za účelem společného nákupu nemovitosti. Ve prospěch tvrzení žalobce nesvědčil žádný důkaz, naopak všechny v řízení provedené důkazy korespondují – ať již přímo či nepřímo - s tvrzením žalované, popřípadě nejsou s tímto tvrzením v rozporu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce v dovolání především vytýká odvolacímu soudu, že uvěřil žalované, že částka 20 000 DM, kterou ze SRN na bankovní účet žalované poslal, byla určena jako jeho dar pro J. J., a neuvěřil jeho verzi, že žalovaná spolu s J. J. na něm peníze vylákaly pod záminkou, že za ně bude v České republice pořízena pro žalobce nemovitost.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že žalobce neprokázal, že převedl peníze na bankovní účet žalované, aniž k tomu měl právní důvod, příp. že právní důvod tohoto plnění odpadl, když žalovaná pro žalobce neobstarala dohodnutý nákup nemovitosti, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Vycházeje z vlastního skutkového závěru, který si sám (a odlišně od odvolacího soudu) učinil z provedených důkazů, pak žalobce buduje i své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení věci.
Dovoláním zpochybněný skutkový závěr odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování; zdůvodnil přitom dostatečně a zcela logicky, proč uvěřil tvrzení žalované, že peníze, které v květnu 1990 žalobce poukázal na její bankovní účet, byly určeny jako dar pro J. J., a tato si je také proto převzala, zatímco nevěrohodným (především pro rozpor s údajem obsaženým v písemném bankovním příkaze) shledal tvrzení žalobce, že finanční částku 20 000 DM žalované zaslal na její bankovní účet, aby podle předchozí dohody účastníků obstarala nákup nemovitosti. Řádně a logicky pak odvolací soud zdůvodnil rovněž to, jak vyhodnotil z hlediska důležitosti pro dané řízení výpovědi slyšených svědků i jediný listinný důkaz – bankovní příkaz.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo dovolacím soudem pro jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušeno, hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř., žádný z důkazů nepominul, a v jeho hodnocení důkazů i poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Okolnost, že za situace, kdy tvrzení žalobce, že částku 20 000 DM poukázal v květnu 1990 ze SRN na bankovní účet žalované proto, aby podle předchozí dohody obstarala nákup nemovitosti, nekoresponduje ani s údajem uvedeným v příslušném bankovním příkazu, ani s poznatky, které soud získal z výpovědi svědků, kteří měli vzhledem ke svému vztahu k účastníkům řízení přímou vědomost o jejich počinech, odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, resp. věrohodnosti verzi žalobce a naopak uzavřel, že žalovaná na úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení nezískala, pravidlům logického myšlení neodporuje. Nelogickým se nejeví ani to, že odvolací soud nepřikládal vypovídací schopnost výpovědím svědků L. B. a S. H., které sice žalobce obecně informoval o svém zámyslu koupit dům v České republice, avšak nebyli do záležitosti s převodem peněz, případně s obstaráním koupě domu třetí osobou, vůbec zasvěceni. Není proto možné ani polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, tedy namítat, že odvolací soud měl uvěřit výpovědi žalobce, přiznat větší váhu výpovědím svědků B. a H. a odlišně vyhodnotit listinný důkaz (bankovní příkaz z 25. 5. 1990).
Jestliže tedy odvolací soud považoval verzi žalované za věrohodnou a přesvědčivou, zatímco verzi žalobce neuvěřil, přičemž vylíčil jakým způsobem hodnotil v řízení provedené důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Protože žalobce brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., přisvědčit.
Výtky dovolatele, že „věc měla být správně posouzena z hlediska ustanovení §451 a násl. ObčZ“ navazují na kritiku skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl. Jinak řečeno, dovolatel argumentuje tím, že dospěl-li by odvolací soud k odlišnému, podle názoru dovolatele správnému, skutkovému závěru, musel by věc rovněž jinak právně posoudit.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolatel ve skutečnosti argumentuje pouze tím, že nemohlo být dovozeno, že mezi ním a žalovanou, případně mezi ním a J. J., byla uzavřena platná darovací smlouva, neboť ta předpokládá písemnou formu. Tato výtka dovolatele mířící na zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem není důvodná, neboť odvolací soud závěr o tom, že žalobce částku 20 000 DM platně daroval žalované, příp. J. J., neučinil. Uzavřel pouze, že v řízení bylo prokázáno, že žalobcem poukázané finanční prostředky byly určeny jako dar pro J. J. a jí se také dostaly, a že žalobce tudíž neprokázal, že to byla žalovaná, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Protože dovoláním zpochybňovaný právní závěr odvolací soud neučinil, nemůže být logicky vzato správnost takového závěru ani podrobena dovolacímu přezkumu.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a dovolatelem ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §124 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny advokáta za řízení o dovolání ve výši 18.450 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. května 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu