ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.271.2003.1
sp. zn. 33 Odo 271/2003-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. P. P., b) Ing. J. P., zastoupených JUDr. M. S., advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. A. K., advokátem, o zaplacení 532 832 Kč na úrocích z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 39/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 11 Co 137/2002 - 106, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2003 č. j. 11 Co 137/2002 – 129, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002 č. j. 11 Co 137/2002 - 106, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2003 č. j. 11 Co 137/2002 – 129, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. července 2001 č. j. 15 C 39/98 – 68, ve znění opravného usnesení ze dne 17. září 2001 č. j. 15 C 39/98 – 83 a usnesení ze dne 7. února 2002 č. j. 15 C 39/98 – 88, ve vyhovujícím výroku o věci samé jen potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům úrok z prodlení z částky 1 650 000 Kč od 11. 9. 1995 a z částky 650 000 Kč od 2. 9. 1997, tedy celkem 486 555 Kč, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. července 2001 č. j. 15 C 39/98 – 68, ve znění opravného usnesení ze dne 17. září 2001 č. j. 15 C 39/98 – 83 a usnesení ze dne 7. února 2002 č. j. 15 C 39/98 – 88 uložil žalovanému zaplatit žalobcům 11 % úrok z prodlení z částky 2 650 000 Kč od 1. 4. 1995 do 11. 9. 1995, 11 % úrok z prodlení z částky 1 650 000 Kč od 12. 9. 1995 do 21. 1. 1996, 11 % úrok z prodlení z částky 1 150 000 Kč od 22. 1. 1996 do 2. 9. 1997, a 11 % úrok z prodlení z částky 650 000 Kč od 4. 9. 1997 do 3. 12. 1998, řízení zastavil v části, v níž žalobci požadovali po žalovaném zaplacení 6 % úroků z prodlení z částky 2 650 000 Kč od 1. 4. 1995 do 11. 9. 1995, 6 % úroků z prodlení z částky 1 650 000 Kč od 12. 9. 1995 do 21. 1. 1996, 6 % úroků z prodlení z částky1 150 000 Kč od 22. 1. 1996 do 3. 9. 1996 a 6 % úroků z prodlení z částky 650 000 Kč od 4. 9. 1997 do zaplacení; co do zbytku žalobu zamítl a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že prvotní závazek žalovaného uhradit kupní cenu vznikl na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 3. 1995, nikoliv ze směnky, jíž bylo zaplacení kupní ceny zajištěno. Protože směnkou byl zajištěn pouze závazek žalovaného uhradit kupní cenu a nikde nebylo sjednáno, že by se žalobci vzdali svého práva vyplývající z hlavního závazku – uhradit řádně a včas kupní cenu podle kupní smlouvy, a strany si ani nesjednaly, že by v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu žalovaného se žalobci spokojili pouze s plněním ze směnky a nepožadovali by další příslušenství, dovodil soud, že je třeba aplikovat obecnou úpravu občanského zákoníku, podle níž nesplnil-li žalovaný svůj dluh vůči žalobcům včas, dostal se do prodlení a žalobci mají právo na úroky z prodlení. Částečně žalobu zamítl proto, že žalobci vycházeli z nesprávné výše diskontní sazby a zčásti též proto, že žalobci požadovali úrok z prodlení z částky 1 150 000 Kč mimo jiné i od 2. 9. 1997 do 3. 9. 1997, ačkoli žalovaný částečně plnil svůj dluh již dne 2. 9. 1997.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2002 č. j. 11 Co 137/2002 - 106, ve znění opravného usnesení ze dne 12. února 2003 č. j. 11 Co 137/2002 – 129, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení v jeho vyhovujícím výroku o věci samé jen potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům úrok z prodlení z částky 2 650 000 Kč do 10. 9. 1995, z částky 1 650 000 Kč od 11. 9. 1995, z částky 1 150 000 Kč do 1. 9. 1997 a z částky 650 000 Kč od 2. 9. 1997, tedy celkem částku 486 555 Kč, jinak v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobní návrh je ve svém základu oprávněn. Odmítl přitom názor žalovaného, uplatněný až v odvolacím řízení, že převzetí dluhu žalovaným ujednaném v kupní smlouvě ze dne 10. 3. 1995 mezi žalující a žalovanou stranou je neplatné ve smyslu §531 a násl. obč. zák. z důvodu neprokázané součinnosti třetí osoby, tj. smluvního partnera žalobců ze smlouvy o dílo uzavřené dne 28. 4. 1993 s M. a spol. Ujednání o převzetí dluhu je třeba vykládat jako celek v souladu s úmyslem účastníků kupní smlouvy, který potvrzoval fakt, že po uzavření kupní smlouvy na převzatém pozemku s rozestavěnou stavbou žalovaný tuto dokončil a stal se jejím vlastníkem. Odvolací soud změnil výrok o věci samé jen ohledně doby prodlení, neboť nelze přiznat úrok z prodlení i za den, kdy byla platba části dluhu provedena a dlužník ohledně této části dluhu není již v prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, které odůvodňuje nesprávným právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že převzetí dluhu žalovaným ujednaném v kupní smlouvě ze dne 10. 3. 1995 mezi žalující a žalovanou stranou je platným právním úkonem, když je třeba jej vykládat jako celek v souladu s úmyslem účastníků kupní smlouvy, který potvrzoval fakt, že po uzavření kupní smlouvy na převzatém pozemku s rozestavěnou stavbou žalovaný tuto dokončil a stal se jejím vlastníkem. Namítá, že předmětem právního posouzení nebyla otázka existence povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 2 500 000 Kč za převzetí práv a závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo s M. a spol., ale otázka, zda takové ujednání může povinnost zaplacení založit a následně založit i povinnost placení úroků z prodlení, nebyla-li by tato částka zaplacena včas. Podle názoru žalovaného nelze stavbu předat a převzít pouhým ujednáním o převzetí práv a závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo o postavení stavby. Z uvedeného důvodu dovolatel navrhl, aby rozsudky Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 4 byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve znění jeho opravného usnesení v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění jeho opravného a doplňujícího usnesení) ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobcům úroky z prodlení z částky 2 650 000 Kč do 10. 9. 1995, přičemž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit úroky z prodlení z této částky až do 11. 9. 1995, a dále v části výroku, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobcům úroky z prodlení z částky 1 150 000 Kč do 1. 9. 1997, když soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit úroky z prodlení z této částky až do 2. 9. 1997. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům úroky z prodlení za kratší dobu, než uložil žalovanému soud prvního stupně (v obou případech za dobu o jeden den kratší), nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolání proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti té části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (v neprospěch dovolatele) a dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž je namítáno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V dané věci spatřuje dovolatel nesprávné právní posouzení především v závěru, že ujednáním v článku 5. předmětné kupní smlouvy přebrala strana kupující (žalovaný) platně práva a závazky ze smlouvy o dílo ze dne 28. 4. 1993, uzavřené mezi žalobci a M. a spol.
Převzetí dluhu je upraveno v ustanovení §531 obč. zák., podle jehož odstavce 1, kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal. Podle §35 odst. 1 obč. zák. může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K platnému převzetí dluhu se vyžaduje podle §531 odst. 3 obč. zák. písemná forma smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem dluhu).
Jestliže v dané věci se žalovaný dne 10. 3. 1995 s žalobci písemně dohodl v jednom z ujednání kupní smlouvy uzavřené dne 10. 3. 1995 mezi žalující a žalovanou stranou, že přebírá práva a závazky ze smlouvy o dílo ze dne 28. 4. 1993, uzavřené mezi žalobci a M. a spol., a jestliže z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 50 Cm 00021/96 na č. l. 10 - 13 vyplývá, že M. a spol. jako zhotovitel podle předmětné smlouvy o dílo se účastnil v lednu 1995 předání stavby, jež byla předmětem uvedené smlouvy o dílo mezi stranou předávající – žalobci jako objednateli díla a stranou přebírající – žalovaným, pak nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, odmítl-li názor žalovaného, že převzetí dluhu žalovaným, ujednaném v kupní smlouvě ze dne 10. 3. 1995, je neplatné ve smyslu §531 a násl. obč. zák. z důvodu neprokázané součinnosti třetí osoby, tj. smluvního partnera žalobců ze smlouvy o dílo ze dne 28. 4. 1993. M. a spol. jako věřitel ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. dal tímto konkludentní projevem vůle v souladu s §35 odst. 1 obč. zák. nepochybně souhlas k převzetí dluhu žalovaného od žalobců. Odvolací soud správně aplikoval §531 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na §35 odst. 1 obč. zák. a učinil jedině správný a logický právní závěr, že v daném případě došlo k platnému převzetí dluhu mezi žalovaným a žalobci. Postup odvolacího soudu nebyl v rozporu ani s konstantní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2632/2000). Neopodstatněná je i námitka žalovaného, že stavbu nelze předat a převzít pouhým ujednáním o převzetí práv a závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo o postavení stavby. Neobsahuje-li totiž právní úprava smlouvy o dílo v tomto směru zvláštní právní úpravu, aplikoval odvolací soud správně na převzetí práv a závazků ze smlouvy o dílo obecné ustanovení o převzetí dluhu zakotvené v §531 obč. zák.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl tudíž uplatněn důvodně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobcům v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu